Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů, 1. část

Vydáno: 46 minut čtení

Ne vždy mají daňové subjekty pocit, že v jejich případě správní orgány jednají dostatečně rychle. Situaci dále komplikuje fakt, že díky tomu, že státní správa je hlavním tvůrcem zákonů, podaří se jí do nich prosadit často více povinných lhůt a konkrétních termínů spíše pro daňové subjekty než pro ni samotnou. V dnešním výběru z judikatury se tedy budeme zabývat nečinností správních orgánů. I když se některé judikáty dnešního výběru netýkají přímo daňové oblasti, jsou pro otázky posuzování nečinnosti v této oblasti bez problémů využitelné.

Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů
Ing.
Zdeněk
Burda
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
Pro poměrně značný počet soudních rozhodnutí, která jsou k dispozici, se v dalším textu soustředíme pouze na následující okruhy otázek:
a)
co se děje v případě, že krajský soud nečinnost konstatuje, ale dotčený správní orgán nesouhlasí a podává kasační stížnost,
b)
jak se postupuje v případě, kdy ještě před rozhodnutím soudu správní orgán začne konat (a nečinnost je tím
de facto
odstraněna),
c)
samostatným problémem pak zůstává otázka náhrady nákladů řízení v případě, že správní orgán začne konat před vynesením rozsudku.
Předmětem sporu pak bývá především výklad § 60 odst. 3 soudního řádu správního, dle kterého:
"Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení."
Problémem pak bývá skutečnost, že žalovaný správní orgán obvykle tvrdí, že konal nikoli v důsledku žaloby, ale svým „běžným“ postupem a nečinný nebyl.
 
Z judikatury
 
Komentář k judikátům č. 1 a 2
I když se rozsudky netýkají přímo daňové oblasti, řeší otázku, jak se má postupovat v případě, že nečinný správní orgán začne v průběhu soudního řízení přece jen konat. V prvním případě se tak ale stalo až po rozhodnutí krajského soudu. Byla zde řešena možnost podání kasační stížnosti ze strany správního orgánu proti rozsudku krajského soudu, ve kterém je jeho nečinnost konstatována a je mu nařízeno vydání rozhodnutí. (Problémem je zde skutečnost, že podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek, správce daně tedy musí po vydání rozhodnutí krajského soudu konat - tedy např. vydat rozhodnutí i když s rozsudkem nesouhlasí.) Přesto však i v těchto případech může být kasační stížnost podána a projednána.
Ve druhém případě byla řešena odlišná problematika -správní orgán začal konat již v průběhu řízení o nečinnosti u krajského soudu - pak ovšem nečinnost nemůže být konstatována, protože soud rozhoduje podle skutkového stavu zjištěného nikoli k datu podání žaloby, ale ke dni svého rozhodnutí.
 
1. Přípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o nečinnosti
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 8 Ans 1/2006 ze dne 15.8.2006, publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS 1/2007 pod č. 1012/2007.)
   
Právní věta
„Vydal-li správní orgán rozhodnutí tak, jak mu uložil pravomocný rozsudek krajského soudu k žalobě proti nečinnosti, nestane se tím jeho kasační stížnost proti takovému rozsudku nepřípustnou.“
      
Shrnutí k judikátu
Předmětem řízení o kasační stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je rozhodnutí krajského soudu, nikoliv nečinnost správního orgánu (která byla předmětem řízení před krajským soudem).
Výklad soudního řádu správního nemůže vést správní orgán k nutnosti volby: buď jednat v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu při vědomí ztráty opravného prostředku, nebo vědomě pravomocné rozhodnutí krajského soudu ignorovat za účelem udržení přípustnosti opravného prostředku. Odepření možnosti přezkumu pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem - a to v důsledku jednání v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu - nemá oporu v zákoně.
Uložil-li by např. krajský soud správnímu orgánu v řízení o žalobě o ochraně proti nečinnosti povinnost vydat rozhodnutí a zároveň jej nezákonně zavázal k vydání rozhodnutí určitého obsahu, neměl by správní orgán prakticky možnost tuto nezákonnost zvrátit s výjimkou případů, kdy by záměrně nerespektoval pravomocné rozhodnutí krajského soudu.
Možnost stěžovatele požádat v souladu s ustanovením § 107 s. ř. s. o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správnímu orgánu neposkytuje dostatečně účinný nástroj, jak neporušit povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím krajského soudu (tj. povinnost ve stanovené lhůtě vydat rozhodnutí) a současně se splněním této povinnosti jej nezbavit možnosti přezkumu rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem.
Rozšířený senát ve svém závěru subsidiárně odkazuje k analogické situaci v případě dovolání jako mimořádného opravného prostředku v civilním soudnictví. Skutečnost, že účastník řízení splní povinnost, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (případně rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu), sama o sobě není důvodem nepřípustnosti dovolání. Odepření možnosti přezkumu takového rozhodnutí k dovolání Nejvyšším soudem nemá žádnou oporu v zákoně (§ 236 a násl. o. s. ř.).
Rozšířený senát proto uzavřel, že věcnému projednání kasační stížnosti správního orgánu nebrání skutečnost, že tento orgán poté, co podal kasační stížnost proti rozhodnutí soudu, které mu ukládá vydat rozhodnutí, takové rozhodnutí vydal.
 
2. Soud nemůže konstatovat nečinnost správního orgánu v případě, že ten během soudního řízení začal konat