Zamyšlení nad rozhodnutím Nejvyššího soudu k výplatám dividend akcionářům

Připomeňme si nyní ve stručnosti, jaká byla skutková stránka věci, kterou Nejvyšší soud v daném rozhodnutí posuzoval.

Proti akciové společnosti byl ze strany jiné společnosti podán dne 8. 3. 2001 návrh na prohlášení konkurzu (ještě dle nyní již zrušeného zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání), tento návrh byl akciové společnosti doručen dne 6. 8. 2001. Dne 28. 6. 2002 konala akciová společnost valnou hromadu, na níž bylo rozhodnuto o tom, že zisk dosažený dle účetní závěrky sestavené k 31. 12. 2001 bude částečně použit na příděl do rezervního fondu, částečně bude použit na úhradu ztráty a zbytek bude ponechán jako nerozdělený zisk z minulých let. Dne 1. 11. 2002 konala akciová společnost mimořádnou valnou hromadu, na níž bylo rozhodnuto, že z nerozděleného zisku minulých let bude rozdělena mezi akcionáře jako podíl na zisku částka 7 mil. Kč. Před mimořádnou valnou hromadou nebyl nerozdělený zisk vyčíslen účetní závěrkou. V prosinci 2002 byl pak na akciovou společnost prohlášen konkurz.

V rámci konkurzu došlo k přihlášení pohledávky na výplatu dividendy schválené mimořádnou valnou hromadou ze dne 1. 11. 2002 jedním z akcionářů, která byla správcem konkurzní podstaty popřena. Soudy tedy posuzovaly zjednodušeně řečeno oprávněnost pohledávky z titulu dividendy schválené mimořádnou valnou hromadou ze dne 1. 11. 2002 jako incidenční spor.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nakonec potvrdil jako správný názor obou soudů nižších stupňů (Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze), které žalobu akcionáře na určení pravosti pohledávky zamítly.

Své rozhodnutí založil Nejvyšší soud zejména na zevrubném výkladu ustanovení § 178 a násl. obchodního zákoníku, která upravují podmínky rozhodování valné hromady o výplatě dividendy v akciových společnostech a výplatu dividendy. Nejvyšší soud vyšel z těchto základních premis:

V souladu s ustanovením § 178 odst. 2 obchodního zákoníku společnost není oprávněna rozdělit zisk (nebo jiné zdroje) mezi akcionáře, pokud je vlastní zjištěný z řádné nebo mimořádné účetní závěrky (nebo by v důsledku rozdělení zisku byl) nižší než základní společnosti zvýšený o upsanou jmenovitou hodnotu akcií (pokud byly akcie upsány a zvýšený základní dosud nebyl k datu účetní závěrky zapsán v obchodním rejstříku) a část rezervního fondu nebo rezervní fondy, které společnost dle zákona nebo stanov nesmí použít k plnění akcionářům. Současně platí, že částka zisku určená k vyplacení nesmí být vyšší, než je hospodářský výsledek daného účetního období vykázaný v účetní závěrce snížený o povinný příděl do rezervního fondu a o neuhrazené ztráty minulých let a naopak zvýšený o nerozdělený zisk minulých let a fondy vytvořené ze zisku, které je společnost oprávněna použít dle svého uvážení.

Z výše uvedeného vyplývá, že nutným předpokladem pro jakoukoliv výplatu dividendy je skutečnost, že existuje účetní závěrka potvrzující splnění veškerých zákonných podmínek pro výplatu zisku akcionářům. Jelikož zákon hovoří pouze o účetní závěrce řádné nebo mimořádné, znamená to, že podkladem pro výplatu zisku může být pouze taková účetní závěrka, která se dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zpracovává k datu uzavření účetních knih. Jinými slovy to znamená, že podkladem pro rozhodování o výplatě zisku nemůže být tzv. mezitímní účetní závěrka, která je zpracovávána k jinému okamžiku než k rozvahovému dni.

