"Cena obvyklá" v daňové judikatuře

Vydáno: 45 minut čtení

Řada daňových subjektů prodává své zboží či služby za ceny, které mohou způsobovat pochybnosti o jejich reálnosti. Na daňové dopady těchto postupů se zaměříme v dnešním výběru judikatury. Právní rámec předmětné oblasti dává zejména § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Zde je stanoveno, že liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku.

„Cena obvyklá“ v daňové judikatuře
Ing.
Zdeněk
Burda
Inspiraci můžeme hledat též v § 36a zákona o dani z přidané hodnoty, dle kterého je základem daně ve zde vymezených případech cena obvyklá bez daně zjištěná k datu uskutečnění zdanitelného plnění uskutečněného mezi kapitálově spojenými osobami, jinak spojenými osobami, osobami blízkými či osobami podnikajícími s plátci na základě smlouvy o sdružení. Cena obvyklá se zjišťuje též podle zákona č. 151/1997 Sb.
Účel zmíněných ustanovení je zřejmý - pokusit se zabránit případům, kdy daňový subjekt podhodnocením či nadhodnocením ceny chce získat daňovou výhodu. Naznačený postup se v praxi vyskytuje poměrně často. Chyb se pak dopouštějí jak daňové subjekty, které si smluvní svobodu při stanovování cen vysvětlují ve vztahu k daním příliš optimisticky, tak správci daně, kteří ne vždy dostatečně chápou, že nejsou „centrálním cenovým úřadem“. Správce daně totiž musí unést své důkazní břemeno zdůvodnění, proč s výší ceny, kterou napadá, nesouhlasí a obhájit správnost ceny, kterou pro účely doměření daně použije. Jak plyne z judikatury, ne vždy se mu podaří všechny zákonné požadavky naplnit.
 
Z judikatury
 
1. Rozdíl „ceny obvyklé“ u DPH a daně z příjmů
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 102/2006-132 ze dne 10. května 2007.)
 
Komentář k judikátu č. 1
V prvním případu dnešního výběru se sice částečně ponoříme do znění zákona o DPH, který platil ještě před naším vstupem do EU, v současně platném zákoně je však podstata obdobná. Rozsudek odkazuje na § 14 odst. 7 zákona č. 588/1992 Sb., o DPH, který platil do vstupu ČR do EU. V současnosti platný zákon o DPH č. 235/2004 Sb. obsahuje § 36a, který se vztahuje na zvláštní případy blízkých a spojených osob a požaduje při transakcích mezi nimi uplatňovat cenu obvyklou dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, podobně jako je tomu v níže uvedeném rozsudku ke „starému“ zákonu o DPH.
Podstatou je pak rozdílnost mezi zněním zákona o DPH a zákonem o daních z příjmů. Oba předpisy pro stanovení ceny odkazují na zákon o oceňování majetku. Zákon o DPH v případech specifikovaných ve zmíněném § 36a odkazuje na tento zákon přímo jako jediný způsob stanovení základu daně. Zákon o daních z příjmů však nejprve preferuje možnost zjištění „obvyklé" ceny na trhu, v další fázi pak možnost daňového subjektu správce daně přesvědčit o důvodech „odklonu" od běžných cen a teprve v případě, že není možno využít těchto postupů, přichází na řadu zákon o oceňování majetku.
Zákon o daních z příjmů tak dává podstatně větší prostor pro vyjednávání se správcem daně než zákon o DPH.
     
Shrnutí k judikátu
V případě stěžovatele a společnosti E. R. I C., s. r. o., se v době, kdy byla uzavírána nájemní smlouva, jednalo o ekonomicky a personálně spojené osoby ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že nelze souhlasit s tvrzením soudu, že základem daně není cena zjištěná podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o oceňování majetku“), a to proto, že u stěžovatele lze určit cenu nájmu a že tuto cenu nestanovil jako cenu obvyklou.
Správce daně místním šetřením ověřil výši cen nájmu nebytových prostor v předmětné lokalitě a rovněž prověřil a prokázal, že stěžovatel pronajímal nájemcům, kteří k němu nemají zvláštní vztah, nebytové prostory za 1 061 Kč za m2, ale v případě společnosti E. R. I C., s. r. o., činilo nájemné jen 192,70 Kč za m2. Stěžovatel i přes výzvu k prokázání a doložení rozdílu mezi cenou nájmu stanovenou v nájemní smlouvě a cenou zjištěnou správcem daně, tyto skutečnosti uspokojivě nedoložil. Závěr správce daně, že znalecký posudek Ing. S. je neobjektivní, vycházející z nepřesných údajů a neověřených informací, považuje finanční ředitelství za správný. Cena stanovená správcem daně ve výši 1 061 Kč za m2 je cenou obvyklou za pronájem hotelu K., která by byla sjednána mezi nezávislými osobami.
    
Názor Nejvyššího správního soudu
V § 14 odst. 7 zákona o DPH je stanovena pouze jedna možnost pro určení základu daně, a to podle zvláštního předpisu, tj. zákona o oceňování majetku, zatímco § 23 odst. 7