U nás ve společnosti je zaměstnán občan ze Slovenska (český daňový rezident), který má ve své pracovní smlouvě dvě místa výkonu práce (sídlo naší společnosti a domovskou adresu na Slovensku). Většina jeho pracovních cest je zahájena z území Slovenské republiky. Jak řešit případy stravného pro takovéto typy zaměstnanců, zdali a kde aplikovat tuzemské stravné a kdy případně zahraniční, a předpokládám, že by se to mělo vše řídit českým zákonem o cestovních náhradách (příp. zákoníkem práce ) nebo se mýlím?
Tuzemské či zahraniční stravné
JUDr.
Marie
Salačová
Související předpisy:
-
§ 16 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
-
Obecná platná právní úprava poskytování náhrad cestovních výdajů je od 1.1.2007 obsažena v sedmé části zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se však týká zaměstnávání Slováků, stále platí dvě smlouvy uzavřené mezi ČR a SR, a to č. 227 a č. 330/1993 Sb., které nebyly zrušeny.
Protože dotaz neobsahuje všechny potřebné údaje, připojuji dohodu, ke které došlo po vydání uvedených smluv.
Pro úplnost je třeba ještě upozornit na modifikovanou úpravu pro poskytování náhrad cestovních výdajů při zaměstnávání zaměstnanců ze Slovenské republiky. K tomu byly uzavřeny příslušné Dohody mezi Českou republikou a Slovenskou republikou již v roce 1993, které dosud nebyly zrušeny a ještě k dohodě mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem financí na konci roku 1994.
Pokud tedy český zaměstnavatel se sídlem na území české republiky chce zaměstnávat Slováky a sjednávat s nimi jako místo výkonu práce do jejich pracovní smlouvy místo na území Slovenské republiky, musí mít na Slovensku zřízenou organizační složku se zápisem do obchodního rejstříku, neboli musí postupovat podle následující dohody.
Je třeba vycházet jednak ze zákoníku práce a smlouvy uzavřené mezi Českou a Slovenskou republikou č. 330/1993 Sb., o dočasném oprávnění k podnikání fyzických a právnických osob, které podnikají na území druhé republiky po 31.12.1992 (tj. souhlas druhé smluvní strany k podnikání po 30.6.1994). Zmíněná smlouva nebyla zrušena, ale často se na ní zapomíná.
K tomu je nutno připomenout, že právě podle citované smlouvy platí, že zaměstnavatel se sídlem na území České republiky může sjednávat se zaměstnanci s bydlištěm na území Slovenské republiky jako pravidelné pracoviště do jejich pracovních smluv místo na území Slovenské republiky pouze tehdy, pokud má zaměstnavatel na území Slovenské republiky založenou organizační složku se zápisem do obchodního rejstříku. Pokud nemá na Slovensku zřízenou organizační složku, může zmíněný zaměstnavatel Slováky zaměstnávat, ale jejich pravidelné pracoviště musí být sjednáno na území České republiky.
K této problematice došlo k určitému sjednocení postupu na základě společného jednání mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem financí na konci roku 1994. A z tohoto jednání vyplynuly následující závěry:
1.
Při posuzování nároků na cestovní náhrady se vychází z ustanovení § 16 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, které upřednostňuje ujednání o volbě právního řádu (v konkrétním případě buď práva České republiky, nebo práva Slovenské republiky). Nedošlo-li k dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o volbě práva, řídí se pracovněprávní vztahy právním řádem státu, ve kterém zaměstnanec vykonává práci, bez ohledu na státní příslušnost zaměstnance.
2.
Při sjednání pravidelného pracoviště v místě bydliště (pobytu) zaměstnance, které je na území Slovenské republiky, posuzují se nároky zaměstnanců podle slovenského práva. Při pracovních cestách konaných po území Slovenské republiky jde v tomto případě o tzv. „tuzemské pracovní cesty“ a zaměstnanci náležejí cestovní náhrady podle úpravy platné ve Slovenské republice. Při pracovní cestě do České republiky se poskytují zaměstnanci náhrady (stravné, popř. kapesné a další náhrady) ve výši stanovené Slovenskou republikou pro zahraniční pracovní cestu.
3.
Jestliže zaměstnavatel sjedná se zaměstnancem pravidelné pracoviště na území Slovenské republiky a současně dohodne volbu českého práva, potom pracovní cesty na území Slovenské republiky jsou tzv. „tuzemskými pracovními cestami“, při nichž přísluší zaměstnanci náhrady výdajů podle předpisů platných v České republice. Při pracovní cestě ze Slovenské republiky do České republiky poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení 154 zákoníku práce v návaznosti na § 163, popřípadě § 176 zákoníku práce, stravné ve výši stanovené nebo sjednané pro pracovní cesty po území České republiky - zaměstnavatel stanoví nebo sjedná zaměstnanci před vysláním na pracovní cestu konkrétní výši stravného podle uvedených časových pásem.
Zahraniční pracovní cestou se samozřejmě podle § 154 zákoníku práce rozumí cesta konaná mimo území České republiky.