Zpracování pro osobní potřebu

Zákon o ochraně osobních údajů také deklaruje působnost zákona co do formy zpracování. Může se tedy jednat jak o zpracování automatizované (dnes bychom spíše řekli, že prostředky výpočetní techniky), nebo jinými prostředky. Zákonodárce tak vlastně spojení slov „jinými prostředky“ použil jako synonymické vyjádření pojmu „neautomatizovaně“ a současně otevřel dveře všem možným, dnes třeba ještě nepoužívaným způsobům zpracování, které by nešly podřadit pod pojem „automatizovaně“. Samozřejmě přímo se nabízí, že tím základním „jiným způsobem“ bude zpracování manuální a tomuto manuálnímu zpracování pak také bude odpovídat „nosič informací“, kterým bude nejspíše papír, plastická folie nebo i jiný nosič, schopný udržet informace v písemné podobě a současně být schopen manuálního zpracování.

Ustanovení § 3 zákona o ochraně osobních údajů také definuje výjimky z působnosti tohoto zákona. Toto ustanovení definuje první z výjimek z obecné působnosti zákona o ochraně osobních údajů. Zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Výjimka je limitována dvěma skutečnostmi. Jednou z nich je charakteristika subjektu, který osobní údaje zpracovává. Musí se jednat o osobu fyzickou. Druhým faktorem je účel zpracování, který je označen jako „osobní potřeba“. Zatímco pojem fyzická osoba problémy při aplikaci zákona o ochraně osobních údajů činit nebude, pojem „osobní potřeba“ je poněkud diskutabilnější. Tento v zákoně použitý pojem je totiž, zdá se, užší, než měla na mysli Směrnice 95/46/ES. Její recital 12 sice uvádí, že "vzhledem k tomu, že zásady ochrany se musí vztahovat na veškerá zpracování osobních údajů kteroukoli osobou, jejíž činnosti spadají do působnosti práva Společenství, je třeba vyloučit zpracování údajů fyzickou osobou při výkonu činností, které mají výlučně osobní povahu, jako je korespondence nebo vedení adresáře“, naproti tomu přímé ustanovení Směrnice 95/46/ES, Článku 3 vylučuje z její působnosti ("Tato směrnice se nevztahuje na zpracování osobních údajů.“) v odst. 2, druhá, zpracování prováděné fyzickou osobou "výlučně v rámci osobních či domácích činností".

Dá se tedy konstatovat, že jakékoliv nakládání s osobními údaji, které provádí fyzická osoba takříkajíc „pro sebe“, nebude spadat pod působnost zákona o ochraně osobních údajů, i kdyby fyzická osoba údaje, kterými disponuje v rámci zmíněných osobních či domácích činností, někomu dále sdělila, nebo i zaslala údaje, které jsou údaji osobními. Navíc by se pravděpodobně nejednalo o činnost systematickou, která je pojmovým znakem zpracování osobních údajů podle definice uvedené v § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Naopak je však zcela vyloučeno, aby fyzická osoba využila údaje (osobní) např. pro svou „komerční činnost“. V takovém případě by se již nejednalo o osobní potřebu ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, naopak, pak by se taková fyzická osoba stala správcem osobních údajů podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů se všemi povinnostmi, které zákona o ochraně osobních údajů pro správce osobních údajů stanoví.

Problémem, alespoň někdy může být, co to je vlastně ona „osobní potřeba“, jak je široká, zda se týká jen jedince, nebo také jeho rodiny a podobně. Lze si jistě představit situaci, že v rámci domácnosti mají její členové jeden počítač, na němž pracují všichni členové rodiny, či si vedou své vlastní záznamy, které mohou být i osobními údaji. Dá se uvážit, že by nebylo smysluplné onu domácí činnost nějak štěpit, resp. speciálně rozdělovat. Pokud se bude jednat o takové domácí použití, na něž lze vztáhnout i poněkud užší pojem „osobní potřeba“, s nímž pracuje zákon o ochraně osobních údajů, stále by se mělo jednat o výjimku z působnosti uvedeného zákona. Výjimka z působnosti by se tak měla týkat všech osob, které, byť tedy na jednom zařízení zpracovávají informace, které jsou osobními údaji, pro potřebu jak vlastní, tak i rodiny. A rodinu může samozřejmě tvořit i řada osob. Zcela specifickým problémem pak mohou být kamerové systémy, které např. chrání rodinný dům.

