Dotazy a odpovědi: Rekodifikace

ODPOVĚĎ

JUDr. et MUDr. Alexander Thöndel, Ph.D.

Občanský zákoník upravuje institut nezbytné cesty v § 1029 až § 1034. Na rozdíl od předchozí úpravy tak nečiní v kontextu úpravy věcných břemen (§ 151o odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění k 31.12.2013, jako přístup ke stavbě), nýbrž samostatně, a sice jako přístup k nemovitosti, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.

Odpověď na položenou otázku závisí na tom, jakou povahu právní, ale i faktickou bude nezbytná cesta mít.

1. Nejintenzivnějším omezením vlastnického práva jiného vlastníka je zřízení nezbytné cesty jako cesty umělé přes jeho pozemek. Při zřízení nezbytné cesty jako umělé ji zřídí a udržuje – pečuje o ni (nese náklady), ten, v jehož prospěch byla zřízena. Pokud by teoreticky nezbytnou cestu užíval též vlastník zatíženého pozemku, musel by na její údržbu přispívat poměrně. Při takovém způsobu zřízení nezbytné cesty může dokonce vlastník dotčeného pozemku požadovat, aby žadatel převzal do svého vlastnictví pozemek potřebný pro nezbytnou cestu za podmínek § 1036 obč. zák.

2. Jako nezbytná cesta však může být též povoleno využití stávající soukromé cesty ve vlastnictví osoby odlišné od oprávněného. V takové situaci jde o spoluužívání cizí soukromé cesty. Odpověď na otázku, kdo pečuje o cestu, resp. nese náklady na její údržbu, je možné nalézt v § 1030 odst. 1 větě druhé obč. zák.: „Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata (rozuměj za povolení nezbytné cesty) i zvýšené náklady na její údržbu.“ Zvýšené náklady na údržbu cizí soukromé cesty ponese oprávněný. Tyto uhradí v rámci úplaty za zřízení práva nezbytné cesty. Jestliže tato úhrada má pokrývat náklady na údržbu, musí se při jejím stanovení přihlédnout k zamýšlené (rozuměj nutné) povaze zátěže cesty povolené jako cesty nezbytné. Tato úplata může být poskytnuta ve splátkách anebo opakujících se plněních. To by nakonec lépe odpovídalo tomu, že se cesta bude udržovat průběžně. Při zániku práva nezbytné cesty povinnost plnit splátky anebo dávky, které nejsou splatné, zaniká (§ 1035 odst. 1 obč. zák.)¹⁾.

3. Nezbytná cesta může být ve smyslu § 1029 odst. 2 obč. zák. soudem povolena jako služebnost (§ 1260 odst. 1 obč. zák.). Při zřízení nezbytné cesty jako služebnosti lze dovodit, že pokud by výrok soudu anebo případná následná dohoda stran nestanovily něco jiného, uplatní se subsidiárně použitelné pravidlo § 1263 obč. zák. Oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravu věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat. Bude-li tak cestu, která je zatížena služebností, užívat i její vlastník, je na její údržbu povinen přiměřeně přispívat. V praxi může být problematická otázka přiměřenosti. Nepůjde jen o intenzitu projíždění po cestě, ale též o druh, resp. hmotnost a povahu vozidel, která se po ní pohybují – např. těžká zemědělská technika apod., a sice že náklady na služebnou věc (cizí pozemek – cestu) nese oprávněný. Užívá-li služebnou věc i ten, kdo je služebností obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání zdržet. Jisté specifikum obsahuje § 1276 odst. 3 obč. zák., tento však nelze vykládat jinak, nežli ve shodě s § 1263 obč. zák.

Zákaz užívání nezbytné cesty jako takový je problematický. Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na oprávněné straně nějaký jiný důvod pro její zachování, soud na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší (§ 1034 obč. zák.). Tento postup se uplatní jak pro cestu zřízenou jako umělou, tak pro spoluužívání cizí soukromé cesty, ale též pro nezbytnou cestu jako služebnost.

