Pro poskytování náhrad cestovních výdajů je vždy podle platného zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), a poslední novely č. 365/2011 Sb. rozhodující dohodnuté (sjednané) místo výkonu práce, případně také pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě zaměstnance. A pro správné sjednání místa výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance je nezbytné přesně aplikovat § 42 odst. 1 větu první, § 34 odst. 1 a § 34a ZP.
Určování místa výkonu práce a pravidelného pracoviště do pracovních smluv zaměstnanců od 1. 1. 2012
JUDr.
Marie
Salačová
Ustanovení § 42 odst. 1 věty první ZP stanoví obecnou definici pracovní cesty, a to tak, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Tato definice je velmi obecná a místo výkonu práce není nijak omezené ani limitované.
Zmíněný § 34 odst. 1 ZP pak stanoví tzv. podstatné náležitosti pracovní smlouvy, bez kterých je pracovní smlouva neplatná (protože toto ustanovení je uvozeno větou, že pracovní smlouva musí obsahovat...) - tyto podstatné náležitosti jsou tři:
a)
druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,
b)
místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána,
c)
den nástupu do práce.
V souvislosti s poskytováním cestovních náhrad je nejvýznamnější sjednávání místa výkonu práce, a to také vyvolává nejvíce nejasností a problémů.
Nejdůležitějším ustanovením pro skutečné sjednávání místa výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance je však zřejmě ustanovení § 34a ZP. Toto ustanovení dokonce obsahuje i fiktivní řešení.
Zde je přímo stanoveno, že není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Současně je stanoveno, že jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec (tj. celá obec nikoliv jen její část), považuje se za pravidelné pracoviště (není, jenom se fiktivně považuje) obec (opět celá obec - může být formulováno i jako přesná adresa vzhledem k § 159 odst. 2 ZP, a tato možnost není textem v tomto ustanovení pokryta), ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce (tj. pracovní cesty).
Z uvedeného je třeba pochopit následující skutečnosti:
*
pokud bude mít zaměstnanec ve své pracovní smlouvě sjednáno (a tedy uvedeno) jako místo výkonu práce pouze název obce (například Praha, Brno, Ostrava atd.), platí, že toto místo výkonu práce je současně i pravidelným pracovištěm a tedy i pro účely poskytování cestovních náhrad;
*
pokud bude mít zaměstnanec ve své pracovní smlouvě sjednáno (a tedy uvedeno) místo výkonu práce šířeji než jedna obec (například celá Česká republika, celé Čechy, Morava, Středočeský kraj atd. - musí to však být vždy území přesně limitované), pak je možné sjednat ještě samostatně pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad a to musí být formulováno maximálně jako území jedné obce nebo přesnou adresou nebo když nebude sjednáno pravidelné pracoviště samostatně, bude zaměstnavatel fiktivně považovat u takového zaměstnance za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty tohoto zaměstnance (tato varianta je velmi nepraktická), doporučuji vždy v případě, že místo výkonu práce je sjednáváno jako území širší než jedna obec současně samostatně sjednat i pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad, což zajišťuje právní jistotu jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele;
*
zmínka o tom, že v citovaném § 34a ZP chybí pro pravidelné pracoviště formulace „přesné adresy“ ve vztahu k § 159 odst. 2 ZP, vyplývá z toho, že uvedený § 159 odst. 2 řeší poskytování náhrady jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu při pracovních cestách zaměstnance v obci sjednaného místa výkonu práce a aby se ve sjednaném místě výkonu práce vůbec mohlo jednat o pracovní cestu, musí mít zaměstnanec místo výkonu práce formulováno přesnou adresou (například Praha, Spálená ulice č. 10 - jen v takovémto a podobných případech se bude jednat o pracovní cestu v obci sjednaného místa výkonu práce, tj. v Praze, ve které je sjednáno místo výkonu práce na uvedené adrese).
Pro jistotu je v předmětném ustanovení § 34a ZP ještě výslovně stanoveno, že pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec, což tedy znamená, že úžeji být sjednáno může, a to je nutné právě pro aplikaci § 159 odst. 2 ZP.
V souvislosti se sjednáváním místa výkonu práce do pracovních smluv zaměstnanců dochází po poslední novelizaci zákoníku práce (tj. novelou č. 365/2011 Sb.) k nejasnostem v tom směru, zda je či není možné sjednat zaměstnancům do jejich pracovních smluv také několik míst výkonu práce. Sjednání několika míst výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance se nedá vyloučit vzhledem k formulaci § 34 odst. 1 písm. b) ZP, kde je jasně stanovena druhá podstatná náležitost pracovní smlouvy jako „místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána“, tedy sám zákoník práce počítá s množným číslem, tj. nepochybně s možností sjednat i několik míst výkonu práce. Ale pozor na to, že k takovémuto řešení dává Ministerstvo práce a sociálních věcí jasný a jednoznačný postup.
Podle § 34 odst. 1 písm. b) ZP je jednou z podstatných náležitostí každé pracovní smlouvy sjednání jednoho místa nebo více míst výkonu práce, ve kterém nebo ve kterých bude zaměstnanec v souladu s potřebami zaměstnavatele sjednaný druh práce vykonávat a zaměstnavatel bude oprávněn ve sjednaném rozsahu na zaměstnanci výkon práce požadovat. Místo výkonu práce lze sjednat jak konkrétní adresou pracoviště, tak šířeji. Vymezení místa výkonu práce je důležité z hlediska problematiky poskytování cestovních náhrad. Zaměstnanec vyslaný zaměstnavatelem k plnění pracovních úkolů mimo sjednané místo výkonu práce (tj. na pracovní cestu - viz § 42 ZP, shora citovaný), má při splnění podmínek v části sedmé ZP právo na náhradu cestovních výdajů, které mu při pracovní cestě vzniknou. Proti sjednání více míst výkonu práce, kdy zaměstnanec má podle pracovní smlouvy jednoznačně vymezeno pro konkrétní den v týdnu místo výkonu práce a tím i pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, nelze nic namítat. Pokud má tedy zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce v pondělí na pracovišti v obci A, v úterý a ve středu v obci B a ve čtvrtek a v pátek v obci C, pak v tyto určené dny je cesta zaměstnance do sjednaného místa výkonu práce cestou do zaměstnání, a nikoliv pracovní cestou ve smyslu § 42 ZP. Jiná situace by nastala tehdy, když by zaměstnanec byl zaměstnavatelem vyslán k plnění pracovních úkolů do jiného místa, než bylo pro tento den sjednáno jako místo výkonu práce, například v pondělí by byl vyslán k plnění pracovních úkolů do obce B nebo C nebo do obce Z. Podle pracovní smlouvy je však v pondělí jeho místem výkonu práce obec A, proto cestu do obce B nebo C nebo Z je třeba považovat za pracovní cestu s právem na cestovní náhrady.
Otázkou zůstává, jak budou posuzované cesty zaměstnance mezi jednotlivými v pracovní smlouvě sjednanými místy výkonu práce, zda jako pracovní cesty nebo nikoliv. K tomu jako autor mohu pouze uvést, že dosud byly předmětné cesty vždy posuzovány jako pracovní cesty.