Zneužití práva u přímých daní
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 29. 3. 2012, ve věci
C-417/10. http://curia.europa.eu
„Co se zaprvé týče zásady zákazu zneužití práva a čl. 4 odst. 3 SEU, je třeba
poukázat na to, že se ve věci v původním řízení nejedná o spor, ve kterém poplatníci podvodně nebo
neoprávněně spoléhají nebo by se mohli spoléhat na normu unijního práva. Výše uvedené rozsudky
Halifax a další a Part Service vydané v oblasti daně z přidané hodnoty, na které odkazuje
předkládající soud a táže se, zda se zásada zákazu zneužití práva potvrzená těmito rozsudky vztahuje
také na oblast neharmonizovaných daní, tedy nejsou v projednávané věci
relevantní
.“„V každém případě je nakonec nutno konstatovat, že v unijním právu neexistuje žádná
obecná zásada, ze které by vyplývala povinnost členských států potírat zneužívající jednání v
oblasti přímých daní.“
Nejvyšší správní soud velmi často operuje s institutem zneužití práva u daně z příjmu (viz
např. posledně komentovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn.
5 Afs 58/2011). Přitom samotná odůvodnění jsou
postavena zpravidla jen na judikatuře Soudního dvora EU. Jak je však patrno z judikatury Soudního
dvora EU, tak komunitárním právem u přímých daní argumentovat nelze. Z tohoto důvodu jsou tak
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu minimálně nepřezkoumatelná. Jelikož se jedná o velmi čerstvý
rozsudek, lze předpokládat, že Nejvyšší správní soud jeho závěry velmi brzy zohlední. Přitom lze
více než předpokládat, že k aplikaci zneužití práva bude docházet ze strany Nejvyššího správního
soudu i nadále. To však již za pomoci vnitrostátního práva, potažmo jeho principů a zásad.