Je-li nezbytná cesta služebností ve smyslu § 1257 a násl. obč. zák., může být situace z podstaty věci jiná. Podle § 1299 odst. 2 obč. zák. se vlastník služebné věci (zatíženého pozemku) může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu za podmínky, že zde nastala trvalá změna nemovitosti, pro kterou cesta slouží (nemovitost má jiný přístup), vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku či oprávněné osoby. Při změně okolností však iniciativa ke zrušení služebnosti může též vyjít ze strany osoby oprávněné. Tato má jinou přístupovou cestu a nehodlá být nadále osobou oprávněnou a nést náklady na údržbu služebné věci. Občanský zákoník v § 1299 na rozdíl od občanského zákoníku z roku 1964 toto oprávnění výslovně poskytuje pouze povinnému. Nicméně argumentací § 11 obč. zák. a např. § 1765 obč. zák. (podstatná změna okolností) lze dovodit, že tímto postupem je takové právo dáno i oprávněnému.

ODPOVĚĎ

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.

Odpověď na Vaši otázku se odvíjí od velikosti Vašeho spoluvlastnického podílu. Ke zřízení zástavního práva na celé věci je dle § 1132 obč. zák. obecně třeba souhlasu všech spoluvlastníků. Zákon totiž normuje, že k rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva spoluvlastníků omezena na dobu delší deseti let, je třeba souhlasu všech spoluvlastníků.

Z tohoto pravidla existuje ale výjimka v § 1133 obč. zák. Ke zřízení zástavního práva nebo jiné obdobné jistoty sloužící k zajištění peněžité pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo při její obnově postačí rozhodnutí alespoň dvoutřetinové většiny spoluvlastníků.

To tedy znamená, že pokud si budete brát úvěr na fasádu domu, budou Vám ke zřízení zástavního práva postačovat dvě třetiny.

ODPOVĚĎ

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.

Stávající koncepce zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byla vtělena do § 1143 obč. zák. Logicky stejně jako doposud zásadně platí, že spoluvlastníci se mohou dohodnout na zrušení a vypořádání mezi sebou. Pakliže nenajdou společnou řeč, mohou se obrátit na soud.

Soud může vypořádat spoluvlastnictví pouze tak, jak mu přikazuje zákon, neboť se jedná o výčet . Tzn., že o způsobu vypořádání nerozhodují primárně spoluvlastníci ani Váš partner, ale soud. Návrh podává jen spoluvlastník, velikost podílu či názor ostatních spoluvlastníků není i nadále rozhodující. Ani podle nového občanského zákoníku tak nebude možné uplatnit princip majorizace, tzn., že o způsobu vypořádání nerozhoduje ani to, kdo má větší podíl.

Zákon postupuje podle přesného scénáře. Nejdříve je povinen dle § 1144 obč. zák. věc zkusit rozdělit, aby dostal každý svůj díl. Ustanovení § 1147 obč. zák. pak stanoví, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Teprve poté, nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělí mezi spoluvlastníky. Nově je rovněž možné žádat o tzv. odložení vypořádání spoluvlastnictví, což by byl Váš případ. O vypořádání spoluvlastnictví totiž nelze žádat v nevhodné době.

ODPOVĚĎ

Mgr. Konstantin V. Lavrushin

Ano. Svěřenský fond je jednou z možností, jak spravovat rodinný majetek. Jeho výhodou je to, že zakladatel svěřenského fondu nastaví pravidla správy do svěřenského fondu vloženého majetku a dokonce po celou dobu existence fondu bude mít nad fondem, resp. nad činností svěřenského správce kontrolu (§ 1463 obč. zák.).

Svěřenský fond je vlastně formou majetku, kdy v tomto konkrétním případě byste byla zakladatelem, Vaše vnoučata pak obmyšlenými. Pokud jde o svěřenského správce, tím může být např. někdo z rodičů, případně i oba. Přitom rodiče jako svěřenští správci budou muset při správě daného domu postupovat podle pravidel, která si můžete více či méně podrobně určit ve statutu svěřenského fondu. Dokonce se můžete rozhodnout, že budete svěřenským správcem vedle rodičů, tj. daný dům budete prozatím spravovat společně.

Statut vydává zakladatel a musí tak učinit ve formě veřejné listiny (notářského zápisu). Ve statutu pak můžete mimo jiné určit dobu trvání svěřenského fondu (např. omezit nabytím zletilosti vnoučat), určit, jak se má s domem nakládat (např. zda pronajímat), apod. O tom, co musí být ve statutu uvedeno a co je vhodné uvést, Vám určitě blíže poradí příslušný notář nebo i advokát.

Pro úplnost ještě doporučuji zvážit, jak daný dům budete užívat Vy. Např. je vhodné mít zřízeno věcné břemeno dožití, aby se nestalo, že z domu budete vystěhována.

