Náklady na reklamu a reprezentaci ve světle judikatury

Konflikty v popisované problematice se tak soustřeďují především do následujících okruhů:

Pokud tedy např. tělovýchovná jednota přijme finanční částku na svůj provoz, ale zároveň se zaváže, že jako bude na dresech jejich hráčů uvedeno logo firmy, nejde o dar, ale výdaj na reklamu.

První dnešní zobrazuje tíži důkazního řízení, která nastává nejen v oblasti prokazování reklamy. V daném případě daňový subjekt předložil formálně bezvadné doklady, fotodokumentaci o tom, že reklamní činnost proběhla, navrhl svědky a další důkazy, ale stejně neuspěl. Někteří svědci (zástupci dodavatelských firem) popřeli, že by reklamní činnost pro daný subjekt prováděli a daný subjekt vůbec znali, jiní sdělili, že si danou situaci již nepamatují. K dispozici byly i doklady vystavené zmíněnými dodavatelskými firmami, svědci většinou popřeli, že by tyto doklady podepsali, v některých případech však nepopřeli, že by mohlo jít o jejich razítko či doklad. Stěžovatel navrhl provést důkazy předložením účetnictví dodavatelů, ti však byli nekontaktní. Výsledkem bylo neunesení důkazního břemene ze strany daňového subjektu a neuznání předmětných výdajů. Obdobné situace nastávají často a je zjevné, že se mohou dotknout i „nevinných“. Daňovým subjektům obvykle bývá doporučováno, aby si pečlivě vybírali své obchodní partnery, tato „dobrá rada“ je však v praxi často nerealizovatelná, zvláště pak ve větších městech, kde je díky větší míře anonymity dostupnost praktických informací a zkušeností o konkrétních firmách daleko horší. Daňovému subjektu se pak může reálně stát, že přestože má důkazy o tom, že příslušné plnění nastalo, k tomu formálně bezvadné doklady, stejně své důkazní břemeno neunese. Pokud se totiž při následné kontrole zjistí, že dodavatelé jsou nekontaktní či svoje dodávky popírají, je na správci daně a následně soudu, komu uvěří. I když by takový postup nikdo z finančních orgánů jistě oficiálně nepřiznal, může nastat situace, kdy je jednodušší doměřit na dani kontaktního odběratele (zvláště pokud má majetek) než nekontaktního dodavatele (zvláště pokud žádný majetek, který by se dal případně exekuovat, nemá).

Provedené výslechy bývalých jednatelů firem, které měly pro stěžovatele zhotovit a instalovat reklamu, neprokázaly, že byla provedena právě těmito firmami. Tito , s výjimkou P. S., . Svědek P. S. sice uzavření předmětné smlouvy nezpochybnil, ale ani výslovně nepotvrdil a na ostatní otázky správce daně odpovídal, že si nevzpomíná. Za této situace pak hodnocení výpovědi tohoto svědka krajským soudem jako velmi obecné a nepřesvědčivé, který si nepamatoval ani na základní okolnosti daného obchodního případu, odpovídá zásadám hodnocení důkazů. Obdobně tomu je i s neprovedením důkazu účetnictvím dodavatelských společností, jež měl prokazovat uskutečnění plnění.

Stěžovatel tedy zásadně namítal nesprávné hodnocení důkazů v daňovém řízení, konkrétně výpovědi svědka P. S., potvrzení o odstranění reklamy firmou V., spol. s. r. o., fotodokumentace, a v důsledku tohoto pochybení pak dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, resp. že nesprávně vyložil ustanovení § 31 odst. 8 - 9 ZSDP s dopadem na oprávněnost jím uplatněných výdajů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

, má tato skutečnost za následek prokázání jeho tvrzení, resp. že , a byl to naopak správce daně, který své důkazní břemeno neunesl.

Krajský soud při svém rozhodování, shodně s finančním ředitelstvím dovodil, že s ustanovením § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Oprávněnost zahrnutí předmětných výdajů za reklamu tedy nebyla prokázána žádnými relevantními důkazy. S takovým závěrem se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Poukazuje při tom i na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, (uveřejněný pod č. 618/2005 Sbírky rozhodnutí NSS), v němž vyslovil, že:

Pokud jde o výpověď svědka P. S., je závěr krajského soudu zcela opodstatněný. V žádném případě nelze vyvozovat, že by tento potvrdil tvrzení stěžovatele o uskutečnění předmětných obchodních případů. Jestliže tento svědek ve své výpovědi a v kontextu s ostatními svědeckými výpověďmi navíc osamělá a nevěrohodná.