V souladu s ustanovením § 184a (dříve § 184 odst. 3) obchodního zákoníku platí, že valná hromada se koná nejméně jednou za rok ve lhůtě určené stanovami, nejpozději však do šesti měsíců od konce účetního období. Z tohoto ustanovení Nejvyšší soud dovozuje, že lhůta šesti měsíců od konce účetního období představuje nejen termín, do něhož by valná hromada měla standardně odsouhlasit výsledky hospodaření minulého účetního období, ale současně nejzazší lhůtu, ve které lze hospodářské výsledky stanovené účetní závěrkou ještě pokládat za natolik aktuální, aby určovaly reálný obraz účetnictví akciové společnosti, na jehož podkladě je valná hromada oprávněna rozhodovat o rozdělení zisku.

Výše uvedené výkladové úvahy Nejvyššího soudu jsou logické a berou zejména v potaz skutečnost, že tržní prostředí může být zejména v určitých oblastech podnikání natolik turbulentní, že účetní údaje starší než šest měsíců již skutečně nemusejí zohledňovat aktuální hospodářský stav společnosti. Splnění podmínek stanovených pro výplatu zisku v ustanovení § 178 obchodního zákoníku pak může být problematické.

Nelze však opomenout, že v praxi bylo až do zveřejnění předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu poměrně časté, že o rozdělení zisku v akciové společnosti rozhodovala až mimořádná valná hromada konaná v druhé polovině následujícího účetního období. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak může přinášet v praxi určité problémy.

V posuzovaném případě sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že není možné, aby mimořádná valná hromada konaná v listopadu rozhodla o novém, resp. jiném naložení s kladným hospodářským výsledkem společnosti dle účetní závěrky sestavené k 31. 12. předchozího kalendářního roku, když o vypořádání tohoto hospodářského výsledku již bylo rozhodnuto na řádné valné hromadě společnosti konané v červnu. S ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu je tento závěr logický. Nejvyšší soud se však výslovně nevyjádřil k dalším nabízejícím se možnostem rozhodování o zisku v akciové společnosti.

V minulosti v praxi některé akciové společnosti postupovaly tak, že v intencích ustanovení § 184a obchodního zákoníku schválily řádnou účetní závěrku na řádné valné hromadě konané nejpozději do šesti měsíců od konce účetního období. O vypořádání hospodářského výsledku vzešlého z této účetní závěrky však bylo rozhodováno až později na mimořádné valné hromadě.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 vyplývá, že účetní závěrka může představovat podklad pro rozdělení zisku akcionářům pouze v období šesti měsíců od konce účetního období, za které byla zpracována. Z toho lze odvodit, že mimořádná valná hromada konaná po uplynutí šesti měsíců od konce účetního období nemůže rozhodnout o žádné výplatě zisku akcionářům bez ohledu na to, že od konce příslušného účetního období zatím žádná valná hromada o vypořádání hospodářského výsledku minulého účetního období nerozhodla. Jedinou výjimku by mohla představovat situace, kdyby v mezidobí došlo ke zpracování mimořádné účetní závěrky a mimořádná valná hromada by rozhodovala o rozdělení zisku vyčísleného touto mimořádnou účetní závěrkou do šesti měsíců ode dne, k němuž byla zpracována.

Lze tedy uzavřít, že pokud nebylo ve lhůtě šesti měsíců od zpracování účetní závěrky (ať již řádné či mimořádné) rozhodnuto o výplatě zisku (či jiných zdrojů) vyčísleného touto účetní závěrkou, nelze již na podkladě takové účetní závěrky o výplatě zisku vůbec rozhodnout. Nic by však nemělo bránit tomu, aby bylo učiněno takové rozhodnutí, kterým se hospodářský výsledek vzešlý z účetní závěrky vypořádá jinak než rozdělením zisku či jiných zdrojů mezi akcionáře (tj. je patrně možné odsouhlasit mimořádnou valnou hromadou převod zisku vyčísleného účetní závěrkou po povinných odvodech do rezervního fondu a příp. jiných fondů na účet nerozděleného zisku minulých let).

