Náhrada škody a obdobná plnění v daňové judikatuře

V prvním rozsudku dnešního výběru se dostáváme do oblasti závislé činnosti. Rozsudek není kupodivu z dílny Nejvyššího správního soudu, jak tomu obvykle v daňové oblasti bývá, ale autorem je Nejvyšší soud. Ten řešil situaci, kdy zaměstnavatel byl nucen svému pracovníkovi vyplatit spornou mzdu až na základě soudního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nebyl v soudním řízení úspěšný, byl povinen zaměstnanci vyplatit i úroky z prodlení. Nejvyšší soud rozhodl, že tyto úroky z prodlení je nutno danit stejným způsobem jako mzdu, není je tedy od daně možno osvobodit.

(přisouzený mu exekučním titulem z jednotlivých částek náhrad mzdy), pro nějž byl výkon rozhodnutí nařízen, .

Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky (§ 6).

Podle § 6 odst. 1 citovaného zákona příjmy ze závislé činnosti jsou a) příjmy ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce, a d) příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem závislé činnosti podle písmen a) až c) nebo funkce bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává závislou činnost nebo funkci, nebo od plátce, u kterého poplatník závislou činnost nebo funkci nevykonává.

Podle § 6 odst. 3 věty první citovaného zákona příjmy podle odstavce 1 se rozumějí příjmy pravidelné nebo jednorázové bez ohledu na to, zda je na ně právní nárok či nikoli, zda je od zaměstnavatele dostává zaměstnanec nebo osoba, na kterou přešlo příslušné právo podle zvláštních předpisů, a zda jsou vypláceny nebo připisovány k dobru anebo spočívají v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance, kteří jsou poplatníky z příjmů ze závislé činnosti.

Podle § 6 odst. 7 citovaného zákona se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně, kromě příjmů, které nejsou předmětem daně podle § 3 odst. 4, dále nejsou:

Mzda přísluší za výkon závislé činnosti, a pokud je zpožděna její výplata a v důsledku toho jsou přiznány úroky z prodlení, tedy další příjem, je nesporné, že se jedná o zvýšení příjmu ze závislé činnosti.

Argumentace dovolatele § 5 odst. 10 písm. a) zákona o daních z příjmů, jehož část vytrhuje z kontextu, je zcela nepřípadná, neboť toto ustanovení na posuzovanou věc nedopadá. (Podle něj platí, že rozdíl mezi příjmy a výdaji se zvyšuje o částku závazku, který zanikl jinak než jeho splněním, započtením, splynutím práva s povinností u jedné osoby, dohodou mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se dosavadní závazek nahrazuje závazkem novým, a narovnáním podle zvláštního právního předpisu. Toto se nevztahuje na závazky ze smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků z prodlení a jiných sankcí.)

V následujících případech si chtěl stavebník „pojistit“ bezproblémový průběh stavby tím, že majitelům sousedních staveb vyplatil peněžní obnos, který nazval „náhradou škody“.

Podstatou této úplaty byl závazek sousedů, že v řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro projekt výstavby nebudou podávat námitky ani odvolání a nebudou bránit realizaci stavby dle projektu, včetně případného omezení vlastnických práv a zastínění jejich nemovitosti. Tento obnos pojal příjemce jako náhradu škody a uplatnil na ni osvobození od daně z příjmů. V dalších řízeních však bylo konstatováno, že tento příjem jako náhradu škody nelze chápat a je nutné zdanit jako ostatní příjem dle § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Hlavním důvodem byla skutečnost, že podstatou náhrady škody by měla být snaha zohlednit skutečný úbytek majetku (a nikoli hypotetický, který možná nastane v budoucnu).

Žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti - obytného domu v Karlových Varech, čp. x. Spolu s dalšími spoluvlastníky podepsal dne 11. 12. 2001 nepojmenovanou smlouvu, ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku. a ostatním podílovým spoluvlastníkům nemovitosti Na základě této smlouvy byla žalobci ve zdaňovacím období roku 2002 vyplacena částka 63 225 Kč a ve zdaňovacím období roku 2004 částka 126 450 Kč. Tyto částky žalobce nezahrnul do základu daně pro příslušná zdaňovací období. Na výzvu správce daně k podání dodatečných daňových přiznání tato přiznání podal, avšak zmiňované částky do nich opět nezahrnul. Ve věci podaných dodatečných přiznání tak správce daně provedl u žalobce vytýkací řízení, na jehož základě vydal dodatečné platební výměry, v nichž podřadil příjmy žalobce získané na základě uzavřené nepojmenované smlouvy pod příjmy dle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nepřijal tak argumentaci žalobce, že se v případě obou částek jednalo o náhradu škody, která není předmětem daně z příjmů dle ustanovení § 4 zákona o daních z příjmů.

Stěžovatel argumentuje jednak v rovině obecné, kde tvrdí, že krajský soud dezinterpretuje pojmy škoda, náhrada škody a odpovědnost za škodu; dále konkrétně namítá, že v daném případě přijal plnění z titulu náhrady škody dle ustanovení § 420a občanského zákoníku.

Pokud jde o rovinu obecnou, zde je nutno konstatovat, že

Zákon o daních z příjmů tedy jasně hovoří o náhradě škody, respektive plnění přijatém z tohoto právního titulu; podstatné přitom je, že . Jestliže je tento pojem, či spíše kategorie právních důvodů zakládajících obligační vztahy v soukromém právu, definován v občanském zákoníku (část šestá) a zákon o daních z příjmů jej přebírá bez dalšího, je nutné, při respektování jednoty principu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu určitý právní institut vykládat stejným způsobem v právu veřejném i soukromém.

Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že stávající právní řád neobsahuje definici pojmu škoda. Tento pojem byl nicméně v minulosti judikaturou mnohokráte vyložen, a to zejména ve stanoviscích Nejvyššího soudu ČR. Například ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70 (R 55/1971, s. 339-340) se podává, že

Lze tedy k této skupině kasačních námitek uzavřít, že Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že plnění přijatá stěžovatelem není možné, coby náhradu škody, považovat za osvobozená od daně z příjmů ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, neboť toto ustanovení nedopadá na případy, kdy dochází na straně poplatníka ke zvětšení hodnoty jeho majetku.

Nejvyšší správní soud pak dále odkázal na níže uvedený rozsudek 5 Afs 76/2008 ze dne 29. 10. 2009 a kasační stížnost zamítnul.

Ve zmiňované právní věci bylo rozhodováno o kasační stížnosti spoluvlastnice nemovitosti; napaden byl rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta .

Soud odmítl, mimo jiné, argumentaci o existenci odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420a občanského zákoníku z titulu zmiňované smlouvy. Vycházel přitom z předpokladu, že Pro stěžovatelku byl tento příjem také reálně využitelný (...). Zároveň platí, že jej nelze podřadit pod žádný z příjmů uvedených v § 6 až § 9 zákona o daních z příjmů. (...) V § 420a odst. 1 občanského zákoníku je stanoveno, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle § 420a odst. 2 občanského zákoníku je škoda způsobena provozní činností, je-li způsobena:

Tato odpovědnost za provozní činnost má povahu objektivní odpovědnosti, takže předpokladem jejího vzniku není zavinění škůdce ani porušení právní povinnosti škůdcem.

Provozní činností se obecně rozumí zejména činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická či právnická osoba provozně vyvíjí.(...) ve spoluvlastnictví stěžovatelky či by ke škodě na těchto nemovitostech v důsledku provádění dané stavby došlo jiným způsobem.

Podle článku 3.6 nepojmenované smlouvy ovšem náhrada jiné škody způsobené „realizací Stavby dle Projektu nebo porušením povinností Stavebníka při Realizaci Stavby dle Projektu, zejména náhrada škody spočívající v narušení statiky Objektu apod.“ není zahrnuta v dohodnuté úplatě.

