Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů v kontextu Newyorské úmluvy a české právní úpravy

Vydáno: 40 minut čtení

V průběhu svého vývoje dosáhlo rozhodčí řízení postupně postavení velmi uznávaného způsobu řešení sporů. Přetrvávající trend spočívající v pokračující oblibě řešení sporů prostřednictvím rozhodčího řízení, zejména pak v případě mezinárodních obchodních vztahů, lze dle mého názoru označit za fenomén současné doby. Tento trend lze pozorovat například na stále narůstajícím počtu sporných případů, se kterými se jednotliví obchodníci obracejí právě na rozhodce. Důvody jsou logické. Především časová úspora spočívající v rychlejším dosažení rozhodnutí daného sporu. V řadě případů je to zas úspora finanční, kdy namísto mnohaletého řešení sporu soudní cestou s rizikem vysokých nákladů za právní zastupování strany raději využijí služeb rozhodců. K těmto, ale i řadě dalších důvodů lze z hlediska vztahů s mezinárodním prvkem dle mého názoru zařadit také právě jistou jednoduchost procesu uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů v zemích, jež ratifikovaly Úmluvu o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřenou dne 10. června 1958 v New Yorku (dále jen „Newyorská úmluva“ či „Úmluva“). Výhody, které přináší tato Úmluva jejich signatářským státům, jsou očividné. Arbitrážní řízení se díky této Úmluvě stalo nejrozšířenějším nástrojem řešení pro mezinárodní obchodní spory. Domnívám se, že význam této Úmluvy podtrhuje také velký počet smluvních států, jejichž počet dnes je 1471. V současné době poslední stát, který k Úmluvě přistoupil v červenci 2011, je Lichtenštejnsko.

Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů v kontextu Newyorské úmluvy a české právní úpravy
JUDr.
Zdeňka
Tesařová
Právní úprava uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z hlediska českých právních předpisů je dnes obsažena v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“ či „ZRŘ“), jehož prozatím poslední dvě novely přijaté v roce 2012 jsou zákon č. 19/2012 Sb. účinný od 1. dubna 2012 a zákon č. 91/2012 Sb., tj. nový zákon o mezinárodním právu soukromém, který upravuje vedle některých náležitostí týkajících se rozhodčího řízení také úpravu uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Účinnost tohoto předpisu však má nastat až počínaje prvním lednem 2014.
Podíváme-li se na rozhodčí řízení v obecném pohledu, je toto řízení velmi zajímavé nepochybně také proto, že se v této souvislosti střetávají dva prvky, a sice na jedné straně zákonná právní úprava tohoto druhu řízení a na straně druhé projev dobrovolnosti smluvních stran řešit případné spory prostřednictvím rozhodčího řízení vyjádřené smluvními stranami uzavřenou rozhodčí smlouvou. Pokud se týče výkonu rozhodčího nálezu, je z hlediska jednotlivých fází rozhodčího řízení stádiem posledním, tedy okamžikem, kdy úloha rozhodců končí a nastupuje činnost k tomu příslušných orgánů (většinou vnitrostátních soudů), neboť bez pomoci státní moci nelze rozhodčí nález dnes nuceně vykonat. V praxi však velmi často dochází k tomu, že k samotnému výkonu rozhodčího nálezu dochází v jiném státě než tam, kde se původní rozhodčí řízení konalo. Záměrem tohoto příspěvku je poukázat na podmínky a požadavky stanovené pro uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu z hlediska úpravy obsažené v Newyorské úmluvě a v českém zákonu o rozhodčím řízení.
 
Rozhodčí nález
Úvodem si ve stručnosti dovolím několik poznámek k otázce rozhodčích nálezů. Přestože vymezení rozhodčího nálezu je z hlediska rozhodčího řízení považováno za jednu ze zásadních otázek, neexistuje dnes žádná vnitrostátně ani mezinárodně uznávaná definice tohoto institutu. Jednotlivé vnitrostátní právní úpravy se ve většině případů uchylují pouze k vyjmenování formálních a obsahových náležitostí rozhodčího nálezu.2 V této souvislosti nutno říci, že případné nedodržení stanovených náležitostí může v určitých případech způsobit i neplatnost rozhodčího nálezu. Obdobně je tomu i v případě českého zákona o rozhodčím řízení, který rovněž rozhodčí nález nedefinuje a pouze se omezuje na vymezení jeho minimálních náležitostí a účinků. Výjimku nepředstavuje ani Newyorská úmluva. I zde bychom definici hledali jen těžko. Článek I odst. 2 Úmluvy uvádí, že
„rozhodčí nález zahrnuje nejen nálezy vydané rozhodci
ad hoc
, ale i rozhodčí nálezy vydané před stálými rozhodčími soudy, jimž se strany podrobily“
. Nicméně co rozhodčím nálezem Úmluva konkrétně rozumí (například o jaké rozhodnutí se jedná, jaké náležitosti má splňovat atd.), ani zde nenajdeme. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že úprava obsažená v Newyorské úmluvě není rozhodně úpravou komplexní. Pokud se týče rozhodčího řízení, upravuje, jak již ze samotného názvu Úmluvy vyplývá, pouze úzce vymezenou problematiku, tj. podmínky výkonu a uznávání cizích rozhodčích nálezů.
Další otázka též vyvstává, dle jakého práva se určí, že konkrétní rozhodnutí je rozhodčím nálezem? Podle práva místa konání rozhodčího řízení (
lex loci
arbitri) či dle práva státu výkonu? Názory odborníků se v tomto různí. Podle názorů některých z nich se bližší vymezení rozhodčího nálezu z pohledu Newyorské úmluvy utvořilo, a to především díky její praxi. Například dle Poudreta a Bessona
"rozhodčím nálezem ve smyslu Newyorské úmluvy je zejména rozhodnutí rozhodců, které s konečnou platností rozhoduje o všech nebo o některých uplatněných nárocích, o procesní otázce, která vede k ukončení rozhodčího řízení nebo rozhodnutí, které obsahuje smír uzavřený mezi stranami. Jedná se o rozhodnutí vydané v rozhodčím řízení, které je spojeno s právním řádem určitého státu."
3 Příkladem negativního vymezení, tj. určení rozhodnutí, na které se Úmluva nevztahuje, jsou dle Mistelise a Krölla procesní rozhodnutí rozhodců4.
Za zajímavé považuji též úvahy o tom, zda rozhodčí nálezy rozhodující o pravomoci rozhodců spadají pod režim Newyorské úmluvy či nikoliv. Z hlediska otázky, zda se v těchto případech jedná o konečné rozhodnutí, lze totiž konstatovat, že ano. S konečnou platností je rozhodnuto o otázce pravomoci rozhodce či rozhodců. Pokud při řešení této otázky rozhodci rozhodnou, že jejich pravomoc dána není, rozhodčí řízení tím končí. V této souvislosti například Born je toho názoru, že
"takové rozhodnutí je rozhodčím nálezem spadajícím do věcné působnosti Newyorské úmlu