Zásada materiální pravdy

K předpisům:

V daném případě stěžovatelka předložila účetní záznamy a doklady, kterými prokazovala svá tvrzení, že předmětné výdaje skutečně vynaložila na dosažení, zajištění či udržení svých zdanitelných příjmů. Nejednalo se však o důkazy nevyvratitelné, které by prokazovaly rozhodné skutečnosti. Za této situace pak bylo důkazní břemeno na správních orgánech, jejichž povinností bylo, pokud tvrzení stěžovatelky doložená uvedenými listinami zpochybňovaly, aby své pochybnosti opřely o důkazy. Správní orgány sice uváděly velmi závažné skutečnosti, jež by, pokud by byly prokázány, zásadním způsobem znevěrohodnily stěžovatelčina tvrzení. Jednalo se především o zjištění, že na dodavatele PhDr. Rudolfa Strmisku byl dne 9.11.2004 prohlášen konkurz a konkurzní řízení ještě nebylo v předmětných zdaňovacích obdobích skončeno. Tudíž v této době PhDr. Rudolf Strmiska podle práva neměl vyvíjet bez součinnosti se správkyní konkursní podstaty žádnou podnikatelskou činnost. Zda skutečně podnikatelskou činnost v době probíhajícího konkurzního řízení neprováděl, a nebyl tak dodavatelem dřevní hmoty, však nelze bez dalšího pouze ze samotného zákazu dovozovat.

V praxi se lze při prokazování uskutečnění plnění setkat s případy, kdy nemožnost uskutečnění je správcem daně zpochybňována s odkazem na nenaplnění formálních požadavků. Konkrétně v tomto případě byla nemožnost uskutečnění plnění dovozována z toho, že subjekt poskytující deklarované plnění byl v té době již v konkurzu. Jeho jednatel tak neměl zákonné oprávnění za subjekt jednat. Zásada materiální pravdy se zde pak projevuje v tom smyslu, že pouhé nesplnění zákonných formalit samo o sobě nemá vliv na faktický stav. Mohou totiž existovat případy, kdy subjekt bude jednat v rozporu se zákonem. Takovéto jednání však nemůže být pouze z tohoto důvodu považováno za neexistující.