Navíc v době přijetí předmětných plnění ze strany stavebníka ani v době daňového řízení ještě nebyla stavba kondominia zahájena, nemohlo tedy ještě dojít ke škodě způsobené provozní činností v rámci dané stavby. Krajský soud tak nepochybil, pokud dospěl k názoru, že § 420a občanského zákoníku na danou situaci nedopadá.

Dále soud konstatoval, že

To ovšem nebyl tento případ, proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítnul.

Z následujícího judikátu vyplývá, že případ, kdy máme uzavřenou pojistnou smlouvu, škoda nastane ve „starém“ roce, ale pojistné ještě není do konce roku vyplaceno, není automatickým důvodem pro účtování o dohadné položce aktivní. Pro její účtování totiž musíme najisto vědět, že pojišťovna plnění neodmítne (naopak nemusíme přesně vědět, jak velká bude částka, kterou pojišťovna vyplatí).

Dne 1. 10. 2002 byla pojistitelem Kooperativa, pojišťovna, a. s., a pojistníkem Elektrárny Opatovice, a. s., (právní předchůdce stěžovatele) uzavřena pojistná smlouva, přičemž podle článku II. 1.1 se vztahovala na všechna rizika pro případ poškození nebo zničení pojištěné věci jakoukoliv událostí, která nastane náhle a nečekaně a není vyloučena. Pojistnou událostí však není, byla-li taková událost způsobena úmyslným jednáním pojištěného nebo jiné osoby z podnětu pojištěného. V bodu 1.4 pak je uvedeno, ve kterých případech nevzniká právo na plnění, přičemž z hlediska posuzované věci má význam písm. a) - vady, které měla pojištěná věc v době pojištění, a písm. j) - poškození nebo zničení staveb v důsledku jejich chybného návrhu, projekce, konstrukce.

Je třeba přisvědčit stěžovateli, že pojistnou událostí není jakákoliv škodní událost, ale jen ta, která je za ni považována smlouvou. V daném případě obsahovala smlouva určité výluky, z nichž dvě skutečně mohly škodní událost z okruhu pojistných událostí vyloučit. Pokud krajský soud zaujal názor, že jde o běžné smluvní výluky neohrožující plnění, nelze s ním souhlasit. Ke škodě došlo zřícením stropu nad kotelnou v době, kdy na ní byla prováděna oprava. Šlo o škodu mimořádného rozsahu, která se stala způsobem, jenž mohl naplnit obě výše uvedené výluky. Pro názor žalovaného i krajského soudu mohla svědčit první likvidační zpráva pojišťovny ze dne 13. 12. 2002 obsahující konstatování, že škoda je kryta „allriskovým“ pojištěním. Současně však je v ní uvedeno, že společnost CHEMAT ING, spol. s r. o., vyšetří příčinu pádu střešní konstrukce. Také, což není uvedeno ve zprávě, ale je ze spisu známo, bylo zahájeno šetření příčin havárie Policií ČR. Ze spisu správce daně není patrno, jak tuto likvidační zprávu získal; tvrdí-li tedy stěžovatel, že si ji správce daně vyžádal od pojišťovny a že jemu nebyla v době účetní závěrky známa (přičemž žalovaný toto tvrzení nijak nezpochybňuje), je třeba vzít za pravdivé tvrzení, že stěžovatel tuto zprávu skutečně v době sestavení účetní závěrky neznal, a nemohl tak k ní přihlížet. Stejně tak nelze nic dovozovat ze žádosti o zálohu a z jejího poskytnutí v lednu 2003; v žádosti není uvedeno, z jakého titulu je o ni žádáno a správce daně to nezjišťoval. Za takové situace je třeba rovněž přisvědčit stěžovateli, že záloha byla skutečně poskytnuta z důvodů prodlení s uzavřením vyšetřování havárie podle § 797 odst. 3 občanského zákoníku, neboť podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Skutečnosti, které byly prokazatelně známy ke dni účetní závěrky stěžovateli jako účetní jednotce, nemohly být podkladem pro úvahu, že škodní událost je pojistnou událostí ve smyslu pojistné smlouvy a že z ní vůbec bude plněno.