Kamerové systémy se záznamem nemají svou vlastní právní úpravu. Je však nutné si uvědomit, že je-li instalovaný kamerový systém vybaven zařízením, které pořizuje záznam (kamerový systém se záznamem), jedná se o zpracování osobních údajů se vším, co tato skutečnost přináší. Provozování kamerového systému je tedy považováno za zpracování osobních údajů, pokud je vedle kamerového sledování prováděn záznam pořizovaných záběrů, nebo jsou v záznamovém zařízení uchovávány informace a zároveň účelem pořizovaných záznamů, případně vybraných informací, je jejich využití k identifikaci fyzických osob v souvislosti s určitým jednáním. Jinak řečeno, jedná se o automaticky provozovaný stálý technický systém umožňující pořizovat a uchovávat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ze sledovaných míst“, a to např. formou pasivního monitorování prostoru nebo pořizování cílených záběrů (zachycování pohybu) anebo reportážním způsobem.¹⁾

Problém by však mohl mít majitel takového kamerového systému, který tím, že záběry míří na veřejné prostranství a tedy mimo sféru, kdy by mu svědčila (pokud by kamery zabíraly jen soukromou nemovitost a tedy jednoznačně by se mohlo jednat o onu osobní, rodinnou potřebu) výjimka ze zákona o ochraně osobních údajů v tom, že tento zákon se nevztahuje na zpracování, které je prováděno výlučně pro osobní potřebu (§ 3 odst. 3 zákona). Úřad pro ochranu osobních údajů takové jednání již i sankcionoval, když dospěl k závěru, že došlo ke spáchání přestupku podle § 44 odst. 2 písm. e), f) a i) zákona o ochraně osobních údajů. A uložil, pravda jen symbolickou, finanční sankci. Nicméně věc se dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu, který vyjádřil jisté pochybnosti, resp. že věc tak jednoduchá asi nebude. Kasační stížnost posoudil a vydal usnesení²⁾, že bude třeba obrátit se s předběžnou otázkou k Soudnímu dvoru Evropské unie. V onom Usnesení NSS se můžeme dočíst, že žalobce „v ní kromě mnoha dalších argumentů namítá, že na jeho případ dopadá výjimka dle § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. Podle ní se zákon nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Žalobce dále obsáhle cituje názory Úřadu prezentované v několika jeho materiálech. Těmi poukazuje na rozpornou aplikaci a výklad pojmu „zpracování osobních údajů pro osobní potřebu“ dle § 3 odst. 3 zákona. Nejvyšší správní soud dospěl při předběžné poradě k závěru, že předmětem sporu je mimo jiné aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů na žalobcovu kauzu, tj. zda dopadá na případy monitorování veřejného prostranství za účelem ochrany majetku a zdraví. Sporným je tedy výklad § 3 odst. 3 zákona, který na vnitrostátní úrovni provádí čl. 3 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24.10.1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Nejvyšší správní soud pak uzavírá, že "otázka, kterou je třeba vyřešit v řízení před Nejvyšším správním soudem, tedy zní, zda je možné provozování kamerového systému za účelem ochrany majetku, zdraví a života žalobce a jeho rodiny podřadit pod zpracování osobních údajů prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností" (čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46/ES). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že text směrnice takovýto výklad umožňuje. Současně se k takovémuto výkladu soud sám přiklání, s tím, že by bylo na každém členském státě, zda takovéto situace podřadí či nepodřadí pod právní úpravu ochrany osobních údajů. I když tedy možná bude trvat delší dobu, než Nejvyšší správní soud na základě zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie rozhodne s konečnou platností, je nadějí, že sám NSS se kloní k logičtější a významově pochopitelné aplikaci a výkladu pojmu „osobní potřeba“, který je možná dohledovým orgánem vykládán až příliš rigidně nebo i formalisticky.