Poskytování náhrad cestovních výdajů u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr

Předmětnou problematiku přesně řeší a upravuje § 155 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Zde je poměrně jasně v odst. 1 obecně stanoveno, že cestovní náhrady je možné zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, poskytnout pouze v případě, že bylo sjednáno toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Tato formulace nepochybně prakticky znamená, že se tím rozumí jak dohody o provedení práce, tak dohody o pracovní činnosti, tedy ještě přesněji vyjádřeno, že pokud zaměstnavatel chce svým zaměstnancům, kteří u něj pracují na základě obou skupin předmětných dohod poskytovat náhrady cestovních výdajů (samozřejmě při splnění stanovených zákonných podmínek), musí právo na poskytování zmíněných náhrad být v každé dohodě přímo a výslovně sjednáno a stejně jako pravidelné pracoviště zaměstnance.

Odstavec 2 téhož ustanovení pak ale upřesňuje poskytování cestovních náhrad pouze směrem k dohodám o provedení práce. Zde je totiž stanoveno odchylné řešení, a to tak, že má-li zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytování sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště. Z tohoto zákonného znění tedy vyplývá, že u dohod o provedení práce nemusí být pravidelné pracoviště sjednáváno, a to proto, že Ministerstvo práce a sociálních věcí předpokládá, že dohody o provedení práce jsou určené a předpokládané pouze na činnosti krátkodobého charakteru (v podstatě vždy pouze na provedení určité konkrétní práce), jak by mělo být každému zřejmé již ze samotného názvu dohody. Tato skutečnost také současně znamená diametrální rozlišení od dohod o pracovní činnosti. Pro zaměstnance pracujícího na základě dohody o provedení práce však je nejvýznamnější ta skutečnost, že pokud bude mít v dohodě o provedení práce sjednáno poskytování náhrad cestovních výdajů, náleží mu při každé pracovní cestě, ať bude vyslán odkudkoli kamkoli, tj. nejčastěji z místa bydliště kamkoli a zpět - a to právě proto, že v této dohodě nemusí být sjednáno pravidelné pracoviště.

Naopak u dohod o pracovní činnosti, protože ty se předpokládají na činnosti dlouhodobějšího charakteru (což fakticky znamená, že představují v podstatě krátkodobý pracovní poměr), musí být výslovně sjednáno nejen poskytování cestovních náhrad, ale současně také pravidelné pracoviště. V tomto případě pak tedy lze poskytovat náhrady cestovních výdajů pouze při pracovních cestách mimo právě sjednané pravidelné pracoviště.

S ohledem na velmi časté dotazy, zda u předmětných dohod lze poskytovat náhrady cestovních výdajů i při zahraničních pracovních cestách, přesněji řečeno, zda lze zaměstnance i u těchto dohod vyslat na zahraniční pracovní cesty, je nutné přesně odpovědět. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že i u všech dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, pokud budou splněny stanovené zákonné podmínky (tj. výslovné sjednání poskytování předmětných náhrad a u dohod o pracovní činnosti také pravidelné pracoviště), je možné, aby zaměstnavatel vysílal své zaměstnance na tuzemské i zahraniční pracovní cesty s poskytováním předmětných náhrad.

Ministerstvo práce a sociálních věcí v podstatě touto úpravou dosáhlo jasného a výrazného rozlišení dohod o provedení práce a dohod o pracovní činnosti.