Je třeba vycházet z časového sledu rozhodných událostí. K datu účetní závěrky nebyla stěžovateli známa první likvidační zpráva pojišťovny a ta v jejím duchu ani nepostupovala. V době před sestavením účetní závěrky (březen 2003) již byl znám výsledek policejního šetření. Usnesením Policie České republiky, Správy východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové ze dne 10. 2. 2003 byla věc odložena podle § 159a odst. 4 trestního řádu, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání.

Ovšem ani tento závěr nevyloučil uplatnění výluk pojistné smlouvy, což je zřejmé z dalších jednání mezi pojištěncem a pojistitelem.

Mezi pojišťovnou a stěžovatelem probíhala další jednání, a to nikoliv o výši škody, ale stále o tom, zda vůbec škodní událost bude uznána za událost pojistnou.

, neboť v té době nebyla ukončena šetření důvodů havárie. Ani skutečnosti, k nimž došlo po sestavení účetní závěrky, nenasvědčují správnosti právního závěru žalovaného a krajského soudu o naplnění podmínek účtování pojistného plnění ve výši uskutečněných nákladů souvisejících s havárií střechy, jako dohadné položky aktivní. Stejně tak způsob, jakým byla havárie likvidována, potvrzuje přetrvávající pochybnosti o tom, zda vůbec jde o pojistnou událost, neboť plnění bylo výsledkem narovnání.

Postup stěžovatele nebyl v rozporu s Opatřením Ministerstva financí, citovanými ustanoveními zákona o účetnictví ani s ustanovením § 23 odst. 1, 10 zákona o daních z příjmů.

Krajský soud jeho nesprávný právní názor s určitou modifikací akceptoval. Neuznal také relevanci rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 36/2005-79 pro tento případ z důvodu odlišnosti skutkového stavu, neboť v namítaném rozsudku k rozvahovému dni neexistoval na rozdíl od tohoto případu smluvní podklad.

U daňového subjektu vznikla škoda způsobená živelní pohromou. Poplatník si do výdajů zahrnul nejdříve zůstatkovou cenu hmotného majetku vyřazeného v důsledku této události. Posléze však obdržel náhradu od pojišťovny, která byla vyšší než zmíněná zůstatková cena. Vycházel proto z toho, že jestliže pojišťovna hradila skutečnou (vyšší) škodu, měla by tato být zohledněna do daňových nákladů. Finanční orgány mu přitom odmítly do nákladů uznat i náklady spojené s likvidací zničeného majetku. Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že je třeba zkoumat i daňovou souvislost vynaložení těchto nákladů a ne jejich uznání automaticky odmítat.

Stěžovatel požadoval, aby správce daně zohlednil celou škodu, která mu vznikla v souvislosti se živelnou pohromou, a to v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů. Krajský soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že náhrada škody vyplacená pojišťovnou není totéž, co případně doložený a prokázaný výdaj vzniklý stěžovateli v souvislosti se škodou v důsledku živelné pohromy, byl požadavek správce daně, aby prokázal, že z daňových nákladů vyloučil výdaje související s likvidací škody a jiné náklady, které mu vznikly s pojistnou událostí, oprávněný.

Podle tohoto ustanovení jsou výdaji (náklady) podle odst. 1 také škody vzniklé v důsledku živelných pohrom nebo škody způsobené podle potvrzení policie neznámým pachatelem anebo jako zvýšené výdaje v důsledku opatření stanovených zvláštnímu předpisy.

