Náklady spojených osob
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn.
2 Afs 46/2012. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§ 23 odst. 7 ZDP,
§ 24 odst. 1 ZDP.
… z dikce § 24 zákona
o daních z příjmů nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech
daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje vztah jakési přímé úměry. Smysl
tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené.
Jen výdaje, které jsou s to přinést daňovému subjektu zdanitelné příjmy nebo mu zajistit tok příjmů
již stávajících, mohou být zohledněny pro daňové účely. Proto také ustanovení
§ 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů při
vymezení základu daně hovoří o respektování „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném
zdaňovacím období. Bylo by však nesmyslné zmíněnou normu vykládat tak, že ona věcná a časová
souvislost se musí uskutečnit cestou přímou, bez účasti dalších stran, různě ekonomicky propojených
a na sobě mnohdy i závislých.
Obecná otázka uznatelnosti daňových nákladů dle ustanovení
§ 24 odst. 1 ZDP je v judikatuře Nejvyššího
správního soudu již velmi dobře vyjudikována. Nicméně stále existují nejasná místa. Na tomto místě
se pak řešily náklady v koncernu, kdy správce daně zastával názor, že jednotliví účastníci si mohou
uplatnit toliko své přímé náklady. Takovýto výklad by však dle Nejvyššího správního soudu odporoval
smyslu a účelu spojených osob obecně. Je tak právem spojených daňových subjektů „disponovat“ se
svými náklady a v tomto si vzájemně vypomáhat tak, aby došlo k dosažení požadovaného synergické
efektu. Jediným daňovým omezením pak je, aby ceny odpovídaly cenám mezi nespojenými
osobami.