Elektronické doručování - výběr z judikatury správních soudů

V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 90/2010-95 ze dne 16.12.2010 jsme se mohli dočíst, že správní orgány doručovaly svá rozhodnutí obecnému zmocněnci stěžovatele prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nikoliv do datové schránky. Takové doručení bylo označeno za chybné. Ne každá chyba má však negativní účinky. Soud totiž považuje, přes chybné doručení, za důležitější, zda se adresát s takovou písemností prokazatelně seznámil či nikoli. To se v daném případě stalo a adresát na písemnost zaslanou poštou reagoval. Vadné doručení tedy nemělo pro správní orgán žádný negativní dopad.

V případu řešeném Nejvyšším správním soudem pod čj. 3 Ads 146/2010-71 ze dne 1.12.2010 tvrdila žalobkyně, že se jí nepodařilo zpřístupnit datovou schránku a že jí žádný zákon neukládá povinnost být připojena k internetu. Soud tuto námitku neakceptoval a došel k názoru, že technické potíže se zpřístupněním datové schránky, které žalobkyně má, pak nejsou důvodem, pro který by mohlo být doručení považováno za neúčinné.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 28/2010-79 z 15.7.2010, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 11/2010 pod č. 2131/2010 jsme se dozvěděli, že i orgány státní správy chtěly u písemností, které jsou jim doručovány datovou schránkou, dovozovat, že doručeny budou teprve v okamžiku, až příslušná pracovnice v podatelně datovou schránku otevře a nikoli v okamžiku, kdy je do ní písemnost dodána. Takový postup soud neakceptoval a úřadu je doručeno již v okamžiku dodání písemnosti do datové schránky úřadu bez ohledu na to, kdy je jeho pracovníky otevřena.

V kauzách řešených Nejvyšším správním soudem pod čj. 1 Ans 8/2008-105 ze dne 23.10.2008 (zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 12/2006 pod č. 981/2006) a čj. 1 Afs 85/2010 ze dne 16.12.2010 se přetřásala otázka správné adresy, kam elektronickou písemnost zaslat. Písemnost totiž není možné (byť se zaručeným elektronickým podpisem) poslat na „obyčejný“ e-mail správce daně, ale na tzv. společné technické zařízení správců daně. (To je totiž vybaveno k ověřování elektronických podpisů.) V prvním případě se tak nestalo a žalobce svou při prohrál. Ve druhém případě byla písemnost zaslána na společné technické zařízení správců daně, ale určené pro jiné subjekty než byl žalobce. Zde byl však žalobce naopak úspěšný, podstatné bylo, že šlo o zmíněné společné technické zařízení správců daně, které bylo příslušně vybavené.

V kauze projednávané Nejvyšším správním soudem pod čj. 7 Afs 46/2010-51 ze dne 15.7.2010 je konstatováno, že jestliže má jedna fyzická osoba zřízeno více datových schránek (např. samostatně jako občan, samostatně jako advokátka, samostatně jako insolvenční správce), musí ji být do správné datové schránky doručovány pouze ty písemnosti, které se týkají té činnosti, pro kterou je datová schránka zřízena. Pokud tedy měla žalobkyně zřízenu datovou schránku pouze jako advokátka, písemnosti týkající se jí jako insolvenčního správce mohou být doručovány běžnou poštou.

I když některé z následujících rozsudků se netýkají přímo komunikace daňový subjekt - finanční orgán, ale spíše daňový subjekt (žalobce, stěžovatel) - soud či jiný státní orgán, jsou následující soudní rozhodnutí využitelná i pro komunikaci s finančními orgány.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 182/2012-25 ze dne 17.1.2013)

S rostoucím počtem elektronicky dodávaných zpráv se zvyšuje i riziko možnosti, že dojde k technické chybě během přenosu. Určení data doručení písemnosti je velmi důležité z hlediska lhůt, které je nutno od doručení písemnosti dodržet pro případnou reakci na ní. V daném případě adresát písemnosti tvrdil, že mu byla elektronicky zaslaná písemnost doručena poškozená a požádal o opětovné zaslání. Soud kontrolou svých počítačů došel k názoru, že od něj odešla písemnost v pořádku. Přesto ji však zaslal znovu. Adresát pak mylně předpokládal, že lhůta pro jeho reakci se bude počítat od data doručení znovuzaslané zásilky a nikoli od původního data doručení „poškozené“ písemnosti. Proto jeho podání nebylo uznáno jako včas doručené a kasační stížnost odmítnuta jako pozdě podaná.