Je tomu tak i proto, že k dalším otázkám správce daně uváděl, že si na nic dalšího nevzpomíná. Totéž platí, i pokud jde o proklamaci svědka ohledně vypracované zprávy o instalaci reklamy v roce 2000 a o provedené úhradě. Další svědek R. Ch. P. m., s.r.o., ale to si již přesně nevybavuje a stěžovatele nezná.

Takto formulovaná výpověď není v žádném případě způsobilá prokázat, že stěžovatel deklarovanou reklamní službu fakticky přijal od deklarovaného dodavatele a v uvedeném rozsahu. Obdobně to platí i pro výpověď J. Č., který sice uvedl, že a firma se nikdy nezabývala zhotovováním reklamních panelů.

Obě tyto výpovědi byly proto jak správními orgány, tak i krajským soudem zcela opodstatněně posouzeny jako neprůkazné, resp. nasvědčující naopak tomu, že k uváděným obchodním případům ve skutečnosti vůbec nedošlo. Proto nemohly být relevantním důkazem o oprávněnosti stěžovatelem uplatněných výdajů. Tvrzení stěžovatele, že přijal předmětné reklamní služby od deklarovaného dodavatele a vynaloženou částku na ni použil k dosažení, zajištění a udržení příjmů, neprokazuje ani prohlášení zástupce firmy společnosti V., spol. s r.o. A. A. Jeho prohlášení totiž neprokazuje, že předmětnou reklamu na ulici D. v Brně pro stěžovatele provedli právě v daňových dokladech uvedení dodavatelé, že byla provedena v rozhodném zdaňovacím období, a ani to, že stěžovatel za její provedení vynaložil uvedenou částku, o kterou si v daňovém přiznání za rok 2000 a 2001 snížil základ daně a daň z příjmů.

, kterou stěžovatel jinak považuje za zcela nevýznamnou tj. . Tyto rozhodné okolnosti však v daňovém řízení nebyly stěžovatelem prokázány.

Ani argumentace stěžovatele poukazem na předložené listinné důkazy nemůže vést k závěru o prokázání faktického uskutečnění deklarovaných výdajů za reklamu. Zvláště pak za situace, jak přiléhavě uvedl i krajský soud, byla-li jejich věrohodnost zpochybněna výpovědí zástupce Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, ze které vyplývá, že univerzita neuzavřela s firmami, které měly stěžovateli reklamu v letech 1999 až 2001 poskytnout, žádnou smlouvu o pronájmu potřebné plochy. Obdobně to platí i pro město Olomouc, pokud jde o vydání povolení na umístění informačního reklamního a propagačního zařízení.

Z odůvodnění rozsudku krajského soudu i z napadených rozhodnutí finančního ředitelství vyplývá, že by stěžovatelem uplatněné sporné výdaje za reklamu nebyly uznány proto, že by jím deklarovaní dodavatelé nebyli kontaktní, ale proto, že v daňovém řízení stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť v daňovém řízení takové důkazy, kterými by prokázal, že byly zahrnuty do daňově uznatelných výdajů v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nebylo mu tedy kladeno k tíži, že by jeho dodavatelé byli nekontaktní. Nepodložená je i domněnka stěžovatele, že to byl naopak správce daně, který neunesl důkazní břemeno.

Daňové řízení, jako jedno z forem veřejnoprávního řízení, není založeno na principu rovnosti účastníků. Důkazní povinnost je rozložena nerovnoměrně. Pro stěžovatele (jako daňový subjekt) platí, že je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 ZSDP). Oproti tomu je důkazní povinnost správce daně taxativně vymezena v ustanovení § 31 odst. 8 citovaného zákona.

Stěžovatel se proto nesprávně dovozuje, že splnil svou důkazní povinnost návrhem na provedení důkazu účetnictvím deklarovaných dodavatelů. Tyto důkazy nebylo možné provést, neboť osoby, které byly v průběhu řízení před správními orgány oprávněny jednat za deklarované dodavatele, byly nekontaktní a správní orgány nebyly jinak s to zajistit příslušné účetnictví dodavatelů. S touto situací byl ostatně stěžovatel seznámen a bylo tedy na něm, aby k prokázání svých tvrzení (správnosti údajů uvedených v jeho daňových přiznáních) předložil jiné důkazy. Nejvyšší správní soud navíc poznamenává, a vyplývá to i z rozsudku krajského soudu, že skutkový stav byl zcela dostatečně a spolehlivě zjištěn i bez provedení důkazů účetnictvím jiných subjektů.

