Nový pohled OECD i na převodní ceny

Vydáno: 11 minut čtení

Převodní ceny se z původně dokumentační záležitosti pomalu, ale jistě, stávají zásadní otázkou boje států a vlád s rozpočtovými deficity a dluhovou krizí. Globalizace a koncentrace nás dovedly do stavu, kdy většina významných ekonomických subjektů funguje na území více států a oprávněně se jim říká „nadnárodní podnik“ nebo anglicky „multinational corporation“. Pod tímto pojmem se neskrývá holding, který by sdružoval investice do nezávislých samostatných podniků, ale skutečný jednolitý a provázaný ekonomický organismus, který přerostl hranice států, aniž by jakkoliv rezignoval na své potřeby vnitropodnikové optimalizace procesů, ze které chce maximálně těžit.

Nový pohled OECD i na převodní ceny
Mgr.
Jiří
Teichmann
 
Ekonomický organismus a jeho dělení -není to trochu umělé?
Asi každý z nás si umí představit ekonomický celek v lokální podobě, dejme tomu pivovar. Máme tu vlečku s příjmem surovin do skladu, varnu a další technologie, pak nějaký sklep, kde pivo zraje a taky stáčírnu do lahví a sudů. Celé to logicky končí expedicí, která zase navazuje na auta a koleje. A korunuje to obchodní oddělení. Vedle toho jsou tu neoblíbené neproduktivní složky jako vrátnice, účtárna, dílna údržby, šatny zaměstnanců a laboratoř kvality. Ty se sice na výrobě přímo nepodílí, ale vynechat je taky nemůžeme.
Ještě před několika desítkami let byla přeprava a hlavně komunikace natolik pomalá a drahá, že jednotlivé orgány každého ekonomického celku musely navazovat geograficky v rámci jedné lokality. Oddělení činností se mohlo provádět jen na úrovni jasně definovaných polotovarů nebo dokonce hotových výrobků. To prakticky zajistilo, že přes hranice států proudily jen takové výrobky a služby, které byly poměrně standartní. V těch dobách se opravdu dala převodní cena v rámci spojených osob určit pomocí srovnání s cenou podobného výrobku konkurence, tedy metodou „nezávislé srovnatelné ceny“.
Dnes je situace jiná. Doprava je levná a komunikace s vedlejší kanceláří stejně rychlá jako komunikace s kanceláří v Tokiu.
Náš pivovar dříve vůbec neřešil, co se ziskem či ztrátou po pokrytí nákladů jednotlivých složek podniku. Všechny byly v jednom místě a podléhaly zdanění v jednom přiznání. Jenže dnes musíme řešit, jak tento nedílný organismus alokuje svoje tržby mezi své orgány.
Na úrovni OECD panuje shoda jen o tom, že bychom měli vztahy v pivovaru ocenit tak, jako by to byly nezávislé podniky. Tato hypotéza však více otázek otevírá, než kolik jich pomůže zodpovědět. Vztahy v rámci jediného ekonomického organismu jsou natolik unikátní, že je velmi obtížné nalézat k nim jednoduché paralely v transakcích nezávislých subjektů. Spíše než hledání ceny tedy musíme řešit přímo rozdělení zisku.
Především musí platit předpoklad ekonomicky racionálního chování. Jednoduše řečeno, máme jen takové náklady, bez kterých to nejde. Jedině tak se dá udělat první krok a říct, že náklady je potřeba pokrýt všem. Jakmile bych některý orgán krátil na jeho nutných nákladech, tak přestane fungovat a ohrozí fungování celku. Pokud podnik prosperuje, tak nám pak ještě zbude kladný zisk a jeho dělení už tak jednoduché nebude. Pokud neprosperuje, tak zbývá ztráta a je to ještě komplikovanější.
V dobách jen nedávno minulých všechny podniky prosperovaly s dvouciferným ziskem, a pokud se jim nedařilo déle než rok nebo dva, tak je někdo koupil a začlenil je do jiného prosperujícího podniku, nebo je rovnou zavřel, aby omezil konkurenci. Tehdy se problém dělby zisku moc neřešil. Stačilo ponechat všude něco málo a soustředit většinu zbylého zisku do země s nízkým zdaněním pod záminkou vhodně nastavených funkcí a rizik.
Kdybych si najal ostrahu, která si u mého závodu postaví vrátnici, tak bych jí hradil náklady a k tomu něco zisku. Asi tolik, kolik si vydělávají jiné ochranky. Takže jsme se podívali na trh (tedy do databáze AMADEUS) a zjistili jsme, že vrátní si obvykle vydělají 3-5% ke svým nákladům. Takhle se přidal zisk také účtárně, údržbě, skladu surovin, stáčírně a laboratoři. Trochu problém byl s nákupem surovin, protože to je někdy úplně zásadní otázka pro úspěch podniku, a někdy je to jednoduchá administrativa.
Nakonec nám ale vždy zbyla otázka. Kdo je opravdu tvůrcem zisku v pivovaru? Je to varna, protože pivo má říz? Nebo je to obchodní oddělení, protože sousední pivovary taky nevaří špatně? To v dobách velkých zisků nikdo neřešil. Jenže dnes dělíme zisky na malé, nebo dokonce ztrátu. A tehdy začínají daňové správy protestovat.
Proč má být ztráta v zemi, kde stojí varna? Ano, je pravda, že výstav je menší, než je kapacita varny, takže ztráta vzniká také díky nevyužité kapacitě. Jenže není to problém obchodního oddělení? Proč není ztráta alokována do země, kde sedí obchodník?
A v zemi obchodníka se daňová správa ohrazuje zase jinými argumenty. Proč by obchodník měl nést ztrátu založenou hlavně nadměrnou kapacitou varny, nebo dokonce tím, že varna nedokáže uvařit pivo s tou správnou chutí?
Na tuhle námitku se varna ohradí, že ze surovin, které nakupuje nákupní oddělení, se nic pořádného uvařit nedá. A nákupní oddělení se zase brání, že za peníze, které jsou k dispozici na základě prodejních cen sjednaných obchodníkem, se kvalitní suroviny nakupují těžko.
 