Nejvyšší správní soud z předloženého soudního spisu zjistil, že napadené usnesení městského soudu bylo stěžovatelce doručováno do datové schránky již 29.5.2012, v 16:00:32 hod. Dne 8.6.2012 byl městskému soudu doručen přípis stěžovatelky ze dne 7.6.2012 se žádostí o řádné doručení z důvodu poškození datové zprávy. Podatelna městského soudu ověřila tvrzení stěžovatelky, přičemž zjistila, „že písemnost byla od soudu odeslána nepoškozena, ve standardním formátu“. Na základě pokynu kanceláři ze dne 12.6.2012 bylo stěžovatelce odesláno napadené usnesení znovu, tentokrát ovšem s již vyznačenou doložkou právní moci na den 30.5.2012. Z doručenky na č. l. 285 soudního spisu vyplývá, že toto usnesení s vyznačenou doložkou právní moci bylo stěžovatelce do datové schránky doručeno dne 14.6.2012.

Stěžovatelka tedy byla zřejmě v domnění, že městský soud vyhověl její žádosti o opakované řádné doručení a lhůtu k podání kasační stížnosti odvíjela až od onoho druhého doručení napadeného usnesení. Toto přesvědčení stěžovatelky však bylo v rozporu nejen s faktem předchozího doručení, ale též s vyznačenou doložkou právní moci na den 30.5.2012.

Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (§ 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). V kasační stížnosti stěžovatelka sama uvedla, že jí bylo uvedené usnesení doručeno již 29.5.2012; to ostatně zcela jasně vyplývá z doručenky založené ve spise. Stěžovatelka tvrdí, že datová zpráva, která usnesení obsahovala, byla poškozena. Poté, co městský soud ověřil odeslanou datovou zprávu, zjistil, že tato byla odeslána nepoškozena.

Ze stěžovatelkou předložených listin, které byly součástí její žádosti o opětovné doručení ze dne 7.6.2012, nijak nevyplývá a není ani ověřitelné, že původní datová zprava byla technicky poškozena. Stěžovatelka doručení nezpochybnila ani v dodatečné lhůtě poskytnuté zdejším soudem.

Jakkoliv tedy zůstalo první doručení nezpochybněno, což má důsledky pro opožděnost kasační stížnosti, zdejší soud považoval nad rámec nezbytně nutného vyjádřit se k postupu městského soudu. Městský soud měl stěžovatelce oznámit, že namítanou vadu doručení ověřil a její důvodnost neshledal, a to v co nejkratší možné lhůtě od obdržení žádosti stěžovatelky o opětovné doručení, aby byla zachována její práva v co nejširší míře. Nemohl při tom spoléhat pouze na skutečnost, že si stěžovatelka jakožto právní laik bez právního zástupce (o jehož ustanovení žádala) uvědomí, že nově zaslané usnesení již obsahuje tzv. doložku právní moci, jejímž vyznačením se potvrzuje den, jenž určuje počátek lhůty k podání kasační stížnosti. Předpokládání takové míry právního povědomí soudem jde nad rámec požadavků, které lze na účastníky řízení obecně klást.

Lhůta k podání kasační stížnosti počala běžet 30.5.2012 a skončila 14.6.2012 (§ 40 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 106 odst. 2 s. ř. s.) V daném případě tedy k opětovnému doručení (které však na lhůtu pro podání kasační stížnosti nemělo žádný vliv) došlo v poslední den lhůty k podání kasační stížnosti. Stěžovatelka však kasační stížnost podala teprve 28.6.2012. Svůj postup stěžovatelka jednající jménem svého jediného jednatele a společníka odůvodnila tím, že se jednatel musel starat o svou umírající matku; k tomu doložil její úmrtní list s datem úmrtí X. Ani to však nemůže ospravedlnit opožděnost kasační stížnosti. Stěžovatelka kasační stížnost podávala již mnohokrát. Z toho lze dovozovat, že jsou jí podmínky jejího podání známy, včetně toho, že zmeškání lhůty k jejímu podání nelze prominout (§ 106 odst. 2, poslední věta s. ř. s.).