Ještě zajímavější problém může představovat situace, kdy akciová společnost například v dubnu uskuteční řádnou valnou hromadu, která rozhodne o převodu zisku zjištěného z řádné účetní závěrky zpracované k 31. 12. předchozího roku na účet nerozděleného zisku minulých let, a následně v červnu - tj. ještě před uplynutím šesti měsíců od data, k němuž je sestavena účetní závěrka - rozhodne další valná hromada o tom, že zisk bude rozdělen mezi akcionáře. Na tuto otázku nedává rozhodnutí Nejvyššího soudu jednoznačnou odpověď. Na jednu stranu je možné konstatovat, že účetní závěrka by i v době konání druhé valné hromady měla ještě představovat způsobilý podklad pro posouzení, zda společnost skutečně disponuje potřebnými zdroji a zda bude udržena kapitálová stabilita společnosti ve smyslu § 178 obchodního zákoníku i po výplatě zisku akcionářům. Na druhou stranu může být problematické, aby valná hromada takto jednoduše revokovala své původní rozhodnutí o vypořádání hospodářského výsledku, aniž by bylo z hospodářského hlediska analyzováno a odůvodněno, proč má být nyní hospodářský výsledek vypořádán jinak, než jak bylo původně schváleno.

Zodpovězení této otázky je dle mého názoru pro praxi klíčové. Lze si totiž velmi snadno představit situaci, že potřeba rozhodnutí o rozdělení zisku mezi společníky vyvstane až po uplynutí šesti měsíců od konce účetního období, tj. v době, kdy již nebude možné vycházet z řádné účetní závěrky zpracované ke konci účetního období.

V takovém případě bude ve světle závěrů přijatých Nejvyšším soudem třeba zajistit zpracování jiné účetní závěrky, která by „potvrdila“ naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 178 obchodního zákoníku a na jejímž základě by valná hromada mohla o výplatě dividendy rozhodnout. Zpracování této účetní závěrky ale může být problematické.

Jak bylo již výše uvedeno, dle všeobecně sdíleného názoru může být podkladem pro rozhodnutí o rozdělení zisku pouze účetní závěrka řádná nebo mimořádná, tj. pouze účetní závěrky sestavované k tzv. rozvahovému dni. Rozvahovým dnem je dle zákona o účetnictví den, ke kterému se uzavírají účetní knihy. O tom, kdy budou účetní knihy uzavřeny, však nemůže akciová společnost libovolně rozhodovat, ale musí se řídit ustanovením § 17 zákona o účetnictví, které upravuje jednotlivé případy uzavírání účetních knih. Podle tohoto ustanovení platí, že účetní jednotky uzavírají účetní knihy zejména k poslednímu dni účetního období, v tomto případě je sestavována v souladu s ustanovením § 19 odst. 1 zákona o účetnictví řádná účetní závěrka. U většiny akciových společností je účetní období totožné s kalendářním rokem, je tedy pravidlem sestavovat účetní závěrku vždy k 31. 12. každého kalendářního roku. Pro společnosti, jejichž účetním obdobím je hospodářský rok, je samozřejmě řádná účetní závěrka sestavována ke konci tohoto hospodářského roku.

V ostatních případech uzavírání účetních knih (tj. pokud k uzavírání účetních knih dochází v průběhu účetního období) se sestavuje mimořádná účetní závěrka. Jedná se např. o uzavírání účetních knih ke dni zániku povinnosti vést účetnictví, ke dni předcházejícímu vstup společnosti do likvidace, ke dni zrušení společnosti bez likvidace (s výjimkou přeměn), ke dni předcházejícímu den, kdy nastanou účinky rozhodnutí o úpadku, atd.

Je třeba zdůraznit, že zákon o účetnictví nezná možnost uzavírání účetních knih k datu, které by si společnost sama stanovila, pro potřeby zajištění relevantního účetního podkladu pro rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku. Fakticky lze shrnout, že pokud společnost nestačila rozhodnout o rozdělení zisku do šesti měsíců ode dne, k němuž byla zpracována řádná účetní závěrka, a pokud současně není dán žádný ze zákonných důvodů pro uzavření účetních knih a zpracování mimořádné účetní závěrky, nemůže společnost (až do zpracování nové řádné účetní závěrky) vůbec rozhodovat o výplatě zisku společníkům, a to navzdory tomu, že by veškeré hospodářské ukazatele společnosti (např. mezitímní závěrka, nezávislý průběžný audit apod.) potvrzovaly splnění veškerých podmínek pro výplatu zisku ve smyslu § 178 obchodního zákoníku.