Stěžovatel ostatně v průběhu daňového řízení nepředložil nebo nenavrhl provedení takových důkazů, které by bylo možno reálně provést, a jež by prokazovaly faktické uskutečnění deklarovaných plnění (reklamní služby) a že se tak stalo od dodavatelů uvedených v daňových dokladech. Takové důkazy stěžovatel nenavrhl ani v daňovém ani v soudním řízení.

Nejvyšší správní soud tak kasační stížnost zamítl.

Ani v dalším případě nebyl stěžovatel úspěšný. Dle svého názoru vynaložil náklad na reklamu, přičemž v dalším řízení byly vzneseny pochybnosti k výši vynaložených částek i k jejich účelu. Došlo k podezření, že deklarovaná reklama nebyla v odpovídající šíři prokázána (např. fotodokumentace reklamy nebyla datovaná a zjistilo se, že by mohla odpovídat spíše jiné sezóně).

Dále se vyskytla otázka, zda nedošlo ve skutečnosti spíše ke skrytému financování sportovních aktivit příjemce reklamy (přičemž zde mohlo jít i o sportovní aktivity rodinných příslušníků firmy, která reklamu hradila). Nebyl též prokázán vztah mezi údajnou reklamou a hospodářským výsledkem zadavatele reklamy. V rozsudku se objevuje i definice reklamy (zákon o daních z příjmů definuje pouze reprezentaci, reklamu nikoli).

Předmětem sporu je poskytování reklamy stěžovatelce firmou A., která s ní uzavřela dvě smlouvy o reklamě. První smlouva o reklamě byla uzavřena ohledně provádění reklamy a Poskytovatel (firma A.) se dále zavázal k tomu, že zajistí reklamu a propagaci stěžovatelky i na dalších akcích a aktivitách členů hokejového týmu S. H. Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou. Druhá smlouva byla uzavřena mezi stejnými stranami ohledně turnaje v bowlingu ve dnech, kde reklama a propagace spočívala v umístění stěžovatelčiny obchodní firmy nebo loga nebo názvu nebo identifikace jejích produktů na reklamních plochách instalovaných na této akci.

Z šetření provedeného správcem daně vyplynulo, že (instalace stěžovatelčiny obchodní firmy nebo loga nebo názvu nebo identifikace jejích produktů na reklamních plochách instalovaných na ledním stadionu) . Jestliže a dokladovala umístění reklamních tabulí S. H., pak je nutno konstatovat, že tyto . Míra jejich věrohodnosti pak závažným způsobem utrpěla poté, co bylo od zástupce společnosti S., spol. s r. o., Ing. M., která jako jediná mohla pronajímat reklamní plochy na ledním stadionu, zjištěno, že umístění okolních reklam odpovídá sezóně roku 2002-2003. Správce daně při prováděném šetření dále zjistil, že uváděné fotografie jsou ze zápasu konaného v malé hale, kterou si S. H. též pronajímal. Na těchto fotografiích z malé haly nejsou na hrazení žádné reklamy, dokonce ani transparent s nápisem H., což je opět v rozporu s uzavřenou smlouvou o reklamě. Zástupce společnosti S., spol. s r. o., pak uvedl, že na předmětné období ani nebyla firmou A. uzavřena smlouva o pronájmu reklamní plochy. Stěžovatelčina námitka, že nájemcem ledové plochy byl S. H., a bylo proto povinností S. H. a A. zajistit umístění reklamy na stadionu na akcích S. H., navíc popírá i plnění povinností vyplývajících ze smlouvy o reklamě firmy A. Je skutečností, že nelze hodnotit a kontrolovat smluvní vztahy mezi S. H. a A., nicméně firma A. je tím subjektem, který se smluvně zavázal k poskytování reklamy. Zástupce společnosti S., spol. s r. o., pak uvedl, že v průběhu hokejového zápasu lze provádět prezentaci pro vlastní potřebu sloužící např. jako materiál do kronik apod.

Reklamu je nutno hodnotit i ve světle přesvědčovacího procesu, v rámci kterého jsou hledáni především noví uživatelé zboží a služeb.

Stejně tomu bylo i v případě druhé smlouvy, kterou se firma A. zavázala provádět reklamu v rámci bowlingového turnaje.

proti dodatečnému platebnímu výměru uvedla, pro S. H. ve výši 480 000 Kč a 50 000 Kč (převážně členové klubu S. H.) .

