V poslední době se stále častěji ukazuje, že i odpovědní pracovníci bojují se zákonným textem zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), upravujícím poskytování zahraničního stravného podle jeho § 170 odst. 3 . Toto ustanovení působí velmi vážné nejasnosti a komplikace. Tuto situaci prohloubila ještě řada nesprávných výkladů.
Nejasnosti při výpočtu zahraničního stravného
JUDr.
Marie
Salačová
Ve zmíněném odstavci 3 je stanoveno, že zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného, trvá-li doba strávená mimo území ČR 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne právo za cestu po území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176. Trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje.
1. výklad
V případě, kdy vznikne nárok na tuzemské stravné, tak náleží zahraniční stravné ve výši už jen jedné třetiny, trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo 176 zákoníku práce.
2. výklad
V případě, kdy vznikne nárok na tuzemské stravné, tak se postupuje podle první a začátku druhé věty, a nárok na zahraniční stravné má zaměstnanec podle doby, kterou stráví v zahraničí. Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního stravného.
Správná aplikace předmětného ustanovení
Podstata řešení spočívá ve správné aplikaci § 170 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jedná o správné určení výše zahraničního stravného podle doby trvání zahraniční pracovní cesty, tj. fakticky pobytu v zahraničí, v jednotlivých časových kategoriích stanovených v uvedeném ustanovení. Ze samotného znění zmíněného ustanovení vyplývají skupiny zahraničních cest takto:
1.
skupinu představují zahraniční pracovní cesty v trvání déle než 18 hodin v kalendářním dni a v tomto případě přísluší zaměstnanci zahraniční stravné v plné výši základní sazby zahraničního stravného,
2.
skupinu představují zahraniční pracovní cesty v trvání déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin v kalendářním dni a v tomto případě přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin základní sazby zahraničního stravného,
3.
skupinu představují zahraniční pracovní cesty v trvání 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území ČR právo na tuzemské stravné v kalendářním dni a v tomto případě přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši jedné třetiny základní sazby zahraničního stravného,
4.
skupinu představují zahraniční pracovní cesty v trvání méně než 1 hodinu v kalendářním dni a v tomto případě zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší.
V této souvislosti však nelze ještě opomenout § 170 odst. 4 druhou větu zákoníku práce, kde je k tomu stanoveno, že doby, za které nevznikne zaměstnanci právo na zahraniční stravné, se připočítávají k době rozhodné pro poskytnutí tuzemského stravného. Současně je nutno respektovat, že každé uvedené časové pásmo pro jednotlivé skupiny zahraničních pracovních cest je samostatné a nelze je kombinovat.
Tři způsoby řešení
Největší nejasnosti v praxi způsobuje třetí skupina, tj. určení konkrétní výše zahraničního stravného v situaci, kdy zahraniční pracovní cesta trvá (je pobyt v zahraničí) 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu po území ČR právo na stravné podle § 163 nebo § 176 (tj. tuzemské stravné) - jedná se o jedno samostatné časové vymezení a prakticky to znamená, že uvedená doba „déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu po území ČR právo na tuzemské stravné“ je spojena pouze s dobou stanoveného časového rozpětí „12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu“ - pro správnou aplikaci to znamená, že z této skupiny zahraničních pracovních cest mohou vyplynout tři varianty:
a)
jestliže bude zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu za podmínky, že za cestu po území ČR při této zahraniční pracovní cestě mu nevznikne právo na tuzemské stravné, počítá se doba trvání zahraniční pracovní cesty (tj. pobytu v zahraničí) hned od překročení české státní hranice a podle této doby se přizná zahraniční stravné, jak je stanoveno v jednotlivých shora uvedených skupinách;
b)
jestliže ale bude zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu za podmínky, že za cestu po území ČR při této zahraniční pracovní cestě mu vznikne právo na tuzemské stravné (tj. podle § 163 nebo 176) a zaměstnanec bude v zahraničí déle než 5 hodin, přísluší mu zahraniční stravné podle doby trvání zahraniční pracovní cesty (tj. faktického pobytu v zahraničí) - to ale znamená, že pokud bude pobyt v zahraničí v délce 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu ve výši jedné třetiny základní sazby zahraničního stravného a pokud bude pobyt v zahraničí déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, pak ve výši dvou třetin základní sazby zahraničního stravného (objevuje se chybný výklad, že přísluší zaměstnanci pouze vždy jedna třetiny základní sazby zahraničního stravného, jestliže mu vznikne právo na tuzemské stravné, což je nesprávné, protože by se anulovala výše zahraničního stravného z druhé skupiny zahraničních pracovních cest, což není možné - jak bylo již shora zdůrazněno, každá sazba je samostatná);
c)
jestliže bude zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu za podmínky, že za cestu po území ČR při této zahraniční pracovní cestě mu vznikne právo na tuzemské stravné a zaměstnanec bude v zahraničí méně než 5 hodin, pak mu nepřísluší zahraniční stravné a doba pobytu v zahraničí se přičte podle § 170 odst. 4 druhá věta zákoníku práce k době rozhodné pro poskytnutí tuzemského stravného.