Kasační stížnost ze dne 28.6.2012 byla podána opožděně. Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán opožděně. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 6/2008-96 ze dne 16.7.2008)

Stěžovatel tvrdil, že písemnost soudu zaslal elektronicky, neměl však k dispozici žádné potvrzení. Soud sdělil, že spornou písemnost neobdržel. Stěžovatel proto navrhnul, aby počítače soudu byly prověřeny policií. Nejvyšší správní soud tuto variantu neakceptoval a došel k závěru, že pokud neměl stěžovatel k dispozici potvrzení o přijetí písemnosti soudem, měl se zajímat o její osud, popřípadě ji zaslat znovu.

Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že nebylo namístě užít ustanovení vztahujících se k zastavení řízení, neboť v soudem stanovené 10denní lhůtě pro zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost odeslal krajskému soudu elektronickou formou se zaručeným elektronickým podpisem příslušnou žádost o osvobození od soudních poplatků.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poukázat na své rozhodnutí ze dne 11.8.2006, čj. 8 Afs 82/2006-68, v němž se zdejší soud zabýval otázkou doručování podání v elektronické formě dle § 37 odst. 2 s. ř. s. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzniknou-li pochybnosti o doručení podání účastníka řízení soudu, postačuje v případě výjimek spočívajících v předání držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo orgánu, který má povinnost je doručit, prokázat předání k přepravě; v ostatních případech je však třeba zpravidla prokázat předání, tj. doručení, soudu. V uvedeném případě se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou doručení podání v elektronické formě bez ověřeného podpisu, přičemž rozlišil doručování uvedenou formou od doručování telefaxem na základě kritéria existence dobré víry odesilatele v doručení. Východiskem této úvahy byla skutečnost, že v případě zasílání podání telefaxem (na rozdíl od doručování elektronickou cestou bez zaručeného podpisu) lze automaticky získat potvrzení o doručení zprávy jejímu příjemci.

Podrobnější právní úpravu přijímání a odesílání datových zpráv v komunikaci s orgány veřejné správy obsahuje vyhláška č. 496/2004 Sb. o elektronických podatelnách, coby prováděcí předpis k zákonu o elektronickém podpisu, podle jehož ustanovení § 2 odst. 1 je přijatá datová zpráva považována za doručenou orgánu veřejné moci, pokud je dostupná elektronické podatelně provozované podle nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon o elektronickém podpisu.

Pro posouzení dané věci je dále zásadní, že dle § 2 odst. 5 citované vyhlášky jsou orgány veřejné moci povinny potvrdit doručení datové zprávy odesilateli neprodleně zasláním datové zprávy v souladu s ustanovením § 3, pokud je orgán veřejné moci schopen z přijaté datové zprávy zjistit elektronickou adresu odesilatele. Součástí zprávy o potvrzení doručení je uznávaný elektronický podpis oprávněného zaměstnance orgánu veřejné moci nebo uznávaná elektronická značka orgánu veřejné moci, datum a čas s uvedením hodiny, minuty a sekundy, kdy byla datová zpráva doručena, a charakteristika doručené datové zprávy umožňující její identifikaci. K citovanému ustanovení lze dodat, že pokud by k doručení zprávy došlo mimo úřední hodiny podatelny, nebylo by potvrzení odesilateli zasláno neprodleně, ale až v nejbližší pracovní den.

Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že následně po podání předmětné kasační stížnosti krajský soud provedl kontrolu elektronické pošty přijaté tímto soudem dne 11.10.2007, zda na elektronickou podatelnu krajského soudu přišla uvedený den nějaká elektronická pošta od stěžovatele. Součástí spisového materiálu je sdělení pracovnice podatelny ze dne 3.12.2007, že kontrolou PC bylo zjištěno, že dne 11.10.2007 nedošlo od stěžovatele žádné elektronické podání; připojen je zároveň tiskový výstup elektronické pošty přijaté krajským soudem dne 11.10.2007. Z podkladů poskytnutých krajským soudem tak vyplynulo, že uvedeného dne krajský soud žádnou elektronickou zprávu od stěžovatele neobdržel.

