Paušalizace cestovních náhrad

Vydáno: 19 minut čtení

V poslední době se poměrně velmi často v praxi objevuje snaha po poskytování náhrad cestovních výdajů formou určitých paušálů. Paušály počítá zaměstnavatel pro své zaměstnance, nejčastěji pro jejich tuzemské a zahraniční pracovní cesty. Navzdory tomu, že výpočet jakéhokoliv paušálu je poměrně složitý a pracný, i když pro budoucnost potom velice výhodný, protože se tím anuluje povinnost k vyúčtovávání každé jednotlivé pracovní cesty, je paušalizace jako taková velmi oblíbený a osvědčený praktický právní institut. Je využíván především proto, že znamená zjednodušení účetních postupů a není tomu jinak ani na úseku poskytování náhrad cestovních výdajů při tuzemských a zahraničních pracovních cestách.

Paušalizace cestovních náhrad
JUDr.
Marie
Salačová
Rozhodným prvkem při prosazování se institutu „paušalizace cestovních náhrad“ je v podstatě především zjednodušení a zhospodárnění samotného poskytování předmětných náhrad, v zásadě určitých účetních postupů a likvidování cestovních náhrad, samozřejmě ale při respektování zákonem stanovených pravidel.
Předmětnou paušalizaci upravuje ustanovení § 182 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. V odstavci 1 tohoto ustanovení je poměrně stručně stanoveno, že při sjednání paušální měsíční nebo denní částky cestovní náhrady, popřípadě při jejím stanovení vnitřním předpisem nebo individuálním písemným určením se vychází z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování cestovních náhrad skupině zaměstnanců nebo zaměstnanci, z výše cestovních náhrad a z očekávaných průměrných výdajů této skupiny zaměstnanců nebo tohoto zaměstnance. Zároveň je stanoveno, že se současně určí způsob krácení paušální částky za dobu, kdy zaměstnanec nevykonává práci. V odstavci 2 je pak ještě výslovně stanoveno, že na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen předložit mu k nahlédnutí doklady, na jejichž základě byla paušální částka určena. To fakticky platí i pro kontrolní orgány při případných kontrolních akcích.
Pozor však na to, protože platná právní úprava poskytování náhrad cestovních výdajů je od 1. 1. 2007 zahrnuta do zákoníku práce, vztahuje se automaticky pouze na pracovněprávní vztahy, kterými jsou podle § 3 věty druhé zákoníku práce pouze pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (tj. dohodami o provedení práce a dohodami o pracovní činnosti). Prakticky to znamená, že tato úprava se vztahuje automaticky pouze na osoby (zaměstnance), které jsou zaměstnány (pracují) na základě uzavřeného pracovního poměru a dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u určitého zaměstnavatele, který jim pak při splnění zákonem stanovených podmínek předmětné náhrady poskytuje. Nejčastěji bývají cestovní náhrady poskytovány zaměstnancům jejich zaměstnavatelem při pracovních cestách, a to samozřejmě tuzemských i zahraničních. Pro úplnost je vhodné dodat, že na všechny ostatní osoby v mimo pracovněprávních vztazích se uplatňuje tato úprava prostřednictvím jiných právních předpisů, ale pozor na to, že předmětem daně z příjmů fyzických osob