Meze postihování daňových podvodů

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15.5.2014, C-337/13

K předpisům:

Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že opatření, která mají zabránit daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, se mohou v zásadě odchýlit od dodržení pravidel týkajících se základu daně jen ve striktně nezbytných mezích pro dosažení tohoto specifického cíle. Tato opatření musejí mít totiž co nejmenší dopad na cíle a zásady směrnice o CPH, a nemohou být tedy používána způsobem, který by zpochybnil neutralitu CPH.

Soudní dvůr EU již mnohokráte posuzoval adekvátnost opatření jednotlivých členských států, které se snažily předcházet či postihovat daňové úniky. Přitom v mnoha případech vyvstává otázka, zda takováto právní úprava není až příliš „hrubou záplatou“. Zejména u daně z přidané hodnoty pak platí, že nárok na odpočet nemůže být v zásadě omezen, přičemž na plátce nelze přesouvat odpovědnost či břemeno této daně. V tomto kontextu je tak na pováženou, zda možnosti dané českým právem odložit až na několik let vyměření daně a s tím spojený nárok na vyplacení vykázaného nadměrného odpočtu (postup k odstranění pochybností), nadto bez následného přiznání úroku, či možnost bez jakéhokoliv zavinění na straně plátce přesunout na něj odpovědnost za podvod jeho obchodního partnera (ručení příjemce zdanitelného plnění), je s takovýmto požadavkem v souladu.