ODPOVĚĎ

JUDr. Tomáš Tintěra, Ph.D.

Nový občanský zákoník změněným způsobem upravuje možnosti automatického prodlužování nájmu a především způsoby, jak tomu může pronajímatel zabránit. Pokud jde o nebytové prostory, zvláštní právní úprava zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor již byla zrušena a na nájem nebytových prostor bude dopadat zvláštní úprava nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. obč. zák.) nebo obecná úprava nájmu v občanském zákoníku, pokud je nájem nebytového prostoru sjednán za jiným účelem, než je podnikání.

Zcela zvláštní ustanovení o prodlužování nájmu se týká nájmu bytu (§ 2285 obč. zák.). Žádné automatické prodlužování se nekoná u podnikatelského nájmu movitých věcí, kde je obecná úprava výslovně vyloučena.

Pokud užívá nájemce nebytové prostory i po uplynutí doby nájmu a pronajímatel ho do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, nastupuje nevyvratitelná domněnka, že nájemní smlouva byla znovu uzavřena za původně ujednaných podmínek. Byla-li nájemní doba delší než jeden rok, je smlouva uzavřena na další jeden rok, pokud šlo o kratší dobu, smlouva bude trvat ještě znovu tuto dobu (např. dalších šest měsíců).

Uvedené pravidlo o automatickém prodlužování se ale nepoužije, pokud již před skončením nájmu jedna ze stran nájemní smlouvy dala v přiměřené době najevo, že nájem skončí, nebo již dříve nájem vypověděla. Automatické prodlužování neplatí ani v případě, že nájem je ukončen z jiného důvodu, než je uplynutí doby nájmu na dobu určitou. Například pokud došlo k výpovědi nájmu, uplynula výpovědní doba a nájemce prostor nadále užívá.

Jestliže nastane situace, že nájemci nebytového prostoru uplyne doba nájmu, požádá o prodloužení a pronajímatel nijak nereaguje s ohledem na to, že nemá zájem na prodloužení, pak ale ze zákona k prodloužení nájmu dojde. Pravidlo § 2230 obč. zák. je povahy a lze je tedy mezi stranami sjednat v odlišné podobě.

ODPOVĚĎ

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.

Záleží na konkrétní situaci a na tom, jak velký podíl máte ve společnosti. Zákon o obchodních korporacích stanoví v § 166, že valná hromada může rozhodnout, že poskytnutý příplatek bude v rozsahu, v jakém převyšuje ztrátu společnosti, vrácen společníkovi.

Jednou poskytnutý příplatek se stává nejen součástí vlastního kapitálu, ale také majetku společnosti, a ta je tedy jeho vlastníkem. Ze zákona nemá společnost příplatek vracet, ani nemáte bez dalšího právo žádat jej zpět. Vracení příplatku totiž vždy jde na úkor vlastního kapitálu, tedy dochází ke zmenšení majetku společnosti. Zákon vztahuje úpravu v § 166 z. o. k. na všechny příplatky, a použije se tedy jak na příplatek povinný, tak na příplatek dobrovolný.

Z toho důvodu je problematickou skutečnost, že vrácení příplatku je možné pouze se souhlasem valné hromady, a je třeba zkoumat, zda máte dostatečný počet hlasovacích práv. Vrácení je navíc možné až poté, co se společnost dostane z případné ztráty.

V dané věci Vám tedy doporučuji, abyste se dohodl s ostatními na odkoupení Vašeho podílu ve společnosti se zohledněním Vašeho příplatku.

ODPOVĚĎ

JUDr. Tomáš Tintěra, Ph.D.

Bytové družstvo, resp. družstvo obecně, které má méně než padesát členů, si mohlo podle staré právní úpravy zvolit zjednodušenou strukturu orgánů. Podle obchodního zákoníku tak statutárním orgánem byl předseda, vedle toho popřípadě také další člen družstva pověřený členskou schůzí (§ 245 odst. 2 obch. zák.). Podobně podle zákona o obchodních korporacích mohou u tzv. malého družstva stanovy určit, že představenstvo se nezřizuje a statutárním orgánem je předseda družstva (§ 726 odst. 1 z. o. k.).

Nová úprava už nezná možnost mít vedle předsedy družstva jako statutárního orgánu ještě další osobu (pověřeného člena) jako statutární orgán, ať je již označení funkce jakékoli. Stanovy u tzv. malého družstva tak mohou nadále upravovat místopředsedu družstva jako další orgán družstva, ale již nepůjde o statutární orgán a nejde o údaj zapisovaný do veřejného rejstříku.

