Rozvoj podniku a daňové aspekty – II. část
Ing.
Jaroslav
Zlámal,
Ph. D.,
Mgr.
Eva
Bohanesová,
Ph. D.
B) Investice
Vrcholové vedení, které má rozhodovat především o strategických záměrech rozvoje podniku,
má zodpovědnost i za budoucí prosperitu. Ta může být zajišťována nejen pečlivou a správnou obnovou
stávajícího majetku, ale především novými investicemi. Možností do čeho investovat, co zakoupit,
jakým směrem se má podnik ubírat ve své investiční činnosti, co řešit nákupem licencí, co
projektovat vlastními silami atd., takovýchto možností je vždy celá řada a tato zásadní oblast
budoucího rozvoje podniku je tedy otázkou správného výběru. Příprava jednotlivých projektů a
následný výběr vhodných projektů je náplní investiční činnosti podniku. Jsou zpracovávány různé
alternativy, které řeší strategické cíle podniku. Vrcholovému managementu je pak předkládáno
většinou několik projektů, z nichž se pak vybírají takové, které nejlépe vyhovují strategickým
záměrům budoucího rozvoje. Nejedná se často jen o věcné investice, ale i investice do vzdělávání
pracovníků a obecně do oblasti řízení lidských zdrojů, do oblasti finančních investic, investic do
výzkumu a vývoje či komunikací a spojů atd. Charakteristická je pro tuto činnost dlouhodobost, což
znamená předem zvažovat všechna možná rizika plynoucí z investic během doby plánování, přípravy i
během realizace, při výpočtech je pak nutné pracovat s faktorem času. Pro plánování investic je
důležité prozkoumat všechny podmínky prostředí, v němž bude pak investice realizována.
Investicí podniku rozumíme peněžní výdaj, u něhož se očekává přeměna na budoucí příjem
během období delšího než jeden rok.
Odhadnout budoucí příjmy není jednoduché, protože se vychází z cenové úrovně nových
výrobků (vyrobených novou investicí) a dále je nutné počítat se změnami v úrokových mírách, v míře
inflace a v daňových sazbách.
Rozlišujeme tedy tři základní skupiny investic:
-
hmotné (věcné, fyzické, kapitálové) investice, které představují celkové výdaje
vynaložené na výstavbu, modernizaci, rekonstrukci nebo obnovu majetku podniku. Jde například o
modernizaci provozu, nákup nemovitostí, zásob, výměnu starého zařízení za nové, výstavbu nových hal,
prodejen, cest, počítačů apod. Podle toho, jestli hmotná investice směřuje k rozšíření výroby nebo k
obnově výrobní kapacity podniku, rozlišujeme rozšiřovací (čisté, netto) investice, obnovovací
investice (reinvestice neboli restituční investice) a tyto dva typy investic dohromady tvoří celkové
(hrubé, brutto) investice.
-
finanční investice, pod nimiž si můžeme představit nákup cenných papírů, půjčení
peněz například podílovým fondům za účelem výnosu, popřípadě přímo obchodování na burze cenných
papírů.
-
nehmotné (nemateriální) investice, které pro podnik znamenají nákup know-how, výdaje
na vzdělání, výzkum, nákup software, nové smlouvy atd.
Kapitálovými výdaji rozumíme všechny očekávané peněžní výdaje na pořízení investice s
návratností delší než jeden rok. Kapitálové výdaje obvykle zahrnují pořizovací cenu, náklady na
dopravu, montáž, náklady na zvýšení množství zásob, náklady na dokumentaci, popřípadě i
clo.
Pro dosažení maximálního efektu z investic musí vrcholoví manažeři hledat optimální řešení
mezi těmito třemi body:
-
do čeho a kolik investovat,
-
z jakých finančních zdrojů investici pořídit,
-
jak rozdělit dosažený hospodářský výsledek.
Pro investování pak platí určitá pravidla:
-
raději více peněz než méně (tzn., vyplatí se investovat spíše do dražšího, ale
výkonnějšího a méně poruchového zařízení, než do levnějšího, avšak vyžadujícího větší náklady na
údržbu),
-
raději méně rizika než více přirovnatelném efektu z investic (tzn., máme-li možnost
vybrat si jednu z více investic, které poskytují zhruba stejný výnos, zvolíme raději takovou, která
má nejnižší riziko),
-
raději stejné množství peněz dnes než zítra (zohledňuje se vliv budoucí
inflace).
