Daňová ztráta

Vydáno: 48 minut čtení

Daňová ztráta je u některých subjektů „příjemnou“ položkou, neboť znamená nulovou daň. Díky možnosti jejího odečtu od základu daně v následujících obdobích pak vytváří též „polštář“ pro snížení daní v budoucnu. K nejčastějším soudním řízením pak dochází v případě, kdy správce daně na základě svých zjištění zvyšuje u poplatníka základ daně a ten chce uplatnit proti takto navýšené částce daňovou ztrátu minulých let. I když na první pohled vypadá logické, že jestliže dojde k navýšení základu daně a je k dispozici ztráta z minulých let, mít možnost uplatnit její odečet jako zmírnění nepříznivých dopadů doměrku, situace tak růžová rozhodně není. Jednotlivé možné varianty vyplývají z dnešního výběru z judikatury správních soudů.

Daňová ztráta
Ing.
Zdeněk
Burda
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
 
1. Povinnost správce daně uplatnit odečet ztráty
(Podle usnesení Ústavního soudu čj. II. ÚS 166/01 ze dne 22.1.2002.)
Komentář k judikátu č. 1
Pokud pomineme judikaturu nižších (tedy krajských) soudů, které se naší problematikou zabývaly s vzájemně rozporuplnými výsledky, jedním z prvních rozhodnutí vyšších soudních instancí bylo níže uvedené usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud došel k závěru, že správce daně nemůže (přestože ZSDP mu nařizuje přihlédnout ke všem okolnostem, které při kontrole vyšly najevo) manipulovat s výší uplatněné ztráty a nahrazovat tak vůli daňového subjektu. Zároveň však vyjádřil názor, že správce daně má před zahájením kontroly položit otázku, zda daňovému subjektu nejsou známy důvody pro podání dodatečného daňového přiznání, a pokud ano, pak mu umožnit vyšší ztrátu odečíst. (Připomeňme, že uplatněním vyšší ztráty v dodatečném daňovém přiznání je dle § 38p zákona o daních z příjmů, zjednodušeně řečeno, možné pouze v případě, kdy zároveň uplatňujeme nějaké položky na zvýšení původního základu daně - např. přiznáváme vyšší příjmy či vylučujeme některé z původně uplatněných nákladů apod.) V současném znění zákona o daních z příjmů též není možno odečítat ztrátu po dobu sedmi let, jak je uvedeno v rozsudku, ale již pouze pět let. Je vhodné též zmínit, že zatímco ZSDP v základních zásadách daňového řízení dával přednost před „správným“ stanovením daně tomu, že nemají být kráceny příjmy státního rozpočtu, daňový řád již požaduje, aby daň byla stanovena správně. Z tohoto hlediska by zdánlivě znění daňového řádu mohlo být pro daňový subjekt příznivější, je však otázkou, zda to může mít ve vztahu k předmětu našeho článku reálný obsah v praxi. Jak bude zřejmé z dalších judikátů, soudy se snaží možnost dodatečného uplatnění ztráty velmi omezit. Ústavní soud též uvedl, že je si vědom, že některé krajské soudy naopak možnost dodatečného odečtu ztráty při kontrole připouštěly, ale nepovažoval za svůj úkol sjednocovat judikaturu nižších soudů (Nejvyšší správní soud v té době ještě neexistoval).
Shrnutí k judikátu
Stěžovatelka vytýká finančním orgánům a rovněž tak Krajskému soudu v P. nesprávnou aplikaci ustanovení § 16 odst. 8 ZSDP, když nebylo v rámci daňové kontroly zohledněno její právo na odečet vzniklé daňové ztráty od základu daně. Stanoví-li citované ustanovení ZSDP, že „...při dodatečném stanovení daně přihlédne správce daně ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny", pak mělo být podle názoru stěžovatelky, přihlédnuto i ke vzniklé ztrátě a tato měla být správcem daně automaticky od základu daně odečtena. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení jejich ústavně zaručených práv.
Koncepce § 16 ZSDP - tedy provádění daňové kontroly umožňuje správci daně zjišťovat a prověřovat daňový základ - rozdíl mezi příjmy a výdaji (tedy příjmy, výdaje, popř. nezdanitelné části daně), neumožňuje však měnit ekonomickou úvahu daňového subjektu, týkající se uplatnění výše daňové ztráty, neboť je zcela na vůli daňového subjektu, zda ztrátu uplatní, ve kterém zdaňovacím období, a po dobu sedmi let v jaké výši. Podle citovaného ustanovení ověřuje správce daně i jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Avšak ekonomická rozvaha, zda má být ztráta uplatněna a v jaké výši v tom či jiném zdaňovacím období, nemůže být rozhodně předmětem rozhodování či v závislosti na vůli správce daně, jedná se o výlučné právo daňového subjektu, kdy, zda a v jaké výši ztrátu uplatní. Pokud § 16 odst. 8 ZSDP ukládá správci daně přihlédnout ke všem okolnostem, které byly při kontrole zjištěny, znamená to, že správce daně musí přihlédnout ke všemu, samozřejmě i k výhodám plynoucím daňovému subjektu, které zjistil v rámci svých zákonných možností - tedy při prověřování daňového základu - to znamená při prověřování příjmů, výdajů, a dále při prověřování dalších okolností - tj. nezdanitelných částek podle ustanovení § 15 zákona o daních z příjmů a také okolnosti, zda uplatněná ztráta není např. vyšší, než na jakou má daňový subjekt zákonný nárok, zda je vyměřena atd. Správce daně nemůže měnit vůli daňového subjektu, kterou tento vyjádřil v daňovém přiznání, když ztrátu uplatnil, popř. neuplatnil, i když měl na její uplatnění zákonný nárok. Zákon ponechává na kalkulaci daňového subjektu, zda si tuto odčitatelnou položku uplatní, v jaké výši a kdy. Celou tuto věc je nutno především chápat z pohledu veřejného práva, z úhlu základního cíle daňového řízení a základních zásad daňového řízení. Pokud ustanovení § 1 odst. 2 ZSDP uvádí, že správou daně se rozumí právo (finančních orgánů) činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vymáhat nebo kontrolova