Pokud má bytové družstvo zájem mít více osob figurujících ve statutárním orgánu, je třeba, aby došlo k vytvoření standardního představenstva jako statutárního orgánu družstva. Novinkou však je stanovení minimálního počtu členů představenstva na počtu tři podle § 709 z. o. k., pokud stanovy družstva neurčí počet členů ještě větší. Bohužel ale stanovy nemohou s ohledem na charakter této úpravy určit menší počet, tedy že by představenstvo tvořili pouze dva členové, například předseda a místopředseda.

V tomto směru je tak nutné učinit úpravy stanov družstva jedním ze stručně nastíněných způsobů a podat příslušné návrhy na zápis změn do veřejného rejstříku.

ODPOVĚĎ

JUDr. Petra Joanna Pipková, Ph.D., LL.M.eur.

Občanský zákoník skutečně obsahuje novou úpravu klamavé reklamy (stejně jako i srovnávací reklamy), a to tak, aby lépe odpovídala úpravě obsažené ve směrnici 2006/114/ES, o klamavé a srovnávací reklamě.

V prvé řadě je klamavá reklama nově definována. V dřívější úpravě (§ 45 odst. 1 obch. zák.) byla definována jako: „šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku prospěch na úkor jiných soutěžitelů, spotřebitelů nebo dalších zákazníků.“ Nově je klamavá reklama v § 2977 obč. zák. definována jako: „reklama, která souvisí s podnikáním nebo povoláním (činnost za účelem zisku včetně svobodných povolání, nikoli jednorázová akce), sleduje podpořit odbyt movitých nebo nemovitých věcí nebo poskytování služeb, včetně práv a povinností, klame nebo je způsobilá klamat podáním nebo jakýmkoli jiným způsobem osoby, jimž je určena nebo k nimž dospěje, a tím i zřejmě způsobilá ovlivnit hospodářské chování takových osob.“

Odstavec 2 § 45 obch. zák. pak obsahoval výčet možných způsobů šíření. Výčet nebyl uzavřený, neboť obsahoval položku „či jiným sdělovacím prostředkem“. Nová úprava způsob šíření údajů, resp. typ reklamy, nevymezuje. Vyplývá z toho, že stejně jako dříve se může jednat o jakýkoli způsob, kterým lze druhému informace sdělit. Nedefinování způsobů je výhodné s ohledem na rychlý vývoj nejrůznějších způsobů marketingu a propagace.

Účel reklamy, která spadá do působnosti § 2977 obč. zák., je vymezen jako odbyt. Smyslem je – stejně jako v dřívější úpravě –vymezení proti nekomerční reklamě. I tam je sice možný postih při klamání, ale nikoli pomocí úpravy nekalosoutěžních nástrojů, které mají za úkol chránit hospodářskou soutěž. Ustanovení § 2977 obč. zák. se nevztahuje pouze přímo na reklamu týkající se výslovně prodeje zboží nebo poskytování služeb, nýbrž jakékoli reklamy, která propaguje zboží, resp. služby nebo jejich výrobce.

Dříve ustanovení mluvilo o způsobilosti zjednat prospěch, tato kvalita byla nahrazena způsobilostí ovlivnit hospodářské chování. Záběr ustanovení je tak širší a zjednodušuje dokazování. Nově obsahuje § 2977 obč. zák. i vodítka pro posouzení klamavosti reklamy. Tato vodítka nejsou úplně nová, soudci se jimi řídili i za dřívější úpravy. Pocházejí totiž z čl. 3 směrnice 2006/114/ES. Nyní jsou kodifikována i v českém právním řádu.

Další vodítka obsahuje i § 2979 obč. zák., který se vztahuje jak na klamavou reklamu, tak na klamavé označení. Jeho odstavec 1 obsahuje stejnou úpravu jako § 45 odst. 3 obch. zák. (klamavost správného údaje). Odstavec 2 je pak ekvivalentem § 46 odst. 2 obch. zák., který se vztahoval na klamavé označení. Formulace těchto ustanovení se sice změnila, obsahově však odpovídají dřívější úpravě. Změnou je, že tato vodítka jsou vztáhnuta na obě skutkové podstaty týkající se klamání, což nemění rozsah ochrany, nýbrž ho pouze vyjasňuje.