Domnívám se, že toto omezení, byť jeho hlavním účelem je ochrana věřitelů a finanční stability společnosti, může být až příliš přísné. by stálo za uvážení doplnit do zákona o účetnictví (popř. do obchodního zákoníku) možnost zpracovat mimořádnou účetní závěrku ve výjimečných případech i tehdy, pokud by měla sloužit pouze a jedině za účelem vytvoření relevantního podkladu pro rozhodování valné hromady o rozdělení zisku, nebo vytvořit jiný právní institut, který by umožnil společnostem rozhodnout v souladu se zákonem o rozdělení zisku též v druhé polovině účetního období, pokud bude rozumně doloženo, že podmínky ustanovení § 178 obchodního zákoníku jsou splněny.

Určitou inspirací by v tomto ohledu mohlo být ustanovení článku 15 odst. 2 směrnice Rady ES 77/91/EHS, tzv. Druhé směrnice¹, které vymezuje základní podmínky, za nichž mohou právní předpisy členského státu umožnit výplatu záloh na dividendu. Jedná se o dvě podmínky:

V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 je třeba zmínit, že vytvořený zisk může akciová společnost využít i jinak, než pro výplatu dividendy. Zejména může tento zisk použít pro zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů postupem dle § 208 a následujících. Podmínky pro zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů jsou obdobné jako podmínky stanovené pro rozdělování zisku mezi akcionáře.

Zákon stanoví, že ke zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů může být použit čistý zisk (po provedení přídělu do rezervního fondu) nebo jiný vlastní zdroj vykázaný v účetní závěrce ve vlastním kapitálu. Čistý zisk nelze použít při zvýšení základního kapitálu na základě mezitímní účetní závěrky. Společnost může zvýšit základní z vlastních zdrojů pouze tehdy, pokud je splněna podmínka uvedená v ustanovení § 178 odst. 2 obchodního zákoníku. Ke zvýšení základního kapitálu nelze použít rezervní fondy vytvořené k jiným účelům, ani účelově vázané vlastní zdroje, jejichž účel není společnost oprávněna měnit. Zvýšení nesmí být vyšší, než kolik činí rozdíl mezi výší vlastního kapitálu a součtem hodnoty základního kapitálu a rezervních fondů.

Zejména je však třeba zdůraznit, že podle ustanovení § 208 odst. 5 obchodního zákoníku je předpokladem zvýšení vlastního kapitálu z vlastních zdrojů fakt, že účetní závěrka byla ověřena auditorem bez výhrad a byla sestavena z údajů zjištěných nejpozději ke dni, od něhož v den rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu neuplynulo více než šest měsíců.

V tomto případě je tedy zákonem výslovně deklarováno, že údaje účetní závěrky jsou pro účely rozhodování valné hromady použitelné pouze po dobu šesti měsíců ode dne, k němuž byla účetní závěrka zpracována. V tomto ohledu „lhůta použitelnosti“ účetní závěrky pro rozhodování o zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů koresponduje s ustanovením § 184a obchodního zákoníku a zcela zapadá do celkového kontextu výkladu podaného Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4284/2007.

Ustanovení § 208 odst. 5 obchodního zákoníku jde nicméně ještě dále tím, že stanoví další podmínku pro možné zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů. Ustanovení § 208 odst. 5 obchodního zákoníku konkrétně určuje, že pokud by bylo zjištěno z jakékoliv mezitímní účetní závěrky snížení vlastních zdrojů, nemůže společnost využít pro zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů původní řádnou či mimořádnou účetní závěrku, ale musí vycházet z této mezitímní účetní závěrky, která signalizuje určité snížení stavu vlastních zdrojů.

V takovém případě tedy není možné použít údaje z řádné či mimořádné účetní závěrky, ačkoliv od rozvahového dne dosud neuplynulo více než šest měsíců, ale bude třeba vycházet z méně příznivých údajů mezitímní účetní závěrky.