V takovém případě není výše náhrad omezena, nicméně podmínkou pro uznání takového daňového nákladu zůstává prokázání nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

K zohlednění celé výše škody v důsledku živelní pohromy stěžovatel uvedl, že považuje za chybnou argumentaci krajského soudu, že podmínkou pro uznání daňového nákladu podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů je prokázání nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Navíc správce daně nikdy nevznesl vůči stěžovateli požadavek, aby prokázal, že z daňových nákladů vyloučil výdaje související s likvidací škody a jiné náklady, které mu vznikly s pojistnou událostí. Tímto tvrzením sice finanční ředitelství argumentuje v odůvodnění svého rozhodnutí, přes opačné tvrzení stěžovatele se však krajský soud touto skutečností vůbec nezabýval a převzal ji nesprávně jako danou i do odůvodnění napadeného rozsudku.

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu.

Pojem škoda podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů je nutné vykládat shodně. K vyloučení uvedených nákladů z hodnoty škody podle znaleckého posudku tedy ani nebyl důvod. Stěžovatel tedy dle svého názoru oprávněně uplatnil jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů škodu vzniklou v důsledku živelní pohromy. Navíc policie věc odložila z důvodu, že nebyl zjištěn pachatel.

V souladu s ustanovením § 24 odst. 10 zákona o daních z příjmů byla výše škody doložena posudkem pojišťovny. Krajský soud v důsledku nesprávného výkladu uvedených ustanovení zákona o daních z příjmů a dále v důsledku toho, že vycházel shodně s finančním ředitelstvím ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech, nesprávně posoudil oprávněnost postupu stěžovatele při uplatnění škody vzniklé v důsledku živelní pohromy.

Ke stížní námitce týkající se zohlednění výše škody v důsledku živelní pohromy na spalovně Pojistné plnění v závislosti na smlouvě pokrývá kromě náhrady zničeného majetku i náklady spojené s likvidací škody a jiné náklady, které pojištěnému vznikly v souvislosti s pojistnou událostí. Jedná se například o statické posudky, faktury za demoliční práce, likvidační práce vykonané vlastními pracovníky, poplatky za odvoz suti, náklady na opravy majetku, který nebyl zničen, ale jen poškozen atd. Tak tomu bylo i v případě pojistné náhrady vyplacené stěžovateli.

Daňově uznatelnou částkou tak byla částka 55 075 713 Kč, která představuje daňovou zůstatkovou cenu vyřazeného hmotného majetku (spalovny) a požadavek na zohlednění vyšší částky v daňových nákladech nelze akceptovat. Ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů lze uplatnit do daňových výdajů pouze prokázané náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což bylo naplněno u výše uvedené daňové zůstatkové ceny hmotného majetku.

Důvodný je stížní bod týkající se škody, která vznikla stěžovateli v důsledku živelní pohromy. (například odpisy, opravné položky), které daňový subjekt fakticky nevynaložil, ale má právo si o ně snížit základ daně. Výdaje uplatněné v daňovém přiznání jsou tedy součtem položek, které zákon o daních z příjmů jako výdaje definuje a ne těch, které daňový subjekt v předmětném zdaňovacím období skutečně vynaložil.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Podle odst. 2 jsou výdaji (náklady) podle odstavce 1 také položky, které jsou taxativně uvedeny pod písm. a) až d). Podle písm. c) citovaného ustanovení je výdajem (nákladem) zůstatková cena hmotného a nehmotného majetku vyřazeného v důsledku škody jen do výše náhrad, s výjimkou uvedenou pod písm. l), přičemž pod tímto písmenem jsou zahrnuty i škody vzniklé v důsledku živelních pohrom.

Z toho důvodu je nezbytné, aby krajský soud v dalším řízení znovu přezkoumal zákonnost postupu finančního ředitelství ve vztahu ke škodě vzniklé v důsledku živelní pohromy.

