Uplatňování výdajů v procentní výši při zdaňování příjmů fyzických osob

Vydáno: 25 minut čtení

U poplatníků daně z příjmů fyzických osob je podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), základem daně částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období přesahují výdaje (náklady) prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 ZDP není stanoveno jinak. Pro zjištění základu daně se podle ustanovení § 24 odst. 1 ZDP výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Jinak řečeno, kromě výdajů nebo nákladů, u nichž je zákonem přímo stanoveno, za jakých podmínek a v jaké výši je lze pro zjištění základu daně uplatnit, může poplatník uplatnit jen takové výdaje nebo náklady, u kterých prokáže, že se jedná o výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů. Toto prokazování ale není vždy úplně jednoduché a mnohdy závisí uznání konkrétního výdaje (nákladu) vynaloženého poplatníkem při jeho podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti nebo při pronájmu majetku na subjektivním pohledu úřední osoby (tj. pracovníka správce daně) zejména při daňových kontrolách. Podle usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 67/2000 musí mít finanční orgány právo neuznat výdaje uplatněné daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí nebo jsou nepřiměřené. V mnoha případech si pak poplatník musí uznání sporného výdaje (nákladu) pro daňové účely u správce daně (někdy ale až u odvolacího orgánu nebo u soudu) doslova „vybojovat“. K tomu ale musí mít k dispozici dostatečné důkazní prostředky (co lze použít jako důkazní prostředek, je stanoveno v § 93 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „daňový řád“), někdy možná navíc i trochu štěstí.

Uplatňování výdajů v procentní výši při zdaňování příjmů fyzických osob
Ing.
Jiří
Vychopeň
 
Uplatňování výdajů v procentní výši
Poplatníci, kteří vedou účetnictví, musí při účtování o nákladech dodržovat stanovené účetní zásady a postupy například:
*
podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), a podle bodu 6.1. Českého účetního standardu pro podnikatele č. 019 se kromě stanovených výjimek účtují veškeré náklady zásadně do období, s nímž časově a věcně souvisejí, a náklady, které se týkají budoucích období, se musí časově rozlišit ve formě nákladů příštích období nebo výdajů příštích období na příslušných účtech účtové skupiny 38;
*
podle bodu 2.2.1. Českého účetního standardu pro podnikatele č. 001 vytváří účetní jednotka v rámci syntetických účtů pro různé účely analytické účty, mimo jiné i pro členění nákladů pro daňové účely, tj. pro transformaci účetního výsledku hospodaření na základ daně z příjmů.
Těžkostem při posuzování, prokazování a obhajování výdajů (nákladů) na dosažení, zajištění a udržení příjmů mohou poplatníci daně z příjmů fyzických osob ve stanovených případech předejít použitím způsobu
uplatnění výdajů v procentní výši z dosažených příjmů (tzv. „výdajového paušálu")
. Rozhodne-li se poplatník pro tento způsob uplatnění výdajů, měl by předtím pečlivě zvážit, zda je to pro něj skutečně výhodné. Přitom nemusí být vždy rozhodující jenom daňové hledisko, ačkoli jde o unikátní a v celém světě ojedinělou možnost uplatnit bez jakéhokoli prokazování často mnohem vyšší výdaje, než byly ve skutečnosti poplatníkem vynaloženy. Je třeba si ale uvědomit i další (někdy i nepříznivé) dopady, například na důchodové pojištění poplatníka, případně i na jeho nemocenské pojištění, na snížení (sice jen zdánlivé) zisku podnikatele z pohledu úvěrujícího peněžního ústavu a dalších věřitelů, úřadu práce apod. Tzv. administrativní výhoda, která je v souvislosti s výdajovými paušály nejvíce zdůrazňována jako „úleva od účetnictví“, je ve skutečnosti zanedbatelná, neboť od roku 2004 již poplatníci daně z příjmů fyzických osob nejsou povinni vést jednoduché účetnictví a případná povinnost vedení podvojného účetnictví se týká jen velmi úzce vymezeného okruhu podnikajících fyzických osob (viz § 1 odst. 2 zákona o účetnictví). Daňová evidence podle § 7b ZDP, která byla pro tyto podnikatele zavedena od 1. 1. 2004 pouze pro účel zajištění zjištění základu daně z příjmů, nepředstavuje žádnou velkou administrativní zátěž a na ostatní evidenční a jiné administrativní povinnosti podnikatele nemá volba způsobu uplatnění výdajů v procentní výši z dosažených příjmů vůbec žádný vliv.
Z daňového hlediska je nutné počítat nejen s dopadem na současný a budoucí základ daně, ale také s případným dopadem úpravy základu daně (dílčího základu daně) za zdaňovací období předcházející zdaňovacímu období, ve kterém dojde ke změně z dosavadního způsobu uplatňování výdajů (nákladů) prokazatelně vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů na způsob uplatňování výdajů v procentní výši z dosažených příjmů. Tato úprava může mít příznivý, ale někdy i velmi nepříznivý dopad na