Cena obvyklá u pronájmu

Vydáno: 38 minut čtení

Ceně obvyklé v daňové judikatuře jsme se věnovali již v čísle 7/2012. Po téměř dvou letech se ke zmíněné problematice vracíme a pokusíme se nabídnout další zajímavá rozhodnutí českých správních soudů. Tentokrát však téma trochu zúžíme, budeme se věnovat ceně obvyklé v oblasti (pro)nájmu. Přestože dochází k průběžnému vývoji legislativy (nový občanský zákoník , postupné úpravy daňových zákonů), většina sporů ohledně ceny obvyklé je i nadále aktuální.

Cena obvyklá u pronájmu
Ing.
Zdeněk
Burda
Z hlediska právní úpravy zůstává nejen pro (pro)nájem i nadále těžištěm ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, který hrozí „dodaněním“ v případě, že se ceny sjednané mezi spojenými osobami liší od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek.
Dodanění není však automatické, zákon jej vyžaduje pouze v případě, že není rozdíl mezi cenami skutečně sjednanými a „obvyklými“ uspokojivě doložitelný. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný katalog „uspokojivých důvodů“, těžiště sporů mezi daňovými subjekty a správci daně bývá právě v odlišném názoru na důvodnost a oprávněnost sjednané ceny.
Dalším možným zdrojem střetů může být prokázání „spojenosti“ obchodujících osob. Kromě vlastnického nebo příbuzenského propojení zákon myslí též na ty, kteří mohou o firmách rozhodovat. Nejspornější však ale zůstává kategorie „jinak spojených osob“, což jsou v podstatě jakékoli „cizí“ osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Zde pak mohou vznikat velké spory o důvod či podstatu sporné obchodní transakce.
 
Z judikatury
 
1. V případě nepřiměřené ceny za reálně uskutečněnou reklamu nelze vyloučit celý výdaj, ale pouze „nepřiměřenou část“
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 5 Afs 29/2012-47 ze dne 15.2.2013.)
Komentář k rozsudku č. 1
Jestliže se správci daně podaří uhájit názor, že daná obchodní transakce proběhla za „neobvyklé ceny“, neznamená to zároveň, že by příslušný výdaj byl nedaňový v plné výši. Předražená reklama na pronajatých reklamních plochách na utkáních Sparty Praha pak není automaticky celá nedaňová. Finanční úřad by ji měl uznat alespoň ve výši ceny obvyklé, což se v daném případě nestalo a nápravu zajistil až soud. Nejvyšší správní soud též poukázal na rozdíly mezi pravidly pro DPH a pro daň z příjmů, přičemž úprava pro daň z příjmů může být pro daňový subjekt výhodnější
Shrnutí k judikátu
V daném případě bylo žalovanými správními orgány zpochybněno vynaložení nákladů ve výši 2 500 000 Kč za reklamu a propagaci od společnosti JAMCO, s. r. o., vyplývající ze smlouvy o zajištění reklamy ze dne 1.8.2005 o umístění reklamního banneru na 10 fotbalových utkáních (250 000 Kč za jedno utkání) a náklady na zajištění reklamy při jarním derby mezi kluby Opava a Sparta konaném dne 28.2.2005 v částce 250 000 Kč, k čemuž stěžovatel předložil smlouvu se společností I. moravská reklamní, s. r. o., Brno, jejímž předmětem bylo umístění jednoho reklamního banneru o rozměru 6 x 1 m u hrací plochy.
Náklad ve výši 2 500 000 Kč vynaložený na reklamu a propagaci od společnosti JAMCO dokládal stěžovatel fakturami, smlouvou uzavřenou na poskytnutí reklamy a propagaci, fotodokumentací a videozáznamy, na nichž bylo zaznamenáno, že k reklamním službám došlo.
Vzhledem k tomu, že dodavatel JAMCO byl nekontaktní, ověřoval správce daně podstatné okolnosti případu u jiných místně příslušných správců daně a zjistil, že reklama byla na jednotlivých fotbalových stadionech realizována prostřednictvím externího dodavatele reklamy společností STES, s. r. o., která reklamní plochy na jednotlivá utkání na objednávku poskytla společnosti JVM Promotion, s. r. o. Tato společnost reklamní plochy na jednotlivá utkání pronajala dalším společnostem, mimo jiné i společnosti LENA SPORT, s. r. o., která pronajala reklamní plochy v roce 2005 společnosti JAMCO. Za umístění reklamních panelů těmto společnostem bylo fakturováno, přičemž z faktur vyplývá, že průměrná cena reklamní plochy na jeden zápas, kterou fakturovala společnost LENA SPORT, s. r. o., jednotlivým odběratelům činí 3 000 Kč.
Společnost JAMCO a STAVONEXIA následně fakturovala za reklamní služby v průměru na jeden zápas cca 275 000 Kč.
Žalovaný, jakož i následně krajský soud, vycházeli ze skutečností, že stěžovatel předložil bezvadné daňové doklady, ovšem žádný z důkazních prostředků neprokazoval, že náklad byl žalobcem uskutečněn tak, jak je jím uváděno. Jednalo se zejména o nekontaktnost dodavatelů a řetězení poskytování reklamních služeb s extrémním navýšením ceny.
Rozhodující tedy byla v daném případě otázka, zda stěžovatel splnil podmínky pro uplatnění výdajů