Zatímco jsme se v předcházejících případech zabývali otázkou, jaké mohou mít různé formy náhrady škody dopady do daní, v následující kauze se pokusíme o opačný pohled - tedy zda určitá konkrétní daň může být škodou. Dále uvádíme situaci, kdy prodávající odstoupil od smlouvy o prodeji nemovitosti (přičemž byla uhrazena daň z převodu nemovitostí) a soud došel k názoru, že tato daň z převodu nemovitostí může být škodou.

Zároveň však je třeba poukázat na skutečnost, že přestože je dle § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. předmětem daně z převodu nemovitostí rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy, dle § 25 odst. 3 téhož zákona je generální finanční ředitelství povinno tutéž daň prominout na žádost daňového subjektu v případě odstoupení od smlouvy, pokud k němu dojde do tří let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí a daňový subjekt podá zmíněnou žádost do dalších tří let od tohoto data. Toto ustanovení tak může mít vliv na minimalizaci většiny škod.

Jak bylo v řízení zjištěno, v dohodě uzavřené mezi účastníky se a žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu. Současně s uzavřením kupní smlouvy, resp. vkladem vlastnického práva k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí, (neuhradila sjednanou kupní cenu). V tomto směru je zcela správný právní názor odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že uplatněný nárok se řídí ustanovením § 420 a násl. občanským zákoníkem. Souhlasit ovšem nelze s právním posouzením naplnění předpokladů odpovědnosti podle uvedeného ustanovení.

Zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumované zavinění. Jednou z podmínek odpovědnosti je vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem či tzv. škodnou událostí na straně poškozeného, tedy jejich vzájemný poměr příčiny a následku. V posuzovaném případě odvolací soud vyloučil příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti (nezaplacení kupní ceny) žalované a vznikem škody (úbytek majetku žalobkyně v důsledku úhrady daně z převodu nemovitostí tím, že žalobkyně zaplacením daně plnila pouze svoji zákonnou povinnost, jejímž skutkovým podkladem je vklad práva do katastru nemovitostí, nikoliv tvrzené porušení právní povinnosti.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že důvodem, proč žalobkyně vynaložila výdaje na tuto daň, nebyla okolnost, že jí žalovaná nezaplatila kupní cenu; tímto důvodem bylo plnění zákonné povinnosti prodávajícího zaplatit za převod nemovitostí daň, a tedy i bezprostřední příčinou platby daně z převodu nemovitostí byla zákonem uložená povinnost odvíjející se od uzavření kupní smlouvy. Je ovšem nutno si uvědomit, v čem spočívá majetková újma na straně žalobkyně, která nespatřuje škodu v samotném zaplacení daně, nýbrž v tom, že náklady na daň z převodu nemovitostí vynaložila zbytečně. Pokud by totiž žalovaná splnila svou povinnost zaplatit kupní cenu, žalobkyně by od kupní smlouvy neodstoupila a daň by zaplatila za situace, že by po převodu nemovitosti obdržela kupní cenu. Jestliže ovšem pro porušení právní povinnosti ze strany žalované odstoupila žalobkyně od smlouvy, zamýšlený převod se neuskutečnil a částka zaplacená na dani se tak stala zbytečně vynaloženým nákladem (podle § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, daňová povinnost poplatníkům zůstává zcela zachována bez ohledu na to, zda později došlo k platnému odstoupení od smlouvy). Příčinou tohoto stavu již není samotná daňová povinnost vyplývající ze zákonného předpisu (ta ostatně i z časového hlediska nastala dříve než porušení právní povinnosti žalovanou), nýbrž právě porušení povinnosti žalovanou, které vedlo k zániku smlouvy a k tomu, že žalobkyně tuto daň zaplatila zbytečně, aniž dosáhla účinku, k němuž hodlala částku na daň vynaložit.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení otázky příčinné souvislosti (určení, mezi kterými skutečnostmi má být vztah příčinné souvislosti zjišťován) je nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

V závěrečném rozsudku dnešního výběru se řeší otázka, jaká mát být výše náhrady škody u subjektů, kteří jsou plátci DPH - v úrovni včetně daně nebo bez daně? Soud došel k názoru, že náhrada škody má být v úrovni bez DPH. I když rozsudek svou argumentací navazuje na zákon o DPH, který platil před vstupem České republiky do Evropské unie, není důvod v dnešní době postupovat jiným způsobem, neboť principy zákona o DPH zůstávají obdobné.