Stěžovatel reagoval podáním, v němž zopakoval tvrzenou „krádež“ jeho podání soudem. Zdůraznil, že důkazy o tom, že podání podal dne 11.10.2007, již soudu poskytnul. Jako nový důkaz navrhl provedení policií kontroly všech serverů, zda podání podal. Současně požádal, aby se hodnocením věci zabýval jiný krajský soud.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze samotného textu žádosti o osvobození od soudních poplatků, připojeného v elektronické zprávě k textu podané kasační stížnosti, není jakkoliv patrný ani údaj o elektronické adrese, na niž měla být zpráva zaslána, ani čas odeslání, tím spíše z ní není patrný žádný údaj potvrzující její doručení. K elektronické zprávě nebylo připojeno jakékoli potvrzení podatelny krajského soudu o přijetí podání - žádosti o osvobození ve smyslu výše citovaného ustanovení. Text žádosti o osvobození od soudních poplatků připojený stěžovatelem v elektronické zprávě, jíž podal svou kasační stížnost, tedy není s to prokázat ani odeslání této žádosti, ani její doručení krajskému soudu. Nadto stěžovatel ani neuvedl, že by mu podatelna krajského soudu přijetí jeho elektronické zprávy dne 11.10.2007 (případně dne následujícího) potvrdila, resp. nepřiložil ke své kasační stížnosti text zprávy, jíž by tak podatelna krajského soudu ve smyslu výše citovaného ustanovení učinila.

Jestliže stěžovatel neobdržel potvrzení od podatelny krajského soudu o doručení jeho elektronické zprávy se zaručeným podpisem, bylo v souladu se zásadou scripta sunt jeho procesní odpovědností následně zjistit, zda k doručení této jeho zprávy skutečně došlo, resp. zda k němu došlo v jím předpokládané formě (se zaručeným elektronickým podpisem). Případně mohl také zvolit postup spočívající v opakovaném zaslání téže elektronické zprávy. Stěžovatel však nezmiňuje, že by v důsledku absence potvrzení doručení jeho elektronické zprávy jakýmkoli způsobem následně u podatelny krajského soudu zjišťoval, zda jí byla jeho zpráva řádně doručena.

Se zřetelem ke shora uvedenému pak Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel nemohl být v dobré víře ohledně skutečnosti, že - dle jeho tvrzení - odeslaná žádost o osvobození od soudních poplatků byla doručena krajskému soudu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že stěžovatelem navrhované dokazování ohledně provedení kontroly všech serverů policií by vzhledem k popsané doktríně nemohlo vést k závěru o tom, že předmětná žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků byla krajskému soudu doručena.

Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že bylo procesní odpovědností stěžovatele, aby v případě, že byl účastníkem více samostatných soudních sporů, a to i před stejným senátem, dbal o uplatňování svých procesních práv v každém jednotlivém soudním řízení.

Soud proto stěžovatelem podanou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

(podle usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 82/2006-68 ze dne 11.8.2006)

I v další kauze byl řešen spor, zda byla písemnost soudu skutečně zaslána. Odesílatel navrhl jako důkaz e-mailovou hlášenku ze svého počítače a svědectví své sekretářky. Ani zde nebyl úspěšný, zaslání písemnosti soudu nebylo považováno za prokázané a kasační stížnost odmítnuta jako opožděná.

Kasační stížnost byla podána osobně u krajského soudu dne 30.3.2006. Přílohou podání byla listina s vytištěným textem odpovídajícím potvrzení o odeslání datové zprávy (e-mailu) od G. P. na elektronickou adresu epodatelna@ksoud.plz.justice.cz, dne 28.3.2006 v 16:44 hod., s předmětem zprávy „Kasační stížnost proti usnesení KS v Plzni ze dne 8.3.2006, čj. 57 Ca 4/2006“. Pod záhlavím datové zprávy se nachází ikona souboru ve formátu Microsoft Word s názvem „K. – KS 280306.doc“, u ikony není údaj o velikosti souboru a je umístěna v části odpovídající textu zprávy, nikoliv v záhlaví zprávy jako její příloha. Pod ikonou je umístěn text odpovídající identifikaci odesilatele automaticky připojované k odesílaným zprávám (obecně jméno, pozice, adresa, telefon, fax, e-mail).

