Aktuální problémy při zdanění cestovních kanceláří

Začátky tohoto sporu nalezneme již ve výzvě Evropské komise České republice, kdy se Komisi nelíbilo, že podle českého znění zákona o DPH musí zvláštní režim použít i dvě cestovní kanceláře mezi sebou. Celý spor je vyvolán tím, že v různých jazykových verzích směrnic jsou zaměňovány pojmy „cestující“ a „zákazník“. Tato nepřesnost je zřejmá zejména z článku č. 306 směrnice 2006/112/ES, která harmonizuje oblast DPH. V anglické verzi je použito slovo „customers“, ale v českém překladu je použit pojem „cestující“. V § 89 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je však již opět použit pojem „zákazník“. Podle českého znění zákona se tedy musí zvláštní režim použít i tehdy, pokud jeden podnikatel poskytuje cestovní službu jinému podnikateli, který není konečným spotřebitelem této služby. Podle pravidel pro přímou aplikovatelnost směrnice by se mohl český plátce dovolat přímého účinku směrnice a místo zvláštního režimu použít běžný režim.

Komise vydala dne 28. února 2008 výzvu osmi členským státům k nápravě této situace, přičemž je možná úsměvné zmínit, že Nizozemsko dosud nestihlo zvláštní režim pro cestovní kanceláře vůbec implementovat. Tato výzva byla reakcí komise na její neúspěšnou snahu z roku 2002 rozšířit zvláštní režim zdanění ziskové přirážky na prodej cestovních kanceláří vydanou pod číslem IP/02/264. Čtyři členské státy na tuto výzvu zareagovaly a svoji legislativu v této oblasti upravily. Česká republika tak neučinila, což vyústilo v žalobou Komise na Českou republiku ze dne 31. května 2011 vedenou u Soudního dvora Evropské unie pod číslem C-269/11. Lze tedy konstatovat, že od výzvy k uvedení legislativy do souladu s názorem Komise a podání žaloby uplynuly tři roky. Není obvyklé, že se však takový spor dostane před Soudní dvůr Evropské unie i z druhé strany, a to jako předběžná otázka, v tomto případě podaná Nejvyšším správním soudem ČR pod č. C-220/11 Star Coaches s.r.o. ze dne 11. května 2011 v soudním sporu vedeném pod č. 1 Afs 103/2010/68. Bude tedy zajímavé sledovat, jak oba spory budou dále probíhat, zda dojde k pokusu spojit dva odlišné druhy řízení před Soudním dvorem Evropské unie, tj. přímou žalobu a řízení o předběžné otázce.

Další živou problematikou je zdanění průvodců a zejména povinnost zdanit jejich služby. Tuto změnu přinesla novela, která rozšířila základní pravidlo, podle něhož průvodci poskytují svoje služby v rámci pravidla B2B, tj. pokud průvodce není ze stejného členského státu jako cestovní kancelář, které poskytuje cestovní službu, tak má tato cestovní kancelář povinnost přidanit tuto službu při jejím přijetí. Zde však nejde o formalitu jako u jiných služeb, u kterých má plátce zpravidla současně nárok na odpočet daně, protože v našem případě mu je nárok na odpočet zakázán § 89 odst. 8 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V praxi je situace zmatená, protože průvodci často nevědí, že se poskytnutím služby cestovní kanceláři z jiného členského státu stali plátci daně z přidané hodnoty. Ačkoli jsou tedy plátci, tak nepostupují, neodvádějí z jimi poskytnutých služeb DPH, neposkytují svoje DIČ atd. Pro české cestovní kanceláře to zase znamená zdražení takto poskytovaných služeb.

Toto jsou hlavní změny a problémy, které sleduji při zdanění cestovních kanceláří v roce 2011. Dále mají cestovní kanceláře problémy s rozlišením prodeje jednotlivých služeb a cestovních balíčků, zůstává také problém s oddělením vlastních služeb a nakoupených služeb, ale to jsou setrvávající problémy, které nepřinesl letošní rok.