Základní náhrada u vypůjčeného vozidla zaměstnancem

Na uvedený případ se nevztahuje ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bod 3. zákona o daních z příjmů (toto ustanovení řeší uplatnění sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty při použití vlastního silničního motorového vozidla nezahrnutého do obchodního majetku u poplatníka, nikoli u zaměstnavatele), ale ustanovení § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů, podle kterého se za výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů považují u zaměstnavatele . Tímto předpisem je zákoník práce, který upravuje poskytování cestovních náhrad zaměstnancům zvlášť pro vybrané zaměstnavatele ve státní správě (§ 109 odst. 3 v ustanoveních § 173 až 181, pro ostatní zaměstnavatele v ustanoveních § 156 až 172 a společně pro všechny zaměstnavatele v ustanoveních § 182 až 189.

Pokud zaměstnanec při pracovní cestě použije se souhlasem zaměstnavatele silniční motorové vozidlo, které si k tomu vypůjčil od jiné osoby, přísluší mu podle ustanovení § 157 odst. 3 a § 175 zákoníku práce za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu, přičemž sazby základní náhrady za 1 km jízdy jsou stanoveny v § 157 odst. 4 a 5 zákoníku práce. Zatímco podle ustanovení § 175 zákoníku práce jsou pro vybrané zaměstnavatele ve státní správě sazby stanovené v § 157 odst. 4 a 5 závazné a nemohou být sjednány nebo před pracovní cestou určeny odchylně, pro ostatní zaměstnavatele jsou sazby stanovené v § 157 odst. 4 a 5 zákoníku práce pouze dolním limitem a zaměstnavatelé mohou v konkrétním případě sjednat se zaměstnancem nebo mu určit sazbu základní náhrady za 1 km jízdy libovolně vyšší. Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu určí zaměstnavatel podle ustanovení § 158 odst. 2 až 4 zákoníku práce.

Jak bylo již dříve uvedeno, podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů jsou náhrady cestovních výdajů do výše stanovené příslušnými ustanoveními zákoníku práce výdaji (náklady) daňově uznanými. V případě dohodnutého použití vypůjčeného vozidla zaměstnancem zaměstnavatele v podnikatelské sféře zaměstnavatel uplatní jako daňový výdaj (náklad) částku základní náhrady za 1 km jízdy a částku poskytnuté náhrady za spotřebované pohonné hmoty v té výši, v jaké tyto částky zaměstnanci v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce poskytl. Na straně zaměstnance jsou ale podle ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů . To znamená, že pokud v letošním roce zaměstnavatel v podnikatelské sféře poskytne zaměstnanci při použití vypůjčeného osobního automobilu základní náhradu za 1 km jízdy vyšší než 3,80 Kč, bude částka základní náhrady poskytnutá nad tento stanovený dolní limit posuzována u zaměstnance jako příjem ze závislé činnosti, který podléhá dani z příjmů i pojistnému na sociální a zdravotní pojištění.