První úskalí převodních cen - kdo opravdu vládne?
Pokud se obchodník opravdu ujme role absolutního vládce pivovaru, tak to určitě není samo o sobě špatné. I nezávislá varna by pro něj vařila pivo ze surovin, jaké si nadiktoval a jaké podle jeho příkazů koupil nákupčí. Jenže by pak odmítla diskutovat o problémech nízké kvality plynoucí z levných vstupů. Prostě by naúčtovala výrobní náklady kalkulované tak, aby se pokryl provoz a zbylo na výnos z investovaného kapitálu. Obchodník poroučí, proto i platí. A nese zisk nebo ztrátu.
Jenže obchodník a varna se mohli dohodnout i jinak. Rozumný kompromis cena
versus
kvalita surovin mnohem lépe najde varna. Takže by nebylo divné, kdyby se dohodli, že kvalita i obchod se na zisku nebo ztrátě podílí podobným poměrem.
A ještě jiný pohled říká, že obchodník nemá důvod nést rizika investice do varny. Pokud varna vaří špatně, sebere své kontakty a jde prodávat konkurenční pivo. Takže smysl dává i dohoda, podle které obchodník má procento z obratu a varna si své technologické náklady reguluje sama.
Tento jednoduchý příklad nás především varuje, že odpovědi se nalézají možná snadno a rychle, ale jejich oprávněnost a přiléhavost v dané situaci je skryta hluboko ve vztazích jednotlivých složek podniku.
Pokud ve skupině nejsou smlouvy nebo jiné důkazy, podle kterých se dají určit role jednotlivých složek podniku, pak se odpověď na správnou konstrukci ceny nedá najít. Někdy je to výhoda, protože se dá se základem daně manipulovat dle potřeby, ale většinou se to obrací proti poplatníkovi, protože opakovaná manipulace je zřejmá z čísel a správce daně pak navrhne svoji teorii, proti které není co postavit.
 