Z hlediska toho, co se rozumí reklamou a jejím poskytováním, je třeba poukázat i na ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění účinném pro rok 2000.

pro účely tohoto zákona . Komunikačními médii se pak podle ustanovení § 1 odst. 2 citovaného zákona pro účely tohoto zákona rozumí televize, rozhlas, nosiče audiovizuálních děl, periodický tisk a neperiodické publikace, dopravní prostředky, plakáty a letáky, jakož i další komunikační prostředky umožňující přenos informací. Z dostupných informací poskytnutých prostřednictvím sítě internet je pak reklamou možno rozumět propagaci na výrobek, službu, společnost nebo myšlenku od rozpoznatelného sponzora. Reklama pak může být televizní, novinová, plakátová nebo i v jiné formě. Reklama je též známá pod modernějším pojmem marketingová kampaň.

Nejvyšší správní soud proto považuje z hlediska reklamy, resp. z hlediska toho, v čem je možno spatřovat její poskytování, za neopodstatněnou námitku stěžovatelky.

Kasační stížnost zamítnul.

Daňový subjekt nebyl schopen prokázat nárok na odpočet DPH z milionových částek vyplacených svému dodavateli za zajištění vysílacího prostoru při konání Evropského poháru tahačů. Formálně byly doklady a další dokumentace v pořádku, při podrobnějším zkoumání však bylo zjištěno, že obrazová dokumentace pochází z jiného období, svědci si nic nepamatují, byla provedena úhrada za prostor v neexistujícím rádiu. Přestože v řadě sdělovacích prostředků byly reportáže ze zmíněného závodu vysílány, redaktoři daných médií si je zajišťovali sami.

Z obecnějšího pohledu je podstatné, že je na odběrateli, aby byl schopen prokázat, že příslušné zdanitelné plnění přijal. Jinými slovy, nemůže se spokojit s tím, že věří dodavateli, že příslušné plnění provedl a vyfakturoval, ale musí disponovat (kromě smluv a faktur) dalšími důkazy, které prokážou, že příslušné plnění přijal. V praxi to může být pochopitelně velmi komplikované, tím spíše, že se jedná nikoli o zboží, ale o služby. Situace bývá ještě komplikovanější pak v případech, kdy dodavatel má ještě další subdodavatele.

V daních však platí a odběratel musí mít příslušné důkazy k dispozici.

V rámci kontroly požadoval správce daně mimo jiné prokázat nárok na odpočet DPH za zdaňovací období červenec, srpen a září 2002 z plnění deklarovaných na daňových dokladech jako nákup reklamních a marketingových práv a služeb za servis. Jednalo se zejména o zajištění vysílacího prostoru v průběhu Evropského poháru tahačů 2002 kategorie Super Race Truck v zahraničních televizích, zajištění rozhlasových vstupů o Truck racingu v rádiu a zajištění vysílacího prostoru, včetně dodávky hrubého materiálu pro televizní pořady.

Na základě provedené daňové kontroly vyloučil správce daně z nároku na odpočet daň na vstupu z plnění stěžovatelem deklarovaných jako plnění dle Smlouvy o poskytování služeb za servis a dle Smlouvy o poskytování služeb za nákup reklamních a marketingových práv. Dodavatelem těchto služeb byla dle údajů uvedených na stěžovatelem předložených dokladech společnost EP. Doklady vystavené uvedenou společností nejsou dle závěrů správních orgánů daňovými doklady, protože jejich údaje neodpovídají prokázanému skutkovému stavu, a stěžovatel neunesl důkazní břemeno o faktickém pořízení jím uváděných zdanitelných plnění. Uplatněním nároku na odpočet DPH ze shora uváděných plnění porušil ustanovení § 19 zákona o DPH.

Kasační stížnost není důvodná. , které stěžovatel předložil k prokázání nároku na odpočet DPH z jím deklarovaného nákupu reklamních a marketingových práv - hokej podzim 2002, jakož i služeb za servis, tj. mandátní smlouva, doklady o provedených úhradách (výdajové a příjmové pokladní doklady), Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty) je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění.

(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07, všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Doloženou obrazovou dokumentaci, kterou stěžovatel považuje za zásadní důkaz, vyhodnotil kasační soud stejně jako soud městský, tj. za nezpůsobilou prokázat oprávněnost stěžovatelem deklarovaného nároku na odpočet DPH ve zdaňovacích obdobích červenec, srpen a září roku 2002. (jedná se o materiály vztahující se ke zdaňovacím obdobím roku 2000/2001). Žádnou jinou obrazovou dokumentaci prokazující nákup sporných plnění stěžovatel soudu nenabídl.