Investiční rozhodování je tedy proces, který zahrnuje:
1.
kapitálové plánování, které znamená stanovení dlouhodobých cílů a investiční
strategie podniku, zpracování nových investičních projektů včetně důkladné předinvestiční
přípravy,
2.
sestavení kapitálových rozpočtů na základě očekávaných finančních
toků,
3.
hodnocení efektivnosti investic,
4.
závěrečné hodnocení uskutečněných projektů.
Vrcholový management podniku musí sledovat více cílů s tím, že na prvém místě stojí cíle
finanční, jako jsou:
-
finanční stabilita vyjádřená růstem jeho tržní hodnoty (viz „pojetí podniku“), mírou
zisku a likviditou,
-
rostoucí trend podílu podniku na trhu,
-
inovace výrobního programu,
-
sociální cíle (mzdy, penzijní pojištění, růst kvalifikace pracovníků, sociální výhody
zaměstnanců),
-
ekologické cíle.
Největší význam z uvedených cílů má finanční stabilita podniku. Ta se obvykle vyjadřovala
pomocí míry zisku, ale protože tento ukazatel může být zavádějící (například z důvodu velkých
investic, které mohou v prvním roce snížit hospodářský výsledek), stále častěji se pro měření
finanční stability používá ukazatele tržní hodnoty podniku. Ke zvýšení tržní hodnoty přispívá tzv.
čistá současná hodnota (net present value, NPV) investice, protože je v ní zohledněn nejen budoucí
výnos, ale i riziko, že požadovaného výnosu nebude dosaženo. Riziko je zohledněno prostřednictvím
požadované výnosnosti, kterou jsou při výpočtu NPV diskontovány všechny budoucí finanční toky. Je-li
požadovaná výnosnost zvolena příliš optimisticky, může NPV nabývat nízkých nebo dokonce záporných
hodnot, což snižuje tržní hodnotu podniku. Vrcholový management podniku by se tedy měl soustředit na
výběr takových investic, jejichž NPV budou dostatečně zvyšovat jeho tržní hodnotu.
K dosažení stanovených investičních cílů je nutné zvolit vhodný postup, tedy určitou
investiční strategií. Ta se klasifikuje dle několika kritérií:
1)
Z hlediska růstu tržní hodnoty podniku
a)
strategii růstu hodnoty investice spojená s maximálními ročními příjmy, kdy jsou
preferovány investice s maximálními ročními výnosy tak i současně s růstem hodnoty v
budoucnosti;
b)
strategii růstu hodnoty investice, kdy jsou preferovány investice, u nichž se
předpokládá, že budou dobře zhodnoceny až v budoucnu. Jedná se o typ investice, která se zakoupí a
za nějaký čas prodá se značným ziskem, přičemž roční výnosy z ní nejsou příliš v oblasti zájmu
podniku. Tento typ investic je vhodný v době, kdy panuje vysoká inflace, která zvyšuje hodnotu
majetku;
c)
strategii maximálních ročních příjmů z investice, kdy jsou preferovány investice, u
nichž lze očekávat vysoké roční příjmy, přičemž se tolik nehledí na uchování její hodnoty do
budoucna. Tento typ investic je vhodný v období s nízkou inflací.
2.
Z hlediska postoje k riziku, kdy se rozlišuje:
a)
agresivní strategie
-
Jsou preferovány investice s vysokým rizikem, například investice v neznámém
prostředí, investice do nového, dosud neprozkoumaného zařízení, nebo investice orientovaná na
neznámé trhy či segmenty trhů. Tento typ investic obvykle přináší nadprůměrné zhodnocení, avšak může
přinést i značné ztráty.
b)
konzervativní strategie
-
Tento typ investic má sice nízké riziko odchylek od požadovaného výnosu z investice,
ale většinou poskytuje nízké výnosy. Příkladem takové investice je investice do strojů, s nimiž už
mají zkušenosti ostatní podnikatelé.
3.
Z hlediska očekávaných změn v průběhu míry inflace se používá strategie maximální
likvidity investic, kdy stojí v popředí zájmu takové investice, které se snadno přemění na hotovost.
Tento typ investic je vhodný v době, kdy má podnik potíže s likviditou.
Podmínky, za kterých je investice plánována nebo již realizována, se mohou měnit. Proto se
doporučuje mít připraveno více investičních strategií, pomocí nichž pak může podnik rychle reagovat
na změny.