Žalobkyně (obchodní společnost) je od 23. 1. 1996 prvním a jediným držitelem nákladního skříňového automobilu značky HYUNDAI. Dne 19. 5. 2000 , kdy vozu, tovární značky IVECO ML 150, jehož držitelem je žalovaná (rovněž obchodní společnost), . Vozidlo žalované bylo pojištěno pro odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla u vedlejšího účastníka.

A. M., s. r. o., celková Ze znaleckého posudku ustanoveného znalce vzal soud za prokázané, že obecná cena vozidla před havárií byla 159 200 Kč bez DPH, s 22 % DPH 194 200 Kč. Téměř stejně ohodnotil vozidlo i znalecký posudek zpracovaný znalcem na žádost vedlejšího účastníka. Celkové náklady na opravu vozidla uvedením do předešlého stavu činily dle vyúčtování částku 122 481,80 Kč.

Znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce bylo prokázáno, že dodání nových náhradních dílů dle dodacího listu a provedení prací bylo v souladu s poškozením vozidla, přičemž byly dodány jen ty náhradní díly, které byly autohavárií poškozeny. Žalobkyni tedy vznikla škoda, jejíž náhrady se důvodně po žalované domáhá. O úrocích z prodlení rozhodl soud prvního stupně dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., když ke dni 1. 10. 2000 byla ČNB 5 %; v požadavku vyšších úroků z prodlení nad 10 % žalobu zamítl.

K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, čj. 55 Co 212, 213/2005-157, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 26 307, 90 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 10. 2000 potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu ohledně 22 086,90 Kč s přísl. zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud odmítl námitky žalované o stejné důkazní hodnotě posudku znalce ustanoveného soudem a posudku znalce vypracovaného na žádost vedlejšího účastníka. Jako důkaz znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení § 125 o. s. ř. lze hodnotit pouze soudem vyžádaný posudek, naopak posudek vypracovaný z podnětu účastníka lze hodnotit pouze jako důkaz listinou, navíc vždy v hodnocení posudku znalce nutno přihlížet k tomu, na čí žádost byl posudek vypracován. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že cena provedené opravy je škodou, vzniklou žalobkyni na vozidle, když opravou nedošlo k žádnému zhodnocení vozidla, ale oprava pouze uvedla vozidlo do stavu odpovídajícího stavu před nehodou. Ohledně požadavku žalobkyně, aby jí žalovaná jako náhradu škody zaplatila částku 22 086,90 Kč s příslušenstvím, však odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť tato částka je částkou DPH účtovanou autoopravnou žalobkyni, která je však rovněž plátcem DPH, a mohla tedy částku DPH účtovanou autoopravnou uplatnit jako odpočet DPH ve svém daňovém účetnictví. Žalobkyně přitom nebyla schopna doložit, jak s částkou 22 086,90 Kč představující DPH účetně naložila, a odvolací soud ohledně této částky žalobu zamítl.

Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí kuse a nedostatečně odůvodnil své právní závěry, které jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Neztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, že jí uhrazená DPH není škodou, za níž by žalovaná odpovídala.

