Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů, 2. část

Vydáno: 49 minut čtení

V první části výběru z judikatury z oblasti nečinnosti správních orgánů jsme se věnovali spíše procesní stránce věci - postupům v případě kasační stížnosti podaném správcem daně po prohraném soudu na krajské úrovni, náhradě nákladů řízení či otázkám, kdy správní orgán svoji nečinnost ukončí ještě před vynesením rozsudku. V dnešním přehledu se pokusíme zmíněnou problematiku rozebrat z jiného úhlu pohledu - zabývat se budeme především otázkami, co může být považováno za nečinnost a co nikoli a řešením otázek, „jak správně zažalovat“.

Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů - 2. díl
Ing.
Zdeněk
Burda
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
I když finanční orgány nemají často pro svou činnost žádné či příliš přísné limity, neznamená to, že by v této sféře nebyly nijak omezeny.
V daňové oblasti je tak základním východiskem § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), dle kterého se osoba zúčastněná na správě daní může bránit podnětem k nadřízenému správci daně k odstranění zbytečných průtahů. Vzhledem k tomu, že případná žaloba k soudu je možná až po vyčerpání obranných prostředků v linii daňového řádu, je před hledáním zastání u soudních orgánů nutno využít právě této možnosti. V případě boje s nečinností správního orgánu se pak občas můžeme setkat též s „psychologickým“ efektem -podnět je zamítnut, ale zároveň se úřad rozhýbá a začne konat. Totéž platí i ve vztahu k soudním řízením. Často bývají průtahy finančními orgány ukončeny ještě před rozhodnutím soudu. Za zmínku též stojí fakt, že po novele zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, mají soudy povinnost žaloby na nečinnost projednávat přednostně před ostatními žalobami.
 
Z judikatury
 
1. Soud může v žalobě o nečinnosti nařídit vydání rozhodnutí, ale ne jeho obsah
(Podle rozsudku NSS čj. 7 Afs 33/2003-80 ze dne 30.9.2004, zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS 2/2005 pod č. 456/2005.)
Komentář k judikátu č. 1
V žalobě o nečinnosti se můžeme domáhat jejího odstranění, nikoli předjímat, jak má konkrétní situace dopadnout. Jinými slovy, můžeme žádat soud, aby finančním orgánům např. nařídil vydat platební výměr, nemůžeme však v rámci této žaloby požadovat, aby soud určil, na jakou částku má tento výměr znít, jak vysoká má být daň. To „nečinnostním“ žalobám nepřísluší. Rozporovat výši daně můžeme až po vydání platebního výměru a následném zamítnutí odvolání proti němu. Pak ovšem již nepůjde o „nečinnostní“ žalobu, ale o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.
Právní věta
„V řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. určit, jak konkrétně má být správní orgán činný. Formální náležitosti již vydaných rozhodnutí soud v tomto řízení rovněž neposuzuje.“
Shrnutí k judikátu
Žalobce se domáhal, aby soud uložil Finančnímu úřadu v Plzni ověřit ve lhůtě 15 dní od právní moci rozhodnutí soudu neplatnost platebního výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 2000 a dalších rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku krajský soud odkázal na čl. 2 Ústavy České republiky a uvedl, že není oprávněn zavázat správní orgán k rozhodnutí konkrétního obsahu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že i kdyby soud v rámci ochrany proti nečinnosti správního orgánu shledal žalobu opodstatněnou a uložil by správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, tj. to, aby byl ve stanovené lhůtě činný, v žádném případě není oprávněn správní orgán zavázat k vydání rozhodnutí určitého obsahu, tj. k tomu, jak konkrétně má být činný, jak se toho mimo jakoukoliv pochybnost stěžovatel domáhá. Při rozhodování o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn posuzovat formální náležitosti již vydaných rozhodnutí, ale pouze, zda existuje povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé.
 
2. Respektování lhůt stanovených interním předpisem
(Z nálezu Ústavního soudu ČR IV. ÚS 146/01 ze dne 28.8.2001.)
Komentář k judikátu č. 2
I když finanční orgány nejsou často vázány žádnými zákonnými lhůtami, některé limity jim stanovují pokyny Ministerstva financí či Generálního finančního ředitelství. Protože však pokyny nejsou oficiálně součástí našeho právního řádu, některé úřady mají tendenci tvrdit, že jde jen o metodické pokyny, které pro ně nejsou závazné a že je tudíž nemusí dodržovat. Z následujících rozsudků je patrné, že závazné jsou.
Shrnutí k judikátu
Interní normativní pokyny (D-125 a D-144) tedy stanoví lhůty pro vyřízení věci, kterými jsou ovšem vázány pouze územní finanční orgány. Je tedy zřejmé, že ani finanční ředitelství, ani Ministerstvo financí dostatečně nedbalo o vyřízení věci ve lhůtách stanovených ve vlastních normativních pokynech.
Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že lhůty pro vyřizování věcí sice nejsou stanoveny zákonem, nicméně postup, který územní finanční orgány pro svá rozhodování zvolily, nesvědčí o respektu k právům stěžovatele na spravedlivé vyřízení věci v přiměřené lhůtě. V takovém postupu shledal Ústavní soud porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, když odkazuje na nález I ÚS 5/96 a jeho odůvodnění. Opakovaným prodlužováním lhůt zasáhly orgány veřejné moci do práva garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
 
3. Dodržování lhůt při vytýkacím řízení, závaznost pokynů MF
(Podle rozsudku NSS čj. 2 Ans 1/2005-57 ze dne 28.4.2005.)
Komentář k judikátu č. 3
I Nejvyšší správní soud dochází k závěru, že pokyny Ministerstva financí jsou pro finanční orgány závazné, protože vytvářejí tzv. „zavedenou správní praxi“, od které není možno se bezd