Předinvestiční příprava investiční činnosti zahrnuje řadu technických a ekonomických
činností, jakými jsou
marketing
, finanční analýza, analýza rizik, předběžné rozpočty, předběžné
kalkulace, propočty hodnot technických veličin a parametrů, ekonomické propočty nákladů atd.
Výstupem této činnosti je vypracování podrobné technicko-ekonomické studie, která by měla obsahovat
všechny významné technické, obchodní i finanční informace.Vlastní investice je možné dělit dle různých kritérií do několika skupin jako
například:
a)
z hlediska objemu vynakládaných kapitálových výdajů
-
na investice, o nichž rozhoduje management různých stupňů řízení podniku. O některých
investicích může rozhodovat management první linie, o jiných střední management, vrcholový
management musí rozhodovat o strategických investicích,
b)
podle charakteru přínosu pro podnik na investice
-
zaměřené na zvýšení tržeb stávajících výrobků,
-
investice vedoucí ke zvýšení tržeb zavedením výroby nových výrobků,
-
investice orientované na snížení nákladovosti (nákup nových
technologií),
-
investice vedoucí ke snížení rizika podnikání (například větší diverzifikací
výroby),
-
investice do vzdělání pracovníků a jejich zdraví a bezpečnosti,
c)
podle stupně vzájemné závislosti
-
na investice vzájemně se vylučující, tj. které nelze realizovat
současně,
-
investice, které je možné provádět současně (nevylučující se),
-
podmíněné, jejichž uskutečnění je podmíněno jinou předcházející nebo navazující
investicí.
Investice lze dělit i dle jiných kritérií, již bylo uvedeno například dělení na obnovovací
a čisté investice, lze je třídit například dle rizika, zohlednění inflace atd. Především zohlednění
rizika investice je velmi důležité, neboť každá investice do dlouhodobého majetku představuje
většinou velké finanční částky. Je proto třeba zkoumat a rozhodovat se nejen z hlediska potřebnosti,
efektivnosti, délky návratnosti investice, ale i z hlediska míry rizika. Každý podnik by měl mít
svoji rizikovou politiku (včetně managementu řízení rizik), která by měla sloužit především k rychlé
identifikaci vzniklého rizika a jeho příčin a k jeho následnému odstranění.
Většina inovací uváděných na trh je ordinérního charakteru.
Tzn., že nejsou ani mimořádně unikátní, ani nevyplývají z mimořádných technologických
změn. Podstatně méně je inovací technologických a průkopnických, přičemž se počet skutečných inovací
snižuje úměrně s nárůstem podílu technologického faktoru.
Inovační procesy jsou nezbytnou podmínkou, pokud se chce podnik udržet na konkurenčním
trhu. Podnik, který si chce upevnit své postavení v konkurenčním prostředí, musí realizovat vhodnou
inovační politiku, která by mu umožnila dosáhnout výhodnějšího postavení v porovnání s konkurencí.
Konkurenční výhoda získaná inovací může mít diferenční charakter v podobě nabídky dokonalejších,
popřípadě rozmanitějších výrobků, které lépe vyhovují potřebám a přáním uživatelů, nebo může být
založena ve zlevňování používaných technologických postupů. Rozhodování o investicích, tedy kolik,
do čeho, kdy, kde a jak investovat
kapitál
, patří k nejdůležitějším rozhodnutím o budoucím vývoji
podniku a jeho efektivnosti. Investice slouží řadu roků, a proto pro řadu roků jsou nejen zdrojem
přírůstků zisku podniku, ale zpočátku i břemenem, které zatěžuje ekonomiku podniku především fixními
náklady. Nízkým využitím výrobní kapacity, a s ní spojených fixních nákladů, dochází ke zvyšování
průměrných nákladů na jednotlivé výrobky a k poklesu rentability výroby. Na rozdíl od běžných
provozních rozhodování, kde chyby lze obvykle rychle napravit, investiční rozhodování má dlouhodobé
účinky. Pouze podnikový management rozhoduje, zda určitou investici bude realizovat či nikoliv.
Špatně zaměřená a neefektivní investice může přivést podnik do finanční tísně či k úpadku. Proto
řízení investic a inovací patří k základním strategickým úkolům podniku. Při výběru investic je však
třeba brát v potaz i daňové aspekty té které konkrétní investice. Dlouhodobý majetek se promítá do
nákladů formou odpisů. Měly by se tedy při hodnocení investiční strategie propočítávat jednotlivé
alternativy především v odpisové politice daného podniku. Výsledkem analýz mohou být značné daňové
úspory.Použitá literatura
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v
aktuálním znění