Jak přiznávat stravné a kapesné, 1. část

Vydáno: 17 minut čtení

Změny v právní úpravě tuzemského a zahraničního stravného, které přinesla poslední novela zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 365/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012, vyvolaly množství problémů a nejasností. V praxi se tato situace projevila chybnými nejen výklady, ale i výpočty. Nutno však v této souvislosti podotknout, že zákony by se neměly vykládat (protože každý si je může vyložit, jak chce a potřebuje, což nemůže pak zajišťovat právní jistotu), nýbrž číst a jednoznačně aplikovat.

Jak přiznávat stravné a kapesné – 1. část
JUDr.
Marie
Salačová
Celou problematiku poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách (tuzemských i zahraničních) upravuje sedmá část zákoníku práce. Pokud se týká samotného stravného, je třeba připomenout, že tato právní úprava diametrálně rozlišuje stanovenou výši tohoto stravného jednak pro zaměstnance zaměstnavatele v podnikatelské sféře (tj. zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce) a jednak zaměstnance zaměstnavatele v rozpočtové neboli státní správě (tj. zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce). A v § 109 odst. 3 zákoníku práce jsou pak uvedeny následující organizace:
a)
stát,
b)
územní samosprávný celek,
c)
státní fond,
d)
příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů a
e)
školská právnická osoba zřízená MŠMT, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona.
Také poslední novelou zákoníku práce (dále jen „ZP“) zasáhly výrazné změny zejména podmínky a výši stravného při pracovních cestách zaměstnanců, a to samozřejmě jak tuzemských, tak zahraničních. Stalo se tak především proto, že po účinnosti předmětného ZP se ukázalo, že se v praxi objevují případy, kdy zaměstnavatelé nekrátili stravné, i když zabezpečili svým zaměstnancům na pracovní cestě bezplatné stravování - to znamená některá obvyklá denní jídla, přičemž na ně zaměstnanci finančně nepřispívali a zaměstnavatelé takový postup odůvodňovali tím, že krácení stravného nebylo stanoveno jako povinnost (v zákonném textu bylo pro zaměstnavatele skutečně použito slovo „oprávněn“). Tímto postupem zaměstnavatelů ale podle Ministerstva práce a sociálních věcí docházelo k obcházení