Druhé úskalí - entity s nízkým (tzv. rutinním) rizikem
Když už se třeba nějak nastaví vztahy základních složek podniku, co s těmi „jednoduššími“? Daňoví plánovači velkých skupin nám tvrdí, že přece sklad je sklad, to umí každý, takže musí být spokojen s odměnou ve výši nákladů a ziskem, jaký vidíme na trhu. Jenže když pak dojde na dnes už častou situaci, že celý podnik má ztráty, tak se najednou nehodí zisk, byť malý, izolovaného skupinového provozovatele skladu.
A při pohledu zblízka je to opravdu na pováženou. Je sice pravda, že některé nezávislé sklady před dvěma lety měly zisky, ale jiné zase měly ztrátu. Takže co použijeme jako náš srovnatelný údaj?
Ti ziskoví se o sebe starají sami a měli zisk, protože vsadili na jiné odvětví než jsou pivovary. A ti ztrátoví jsou na tom podobně. Taky se o sebe starají samy a rychle mění klientelu, jen se jim třeba nedaří plně vytížit kapacity. Ale žádný z nich není v situaci, že by rezervoval svou kapacitu pro jediného velkého odběratele. Nebo je? A dá se to zjistit? A má tedy nějaký smysl srovnání, když o srovnatelných společnostech nevíme parameter, který je zcela zásadní pro jejich ziskovost? Totiž totální závislost na jednom zákazníkovi, který je sám z určitého odvětví.
Používání dat z AMADEA tak připomíná známou statistickou anekdotu - já měl k obědu celé kuře a vy nic, takže jsme v průměru obědvali půl kuřete a to není málo, tak na co si stěžujete? V našem případě se to dá říct jinak. Sice nevíme, kolik má vydělávat naše skupinová společnost vykonávající z kontextu vytrženou skladovací činnost, ale protože sklady se ziskem mají něco kolem 5%, tak to číslo použijeme. Sice o těch společnostech nic nevíme, takže jejich model i funkční a rizikový profil může být zcela jiný než náš, ale proč ne, když se nám to zrovna hodí?
Přitom by se dalo uvažovat i jinak. Sklad potřebujeme. Potřebujeme ho pro pivovar. Až zavřeme pivovar, tak se tu možná bude skladovat něco jiného, ale teď žádná alternativa není možná. Tak proč nemá sklad přiřazený podíl na zisku nebo ztrátě v poměru ke kapitálu, který blokuje z celkového konsolidovaného kapitálu skupiny?
Pokud máme v dosahu skladovací kapacity různých druhů, tak si sotva budeme vydržovat vlastní sklad. Ale pokud nám ty nabídky třetích stran nevyhovují, třeba jen z důvodu potřeb strategické jistoty kapacity, tak se přece diskvalifikují jako srovnatelné nabídky. Jakou vypovídací hodnotu tedy má jejich momentální ziskovost?
Tento přístup je často odmítán s poukazem na to, že samotná
alokace
kapitálu je velmi sporná. Někdy je, někdy není. A o tom jsou převodní ceny. Žádná metoda není zcela spolehlivá a jednoznačně správná. Ale při správném vyhodnocení všech ekonomických souvislostí a jejich zohlednění se dá ta nejpřesvědčivější najít a použít jako štít proti snahám o doměrky.
 
Třetí úskalí - správný výběr podstatných skutečností
Zvyšování agresivity daňových správ je dnes již otevřeně deklarováno. Naposledy nejnovější zprávou OECD o rozmělňování daňových základů a přesouvání zisků. Daňové správy si uvědomují, že právě nesprávně akcentovaný aspekt funkce a rizika umožňuje použít takový cenový koncept, který ve výsledku dá pro poplatníka nejlepší daňový výsledek. Tím není zpochybněn koncept tržního odstupu. Tím je zvýšen důraz na správné vyhodnocení všech relevantních faktorů a na jejich správné místo v argumentaci.
Nestačí najít data společností, které se nám podobají v tom, že něco skladují. To je málo. Je nutno najít skutečné ekonomické nositele zisku, identifikovat je, obhájit jejich význam (nebo zanedbatelnost), a teprve pak je možné uvažovat o použití čísel třetích stran.
A nabízí se otázka, proč by náš sklad neměl mít zisk odvozený od zisku celé skupiny? Je na ní přece závislý a jeho výkon do jisté míry ziskovost skupiny může zlepšit, nebo naopak zničit.
 
Závěr
Zpráva OECD popisuje makro pohledy na nejobvyklejší struktury nadnárodních podniků a poukazuje na jejich zvláštní dopady. A asi správně vede k závěru, že nedostatek skutečného obsahu v transakcích, nebo nesprávně vyhodnocený význam některého aspektu funkce či rizika, jsou významným rizikem při přelévání zisků.
Pro obhajitelné nastavení převodních cen ve skupině tak dnes již nestačí několik výsledovek povrchně podobných podniků. Požadavky daňové správy se zvyšují a lze očekávat, že otázky při kontrolách budou nejnovější zprávou OECD také ovlivněny.
Argumentace o použitém nastavení převodních cen se tak stává klíčovým faktorem diskuse o výši daní.

Související dokumenty