Dobrá víra v daňové judikatuře

Vydáno: 51 minut čtení

I nejvzornějšímu daňovému subjektu se může stát, že se snaží mít veškerou dokumentaci v pořádku, ale v daňovém řízení neuspěje. Častým zdrojem sporů v této oblasti může být například situace, kdy doklady, popřípadě smlouvy jsou formálně naprosto bezchybné, správce daně má však podezření, že příslušné plnění ve skutečnosti nenastalo. Požaduje tudíž po daňovém subjektu další důkazy o správnosti jím deklarovaných tvrzení. Může se pak stát, že se zjistí, že předmětné plnění nenastalo a hledá se viník. V praxi tak může být jednodušší stíhat „poslední článek řetězu“, protože „dodavatelé“ (či jejich řetězec) mohou být nekontaktní, obtížně nalezitelní či nemají žádný majetek.

Dobrá víra v daňové judikatuře
Ing.
Zdeněk
Burda
Pokud i kontrolovaný subjekt je součástí důmyslně vymyšleného podvodu, pak zřejmě není důvod jej litovat. Může však nastat situace, kdy se daná osoba v celé transakci nachází „nevinně“, jednala v dobré víře, že vše, co deklaruje, bylo ve skutečnosti stejným způsobem provedeno.
Pokud se budeme zabývat tuzemskou zákonnou úpravou, zřejmě nejvýrazněji je tato možná situace popsána v § 109 zákona o DPH, dle kterého:
„(1) Plátce, který přijme zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku uskutečněné jiným plátcem nebo poskytne úplatu na takové plnění (dále jen,příjemce zdanitelného plnění‘), ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění,
pokud v okamžiku jeho uskutečnění věděl nebo vědět měl a mohl
, že
a)
daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,
b)
plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen,poskytovatel zdanitelného plnění‘), se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo
c)
dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.“
Nejkontroverznějším tématem je otázka zvýrazněného textu, tedy,
kdo bude prokazovat, že daňový subjekt věděl nebo vědět měl a mohl?
Po bitvě bývá často každý generálem a s odstupem i několika let je jednoduché daňového poplatníka kárat za to, že mohl být opatrnější či nedůvěřivější k někomu, kdo se v době uskutečnění transakce jeví být naprosto bezproblémovým. I když je tento problém nejvíce frekventován (a přímo ve výše uvedeném textu zákona) u daně z přidané hodnoty, s obdobnou problematikou se samozřejmě můžeme setkat i u jiných daní.
Pokusme se tedy podívat na to, jak se podobné případy řeší u soudu.
 
Z judikatury
 
1. Je spolupráce s policií přitěžující okolnost?
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 8 Afs 14/2010-195 ze dne 30. července 2010, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 1/2011 pod č. 2172/2011.)
 
Komentář k judikátům č. 1 a 2
Z následujícího případu, který se odehrál za účasti známého velkoobchodu MAKRO, je zřejmé, že opatrnost při realizaci obchodu a spolupráce s policií se v konečném důsledku daňově může obrátit proti daňovému subjektu samotnému. MAKRO totiž dodávalo slovenským zákazníkům zboží, u kterého zákazníci uvedli, že je odvezou na Slovensko (tudíž by neměla být uplatněna česká DPH na výstupu). MAKRO však bylo opatrné, mělo svá podezření, a proto prodej nejdříve tuzemskou DPH zdanilo a teprve následně vydalo opravný daňový doklad na osvobození od DPH z titulu intrakomunitárního plnění na Slovensko.
Obchodů bylo více, o věc se začala zajímat policie, která MAKRO požádala, aby s danými odběrateli ještě další obchod uskutečnilo za obdobných podmínek (zřejmě aby bylo k dispozici více důkazního materiálu). MAKRO vyhovělo a tím si způsobilo v konečném důsledku daňové problémy - vzhledem k tomu, že se ukázalo, že slovenští odběratelé nebyli poctiví, skutečnost, že zboží bylo skutečně přepraveno na Slovensko, se též nepodařilo prokázat, tuzemská DPH pak byla nakonec vyměřena MAKRU. Právě okolnost, že nejprve dodávky českou DPH zdanilo, byla v konečném důsledku přitěžující, protože MAKRO tak nemohlo spoléhat na dobrou víru, že obchod proběhl tak, jak byl deklarován, když z případu vyplynulo, že přímo MAKRO mělo k dispozici reálné pochybnosti o tom, jak celá dodávka ve skutečnosti proběhla. Spolupráce s policií MAKRU nepomohla, kromě procesních důvodů i proto, že část transakcí MAKRO osvobodilo ještě před započetím spolupráce s ní. MAKRO neuspělo ani v soudních řízeních, a to nejen u Nejvyššího správního soudu, ale byla odmítnuta též jeho ústavní stížnost. Neúspěšné byly též odkazy na judikaturu Evropského soudního dvora (zejm. ve věci Teleos a Optigen), které chrání dobrou víru daňového subjektu. Zjednodušeně se dá říci, že tato ochrana je ale možná pouze v případě nevědomosti - zde MAKRO určité pochybnosti mělo, proto se nemohlo dovolat dobré víry. Rozhodnutí ESD se využít dle názoru soudů nedala mimo jiné proto, že u MAKRA nebylo jádro problémů ve skutečnostech, které by nastaly v řetězci obchodních transakcí, kterých se MAKRO neúčastnilo. Naopak nastalo přímo v důsledku (dle názoru neopatrného) jednání MAKRA samotného.
 
Zveřejněná právní věta
„Důkazní břemeno o dodání zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty do jiného členského státu Evropské unie (§ 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tj. prokázání faktického odeslání zboží z tuzemska plátcem osobě registrované k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě, leží na plátci, který zdanitelné plnění uskutečňuje. Písemné prohlášení kupujícího o přepravě zboží (§ 64 odst. 5 citovaného zákona) je způsobilým důkazem jen za předpokladu, že odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V případě pochybností je prodávající povinen prokázat existenci dobré víry, že se svým jednáním neúčastnil daňového podvodu, tedy například že v rámci svých obchodních aktivit přijal dostatečná opatření bránící riziku možného daňového podvodu.“
     
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel deklaroval prodej zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty ve smyslu