Elektronické podání kasační stížnosti nebylo v elektronické podatelně krajského soudu dohledáno (úřední záznam ze dne 10.4.2006). Krajský soud proto stěžovatele vyzval, aby soudu písemně doložil, že kasační stížnost byla skutečně doručena dne 28.3.2006 do elektronické podatelny krajského soudu a současně jej poučil, že krajský soud bude v případě nedoložení doručení kasační stížnosti dne 28.3.2006 vycházet z jejího doručení dne 30.3.2006. Právní zástupce stěžovatele k výzvě krajského soudu uvedl, že může doložit doručení kasační stížnosti do elektronické podatelny soudu pouze „e-mailovou hlášenkou“, která byla přílohou kasační stížnosti, a prohlášením své asistentky G. P. Přílohou vyjádření bylo prohlášení G. P. ze dne 20.4.2006, že dne 28.3.2006 v odpoledních hodinách sepsala s Mgr. Martinem Vovsíkem předmětnou kasační stížnost, kterou téhož dne v 16.44 hod. e-mailem zaslala na adresu podatelna@ksoud.plz.justice.cz, přičemž vytiskla e-mailovou hlášenku, dle které byla zpráva doručena. Krajský soud zprávu nedohledal ani při opakovaném prověření všech složek elektronické podatelny (úřední záznam ze dne 25.4.2006).

Stěžovatel podal kasační stížnost v písemné podobě dne 30.3.2006, přičemž tvrdí, že tomuto úkonu předcházelo dne 28.3.2006 (poslední den lhůty pro podání kasační stížnosti) elektronické podání. Neuvádí přitom, že by elektronické podání opatřil podpisem podle zákona o elektronickém podpisu. Na posuzovaný případ proto dopadá ustanovení § 37 odst. 2 věta druhá s. ř. s. V souladu s tímto ustanovením se soud zabývá dvěma skutečnostmi. Nejprve si musí postavit najisto, zda byla kasační stížnost jinou formou skutečně podána a poté ověří, zda podání, které stížnost v třídenní lhůtě potvrzuje, je jejím originálem, nebo je stejného obsahu.

Předáním soudu přitom nelze rozumět nic jiného, než doručení soudu. Zatímco tedy v případě zmíněných výjimek postačuje prokázání předání k přepravě, v ostatních případech je zpravidla třeba prokázat předání, tj. doručení, soudu. Možnost učinit podání jinou formou nemůže vést k založení absolutní důkazní povinnosti podatele, co do doručení podání.

Je tedy nutné vycházet z doručení např. faxového podání, u kterého podatel prokáže odeslání faxovým ústřižkem s potvrzeným kladným výsledkem přenosu. V té souvislosti nelze přehlédnout, že faxový ústřižek, příp. v úplnější podobě faxový žurnál, má poměrně individualizovanou, nesnadno napodobitelnou, podobu a obsahuje informace jak o odesilateli a adresátovi, tak o rozsahu přenášených informací (počet stran) a o výsledku přenosu. Skutečnosti uvedené na faxovém ústřižku jsou relativně snadno ověřitelné nejen z přístroje samotného, ale také např. výpisem hovorové korespondence dané účastnické stanice apod. Dokázat odeslání telefaxového podání lze proto i jinak, než jen faxovým ústřižkem. Obdobně ostatně setrvale judikuje i Ústavní soud (srov. např. rozhodnutí ze dne 6.10.1998, sp. zn. I. ÚS 460/97, rozhodnutí ze dne 23.11.2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000 a rozhodnutí ze dne 17.1.2006, sp. zn. I. ÚS 463/03).

Podobné principy jako u telefaxového podání je nutné přiměřeně vztáhnout také na podání elektronickou formou, byť není autorizované elektronickým podpisem. Přezkum Nejvyššího správního soudu v posuzované věci se přitom týká pouze neautorizovaných elektronických podání, neboť podání obsahující elektronický podpis podléhají zvláštnímu režimu jak z hlediska zákona o elektronickém podpisu, tak z hlediska relevantních procesních předpisů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.4.2006, sp. zn. IV. ÚS 319/05).

Předem dalších úvah je třeba připomenout rozdíly, které elektronickou formu podání odlišují od shora nastíněného podání telefaxového. „E-mailová hlášenka“ obsahuje obdobně podrobné informace o odesilateli a adresátovi, jako faxový ústřižek. Co do rozsahu a obsahu přenášených informací může být dokonce přesnější, je-li text podání obsažen v textu přenášené zprávy, nebo srovnatelná, je-li z připojené přílohy zřejmá velikost přenášeného souboru. Na rozdíl od faxového ústřižku ovšem e-mailová hlášenka neobsahuje informaci o výsledku přenosu zprávy, ale pouze o jejím odeslání. Odesilatel si může vyžádat od adresáta zprávy potvrzení jejího přijetí, to však vyžaduje součinnost adresáta. Je přitom odpovědností účastníka řízení, jaký zvolí procesní postup, včetně volby komunikačních prostředků se soudem a akceptaci rozdílů, které z povahy jednotlivých komunikačních prostředků plynou.