V návaznosti na tuto povinnost je možné si položit otázku, zda valná hromada akciové společnosti rozhodující o výplatě dividendy bude moci rozhodnout o výplatě zisku akcionářům za použití údajů řádné či mimořádné účetní závěrky, od jejíhož rozvahového dne dosud neuplynulo více než 6 měsíců, pokud v mezidobí nastalé skutečnosti (ať již výsledky mezitímní účetní závěrky či případně i jiné doklady) budou naznačovat, že hospodářská situace společnosti se zhoršila a že rozdělením zisku hrozí faktické snížení vlastního kapitálu pod hranici definovanou ustanovením § 178 odst. 2 obchodního zákoníku.

Domnívám se, že za daných okolností by valná hromada z opatrnosti a z preventivních důvodů spíše neměla přikročit ke schvalování výplaty zisku akcionářům, a to přesto, že řádná či mimořádná účetní závěrka teoreticky rozhodnutí o výplatě zisku ospravedlňuje. Současně je ale třeba přiznat, že v praxi může být mnohdy sporné a obtížně určitelné, jaké ukazatele hospodaření lze již považovat za vážné signály zhoršení kapitálové stability společnosti.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 bylo vydáno ve věci, která se týkala výhradně výplaty dividendy v akciové společnosti. Jelikož ale právní úprava rozdělení zisku mezi společníky u společnosti s ručením omezeným je velmi podobná právní úpravě vztahující se na akciové společnosti, je třeba posoudit, zda a případně které výkladové závěry vyslovené Nejvyšším soudem mohou být vztaženy též na společnosti s ručením omezeným.

Rozdělování zisku společníkům ve společnosti s ručením omezeným je upraveno v poměrně krátkém ustanovení § 123 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že společníci se podílejí na zisku určeném valnou hromadou k rozdělení mezi společníky v poměru svých obchodních podílů, pokud společenská smlouva nestanoví jinak. K výplatě zisku není možné použít základní , rezervní fond ani ostatní kapitálové fondy či prostředky, které dle zákona, stanov nebo společenské smlouvy mají být použity k doplnění těchto fondů. Právní úprava společnosti s ručením omezeným poté odkazuje na přiměřené použití ustanovení § 178 odst. 1 věta třetí, odst. 2, 3 a 5 až 7 obchodního zákoníku.

Obdobně jako u akciové společnosti, též pro společnosti s ručením omezeným platí v souladu s ustanovením § 128 obchodního zákoníku, že valná hromada, která schvaluje řádnou účetní závěrku, se musí konat nejpozději do šesti měsíců od posledního dne účetního období.

Na základě výše uvedených skutečností a na základě faktu, že kapitálovou stabilitu společnosti s ručením omezeným je třeba v zájmu věřitelů regulovat obdobně jako u akciové společnosti (neboť společníci společnosti s ručením omezeným až na výjimky neručí za závazky společnosti²) lze dle mého názoru vztáhnout závěry, k nimž došel Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, též na rozhodování o rozdělování zisku či jiných zdrojů mezi společníky ve společnosti s ručením omezeným.

Závěrem je možno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 představuje bezesporu významné rozhodnutí, z něhož lze odvozovat směr, jakým se bude vyvíjet soudní výklad jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku upravujících rozdělování zisku v kapitálových obchodních společnostech. Dalšímu vývoji judikatury v těchto věcech bude třeba věnovat mimořádnou pozornost v zájmu minimalizace jakýchkoliv přehmatů či problémů při rozhodování o výplatě zisku společníkům. Bude též zajímavé sledovat, jakým způsobem do budoucna Nejvyšší soud bude přistupovat k podobným případům, u nichž však skutkové okolnosti sporu budou z časového hlediska spadat již do období po přistoupení České republiky k Evropské unii3. V těchto případech bude soud - jak sám naznačuje ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 - muset zvážit položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie ve vztahu k výkladu článku 15 a 16 Druhé směrnice. Je tedy možné, že k interpretaci zákonných podmínek pro rozdělování zisku v kapitálových společnostech se v budoucnu blíže vyjádří též Soudního dvora Evropské unie.