ODPOVĚĎ

JUDr. Jiří Hrádek, Ph.D., LL.M.

Ustanovení § 2900 obč. zák. zakotvuje obecnou prevenční povinnost, kterou musí zachovávat každý, a to bez ohledu na to, zda mu tato povinnost vyplývá ze smlouvy, nebo z obecné právní povinnosti. V případě naplnění dvou základních předpokladů v podobě existence protiprávního úkonu a vzniku škody bude mezi takovým jednáním a vznikem škody (v podobě vynaložených nákladů) příčinná souvislost. Pokud škůdce neprokáže, že škodu nezavinil, bude mu založena i odpovědnost za škodu ve smyslu § 2910 obč. zák. Jedná se zde tedy o aplikaci tradiční zásady neminem leadere v nejširším možném měřítku, neboť škodou ve smyslu prevenční povinnosti nebude jen škoda přímo způsobená povinným, ale též škoda následná.

Ustanovení § 2900 obč. zák. tak upravuje tradiční institut českého civilního práva. V minulém občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. byla obecná prevenční povinnost zakotvena v § 415, který představoval jedno z nejvýznamnějších ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., jeho role v průběhu doby dokonce vzrůstala a zejména z něj vyvinula plnohodnotnou právní normu vyžadující od všech právních subjektů chování, z něhož nebude vznikat škoda. Ustanovení § 2900 obč. zák. dosavadní přístup přejímá, byť s určitými odchylkami.

Dílčí úpravy oproti úpravě předchozí mají zajistit, že nevznikne nová skutková podstata plnící úlohu všeléku na jakékoliv porušení požadovaného standardu chování. Za správné využívání institutu obecné prevenční povinnosti totiž nelze považovat jeho aplikaci ve smyslu bezbřehé ochranné normy, nýbrž toliko ve smyslu porušení oznamovací či zabraňovací povinnosti. tj. povinností sledujících uskutečňování hlavního účelu preventivní odpovědnosti.

Aplikace § 2900 obč. zák. proto byla zúžena na situace újmy způsobené třetí osobě, kdy to vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Určitá bezbřehost původní koncepce obecné prevenční povinnosti je tak korigována a standard péče, který je na základě § 2900 obč. zák. vyžadován, bude nutné zkoumat s ohledem na to, co se konkrétně v jednotlivém případě od rozumné osoby podle zvyklostí soukromého života očekává, jaká míra předvídatelného nebezpečí pro jiné se pojí s určitým chováním nebo jaký je význam zájmu, který sleduje konající osoba, a zájmu další osoby a jaký je mezi těmito záměry hodnotový poměr.

Zejména však platí, že ustanovení § 2900 obč. zák. najde své uplatnění až tehdy, pokud neexistuje jiná norma, z níž by se dal standard chování dovodit. Typickým příkladem bude situace, kdy vlastník pozemku zanedbá péči o stromy na něm rostoucí. V takovém případě se namísto ustanovení § 2900 uplatní § 1013 obč. zák., jenž stanovuje přímo aplikovatelnou právní normu obsahující požadované chování. Obdobně tomu bude např. v případě, kdy cyklista způsobí škodu na zdraví sobě a třetí osobě. Aplikace § 2900 obč. zák. by v takové situaci znamenala použití příliš obecné normy, když základní povinnosti cyklisty vyplývají již z podmínek provozu na pozemních komunikacích. Proto se § 2900 obč. zák. uplatní jen jako podpůrná norma korigující standard chování, a nikoliv jako norma, která by zakládala konkrétní povinnost vůči třetí osobě. Ve vztahu ke škodě vzniklé cyklistovi se pak § 2900 obč. zák. neuplatní vůbec.

Vedle obecné prevenční povinnosti stanovené v § 2900 obč. zák. existují i další ustanovení občanského zákoníku, která od právních subjektů vyžadují konkrétní jednání. Případem konkrétní prevenční povinnosti tak bude zejména plnění povinností obsažených v § 2901 až 2902 obč. zák. Uvažujeme-li v těchto případech o porušení prevenční povinnosti, jde o porušení povinnosti k určitému aktivnímu jednání, které však nebude postihovat každého, ale jen osobu v postavení vyžadovaném v daném ustanovení. Základem odpovědnosti v těchto případech není porušení § 2900 obč. zák., ale příslušné normy požadující jednání subjektu, které coby speciální normy stanovují požadovanou úroveň chování.