Zastavení nad rozsudkem Soudního dvora Evropské unie

Společnost Star Coaches provozuje autobusovou dopravu a v případě, kdy neměla dostatečné kapacity, objednala svým vlastním jménem a na svůj účet pro své odběratele dopravu u jiných dopravců. Spor mezi společností a správcem daně nastal o to jak zdanit zisk společnosti, který jí z těchto transakcí vznikl, v případě, že se jednalo o mezinárodní přepravu osob. Společnost zastávala názor, že poskytuje autobusovou dopravu vlastním jménem a na vlastní účet, a že tedy může využít osvobození podle § 70 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZDPH“. Správce daně naopak zastával názor, že je nutno použít zvláštní režim podle § 89 ZDPH a společnost musí zdanit svoji přirážku.

Celou situaci ještě zkomplikovala žaloba Komise na Českou republiku vedená pod č. C-269/11 za nesprávnou implementaci čl. 306 směrnice 2006/112/ES do českého zákona. Spor spočívá v tom, zda zvláštní režim zdanění cestovního ruchu má být použit na vztah cestovní kancelář - zákazník nebo pouze na vztah cestovní kancelář - cestující. Ve výše uvedeném případě je pro společnost cestovní kancelář, které poskytuje dopravu, zákazníkem, ale cestujícím je pochopitelně až konečný zákazník.

Zde je namístě asi zmínit důvodovou zprávu k Šesté směrnici, která zdůvodnila zavedení zvláštního režimu pro cestovní kanceláře zjednodušením celého systému. Je pravdou, že pokud by byl pro cestovní kancelář ponechán běžný režim, vznikaly by velké problémy s vratkami DPH, které by cestovní kanceláře musely požadovat v jednotlivých zemích, kam pořádají svoje zájezdy. Potud má tato myšlenka racionální jádro. Zvláštní režim by se měl týkat ovšem pouze outgoingových cestovních kanceláří, protože u incomingových kanceláří nemá zvláštní režim opodstatnění. O jak velké zjednodušení jde, svědčí množství judikatury z této oblasti.

Bylo tedy jasné, že se jedná o položení předběžné otázky v prvním případě a žaloby ve druhém případě, ve shodné problematice. Bylo tedy otázkou, jak se s tím vypořádá SDEU. Pokud jsou položeny shodné nebo podobné předběžné otázky, tak je SDEU spojí do jednoho případu. Nelze však spojit položení předběžné otázky se žalobou.

Soudní dvůr Evropské unie to vyřešil nečekaně. Zatímco v případě žaloby na Českou republiku umožnil přistoupení dalších účastníků, čímž získal dostatek času, tak předběžnou otázku vyřešil obratem bez jednání, čímž naznačil, že je to tak jasné, že o tom nemusí ani jednat. Dokonce se odvolal na předchozí rozsudek¹, ve kterém ovšem rozhodl, podle mého názoru, odlišně. Zde se jednalo o cestovní agenturu, která zařizovala ubytování s tím, že rekreanti se dopravovali na místo dovolené vlastními automobily. SDEU, resp. tehdy Evropský soudní dvůr (ESD), rozhodl, že i na takovou činnost se musí vztahovat zvláštní režim. Vyloučení služeb cestovních kanceláří ze zvláštního režimu z toho důvodu, že se jednalo pouze o ubytování nikoli o dopravu, by vedlo ke složitému systému. Uvedl, že samotný fakt, že cestovní kancelář nebo cestovní agentura nezařizuje dopravu, není proto důvodem, aby tato činnost byla vyloučena ze zvláštního režimu. Další ² potom rozhodl obdobně, pokud byla zařizována pouze doprava. Z dalších judikátů³ potom vyplývá, že zvláštní režim se nemusí omezit pouze na cestovní kanceláře jako takové, ale spadá do nich každá činnost, která je obdobná činnosti vykonávané cestovní kanceláří. S odkazem na dříve uvedené rozsudky potom SDEU rozhodl takto:

Soudní dvůr Evropské unie uvedl obecně, že tedy není vyloučeno, aby se zvláštní režim uvedený pro cestovní kanceláře vztahoval na služby autobusového přepravce, jenž v případě, že nepoužívá vlastní autobusy, využívá přepravních služeb subdodavatelů, kteří jsou plátci DPH. Okolnost, že takové služby nezahrnují ubytovací služby, nestačí k vyloučení toho, aby spadaly do působnosti tohoto ustanovení. Je však nutnou podmínkou, aby dopravce neposkytl žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad.

Jako klíčový faktor zde SDEU uvedl, že dopravce nesmí poskytovat další služby s výjimkou dopravy. Situace se tím částečně vyřešila např. u dopravních podniků, které zajišťují přepravu osob ve městech a najímají si smluvní přepravce. Podle rozsudku tedy tyto subjekty nemusí používat zvláštní režim pro zdanění cestovních kanceláří.

Osobně se domnívám, že SDEU si tímto rozsudkem „uklidil“ stůl, protože se výslovně vyhnul odpovědi na spor cestující vs. zákazník. Tuto otázku tedy může nyní v klidu řešit v žalobě Komise na Českou republiku.