Stejně jako nelze učinit ústní podání do protokolu, nebo doručit písemné podání mimo úřední hodiny soudu, nebude ani možné obdržet v mimopracovní době potvrzení o přijetí elektronické zprávy. Tato skutečnost samozřejmě nevylučuje, aby bylo podání uvedenou formou a mimo úřední hodiny učiněno, je však spojena s rizikem podatele spočívajícím v povinnosti prokázat v případě potíží s přenosem zprávy, že podání bylo soudu skutečně předáno. Nejvyšší správní soud dovodil s odkazem k judikatuře Ústavního soudu povinnost odesilatele telefaxové zprávy prokázat „pouze“ její odeslání. S odesláním telefaxové zprávy je ovšem spojená dobrá víra odesilatele v doručení, opírající se o potvrzení přenosu zprávy. Tento aspekt elektronická pošta postrádá.

Nevyžádá-li si podatel potvrzení o doručení zprávy, může se dostat do obtížného postavení při ověřování nejen doručení, ale též odeslání zprávy. Zde je nutné zdůraznit, že prostý výtisk e-mailové hlášenky je z hlediska její individualizace a nenapodobitelnosti zcela odlišný od faxového ústřižku, a v případě vzniku pochybností o odeslání zprávy proto zpravidla nebude postačovat k prokázání tohoto odeslání. Tato hlášenka na rozdíl od faxového ústřižku navíc, jak shora uvedeno, neobsahuje potvrzení o úspěšném přenosu zprávy, ale pouze o jejím odeslání. Stejně jako v případě telefaxového podání, lze i u elektronické formy ověřit odeslání zprávy nejen e-mailovou hlášenkou, ale také např. z relevantního přístroje odesilatele, a po určitou dobu (která se v případě jednotlivých provozovatelů může lišit) od odeslání také z relevantních serverů odesilatele a adresáta. Dlužno dodat, že zmíněné technické prostředky pro ověření odeslání zprávy nelze využít vždy, neboť nastavení jednotlivých prostředků sloužících elektronické komunikaci se může lišit. Prokazatelnost použití elektronické pošty je proto při absenci elektronického podpisu nižší než v případě telefaxového podání.

V posuzované věci nebyl s výjimkou e-mailové hlášenky k prokázání odeslání (doručení) zprávy žádný ze shora zmíněných prostředků vůbec navržen. Hlášenka samotná přitom v posuzované věci nepostačuje k prokázání podání ve smyslu § 37 odst. 2 věta druhá s. ř. s.

Stěžovatel k prokázání svého tvrzení o podání kasační stížnosti dne 28.3.2006 doložil vedle e-mailové hlášenky také prohlášení asistentky právního zástupce stěžovatele G. P. Obsahem prohlášení (neoznačeného jako čestné) je tvrzení, že asistentka sepsala s právním zástupcem předmětnou kasační stížnost a daného dne ji elektronicky odeslala na adresu elektronické podatelny krajského soudu. Zpráva byla dle e-mailové hlášenky doručena.

Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hlášenka založená do spisu neobsahuje žádný údaj, z něhož by bylo možno dovodit její doručení. V tomto směru proto nelze prohlášení přisvědčit. Jen na okraj soud připomíná, že právě na existenci dobré víry v doručení rozlišil doručování telefaxem a doručování elektronicky bez elektronického podpisu.

S výjimkou shora zmíněných neoznačil zástupce stěžovatele žádné prostředky, jimiž by soudu umožnil ověřit tvrzení o odeslání zprávy s kasační stížností dne 28.3.2006. Žádným způsobem pak neprokazoval doručení této zprávy krajskému soudu. Při formě podání, kterou stěžovatel zvolil, je z hlediska argumentace Nejvyššího správního soudu zcela zásadní posouzení schopnosti účastníka věrohodně prokázat nejen odeslání zprávy, ale zejména i její doručení soudu. V elektronické podatelně krajského soudu nebylo elektronické podání ani při opakovaných pokusech dohledáno. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že za den podání kasační stížnosti je třeba považovat teprve čtvrtek 30.3.2006, kdy byla kasační stížnost osobně v řádné formě předána podatelně krajského soudu.

Nejvyšší správní soud odmítl z uvedených důvodů kasační stížnost jako opožděnou.