Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv

Vydáno: 25 minut čtení

Dne 23. února 2011 nabyl účinnosti zákon č. 28/2011 Sb. Tento zákon novelizuje občanský zákoník, zákon o ochraně spotřebitele, zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním a zákon o regulaci reklamy a přináší novou komplexní úpravu tzv. timesharingových smluv a smluv s timesharingem souvisejících nebo podobných. Tato novela implementuje do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně (dále jen Druhá směrnice o timesharingu).

Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv
JUDr.
Vlasta
Víghová
 
1. Timesharing a vývoj jeho úpravy na evropské úrovni
Timesharing jako nový produkt cestovního ruchu vznikl již v šedesátých letech minulého století ve Francii a poté se relativně rychle rozšířil do dalších zemí v Evropě, ale též v USA a jinde na světě. Podstatou klasického timesharingu je úplatné získání práva strávit určitou dobu (obvykle jeden nebo několik týdnů v roce) v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém intervalu během roku. Od smluv týkajících se prostého ubytování se timesharing liší zejména tím, že se obvykle jedná o dlouhodobý vztah. Není výjimkou, že příslušné smlouvy týkající se ubytování v konkrétním ubytovacím zařízení na určitou dobu v roce jsou uzavírány i na dobu mnoha let. Timesharing zažil velký růst zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a začal představovat alternativu k rekreačním zájezdům a dalším klasickým službám cestovního ruchu.
Přesto, že řada timesharingových smluv byla od počátku uzavírána v rámci Evropy (tj. např. turisté z Británie se na základě timesharingových smluv jezdili rekreovat do Itálie, Španělska apod.), právní úprava timesharingu byla dlouho poměrně nejednotná. Teprve dne 26. října 1994 byla na půdě ES přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES (dále jen První směrnice o timesharingu), která se pokusila vymezit základní rámec úpravy timesharingu v rámci členských států. Cílem směrnice bylo zejména zajistit určitou úroveň ochrany spotřebitelů při uzavírání dlouhodobých timesharingových smluv, odstranit bariéry vnitřního trhu sjednocením některých základních pravidel a dosáhnout zjednodušení úpravy a tím vyšší vynutitelnosti práva v této oblasti. První směrnice o timesharingu si nekladla za cíl úplné sjednocení právní úpravy. Umožnila jednotlivým členským státům zachovat si vlastní úpravu týkající se zejména samotné právní podstaty timesharingu v jednotlivých právních řádech členských států. V současné době proto existuje několik právních modelů pro úpravu timesharingu - např. v Itálii, Španělsku či Portugalsku je timesharing pokládán za věcné právo, v Řecku se spíše blíží nájemnímu právu, ve Francii jsou práva vyplývající z timesharingu pokládána za osobní práva a ve Velké Británii a Irsku funguje timesharing na základě jakýchsi správcovských klubů1.
Bohužel, stejně jako v řadě jiných odvětví podnikání, též v oblasti timesharingu se v návaznosti na růst tohoto segmentu trhu cestovního ruchu objevila řada nepoctivých obchodníků, kteří se snažili různými způsoby lákat zákazníky na dlouhodobé nevýhodné smlouvy. To byl patrně také jeden z hlavních důvodů, proč v druhé polovině 90. let minulého století začalo odvětví timesharingu stagnovat. Pokles zájmu spotřebitelů o tento druh služeb cestovního ruchu pokračoval nástupem nízkonákladových leteckých společností a dalšími změnami trhu, které snižovaly dřívější atraktivitu timesharingu pro spotřebitele.