Dovolatelka svůj názor opírá o ustanovení § 442 a § 443 občanského zákoníku. Částka uhrazená na DPH je dle jejího názoru součástí nákladů na uvedení vozidla do původního stavu. Jednalo se tedy o cenu obvyklou, v níž je zahrnuta také daň z přidané hodnoty, kterou musela žalobkyně uhradit, a proto tvoří i tato zaplacená daň vzniklou škodu. Dovolatelka jako poškozená má potom nárok na náhradu celé skutečné škody, tj. škody odpovídající částce, kterou účelně vynaložila na odstranění následků škodné události, tedy celé úhrady opravy vozidla. Žalobkyně rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 152/2003, ve kterém byl vysloven právní názor, že pro stanovení výše škody způsobené trestným činem je rozhodná cena, za kterou se věc prodává, a v případě, že prodej takové věci je jako zdanitelné plnění zatížen daní z přidané hodnoty, je cenou obvyklou cena, za kterou věc kupuje konečný spotřebitel, tj. cena včetně daně přidané hodnoty. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v té části, v níž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi). Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.

Podle § 443 občanského zákoníku se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.

Podle § 7 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinného v rozhodném období, jsou předmětem daně z přidané hodnoty veškerá zdanitelná plnění za úplatu i bez úplaty včetně nepeněžitého plnění v tuzemsku, pokud tento zákon nestanoví jinak. Za subjekty daně z přidané hodnoty se považují osoby podléhající dani, plátci daně a osoby mající zvláštní vztah k plátci. Osobami podléhajícími dani jsou fyzické a právnické osoby, které provádějí zdanitelná plnění. Jde o osoby, které se mohou stát plátcem daně, a tím jejich zdanitelná plnění budou podléhat dani. Plátcem daně se stane osoba podléhající dani, jestliže se k dani zaregistruje, a to buďto povinně, nebo na vlastní žádost. Pro povinnou registraci je pak rozhodující tzv. obrat, což jsou příjmy a výnosy za zdanitelná plnění bez plnění osvobozených od daňové povinnosti, snížené u plátce daně o daň (viz § 3 až § 5 citovaného zákona č. 588/1992 Sb.).

Podle § 19 citovaného zákona č. 588/1992 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Plátce daně je pak podle § 10 citovaného zákona č. 588/1992 Sb. povinen účtovat daň z přidané hodnoty všem svým zákazníkům (daň na výstupu). Vybranou daň pak musí plátce odvést do státního rozpočtu. Přitom má právo tento odvod snížit o výši daně zaplacené na vstupu při nákupu od svých dodavatelů. Daň na vstupu je tedy daň u plátce, kterou vůči němu uplatní jako součást ceny za jím přijatá zdanitelná plnění jiný plátce, nebo daň, která je vyměřena při dovozu zboží [viz § 2 odst. 2 písm. d) citovaného zákona č. 588/1992 Sb.].

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že a daň na výstupu pohledávku finančního úřadu za plátcem DPH. Za příslušné zdaňovací období se tyto pohledávky vzájemně započtou a vzniklé představuje daňovou povinnost plátce vůči finančnímu úřadu, v případě opačné bilance pak vznikne tzv. nadměrný odpočet a stát se vlastně stává dlužníkem plátce.

Mají-li být nahrazeny náklady potřebné k uvedení věci do původního stavu, pak v případě, že poškozený je plátcem DPH a škoda vznikla na jeho majetku, který používá při podnikání, představují náklady na opravu tohoto majetku provedené třetí osobou zdanitelné plnění ve smyslu citovaného zákona č. 588/1992 Sb.

Z provedeného dokazování vyplynulo, přičemž správnost skutkových zjištění v tomto směru není dovoláním zpochybněna, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu, že žalobkyně je plátcem DPH a že ke škodě došlo na majetku tvořícím součást jejího podniku, tzn. že přijala při výkonu podnikání zdanitelné plnění, uskutečněné jiným plátcem, a vznikl jí tak nárok na odpočet DPH. Žalobkyně v řízení nikterak neprokázala, že by u ní v konkrétním případě nastala taková mimořádná skutečnost, která by jí bránila v uplatnění odpočtu DPH zaplacené v rámci nákladů vynaložených na opravu poškozeného vozidla.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.