Nejvyšší správní soud odmítá tvrzení stěžovatele, dle kterého je činěn odpovědným za neunesení důkazního břemene dodavatele - společnosti EP. Se stěžovatelem lze souhlasit do té míry, že způsob, kterým uvedená společnost posuzované služby nakoupila, je z hlediska důkazního břemene stěžovatele irelevantní. Stěžovatel je však nositelem vlastního důkazního břemene, a to ohledně skutečností, které sám tvrdí, tj. pořízení deklarovaných služeb od společnosti EP. Pokud by stěžovatel nakoupení služeb právě od jím deklarovaného dodavatele věrohodným způsobem prokázal, nemohla by důkazní nouze jeho dodavatele o způsobu, jakým předmětné služby obstaral, nárok na odpočet DPH u stěžovatele žádným způsobem ovlivnit. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že v případě, kdy plátce uplatňuje nárok na odpočet daně, leží důkazní břemeno ohledně skutečného přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce daně na tomto plátci. Zjištění, že daňové doklady formálně z hlediska náležitostí či účtování odpovídají zákonné úpravě, není samo o sobě způsobilé prokázat přijetí konkrétního zdanitelného plnění a jejich doložení nezbavuje daňový subjekt důkazního břemene. Obdobně ani skutečnost, že plátce DPH uskutečnil určité zdanitelné plnění na výstupu, také ještě sama o sobě neznamená, že deklarované plnění bylo pořízeno od plátce DPH uvedeného na daňovém dokladu.

Jedním ze základních principů daně z přidané hodnoty je princip neutrality daně, kdy pozice osoby povinné k dani musí být neutrální. Základním smyslem tohoto principu je neutralita vybírané daně z přidané hodnoty vzhledem k délce řetězce plátců daně, pro něž by daň z přidané hodnoty neměla být nákladem, tj. daňová povinnost jednoho plátce daně by měla být následována nárokem na odpočet daně druhého plátce daně. Proto je plátce daně obecně oprávněn odečíst z vlastní daňové povinnosti jen tu částku DPH, kterou uhradil svému dodavateli, jinému plátci DPH (až na zákonem stanovené výjimky), přičemž důkazní břemeno, že se tak skutečně stalo, leží primárně ze zákona na tomto plátci.

Kasační soud se ztotožňuje s hodnocením, které provedl městský soud i správní orgány. Ze svědecké výpovědi jednatele společnosti EP, pana R. Š., konané za účasti zástupce stěžovatele dne 9. 10. 2003, vyplynulo pouze to, že požadované služby byly zajišťovány subdodavatelsky, přičemž svědek o jejich průběhu nemá žádné informace, neboť kontaktní osobou se subdodavateli byl zaměstnanec uvedené společnosti pan M. G. Výpověď pana M. G. za důkaz, který by sporný nárok stěžovatele potvrdil, také považovat nelze. Ačkoliv byl zástupce stěžovatele při výslechu svědka přítomen a opakovaně, např. ve svém vyjádření, sám uváděl, že plnění ze smluv objednával ústně, a to při jednání s panem G., neměl na svědka žádnou otázku, která by průběh poskytování sporných služeb objasnila a podpořila jím uváděná tvrzení.

Kasační soud odmítá stěžovatelovu argumentaci, která na jedné straně vyzdvihuje zejména to, že informace o zajišťované akci proběhla v hlavních médiích v Čechách, jakož i na několika celoplošných rozhlasových stanicích, a . Předně je nutno připomenout, že to byl sám stěžovatel, kdo tvrdil, že z každého závodu byly odvysílány jedna až dvě reportáže. Následně, když ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že Rádiu P. vůbec nebyla udělena licence k vysílání, tvrdil, že pro něj nebylo podstatné, ve kterých konkrétních médiích informace proběhne, ale že proběhne celoplošně. (např. rozhovory s panem K.). Stěžovatel však tvrdil, že příslušné částky uhrazené společnosti EP byly hrazeny právě za zajištění těchto služeb v hlavních médiích, a to společností EP.

Dále bylo správcem daně zjištěno, že v průběhu roku 2002 pro stěžovatele pořizovala, natáčela a zpracovávala pro TV materiál ze závodů EP tahačů společnost A. P. spol. s r. o. Výše uvedenými zjištěními byla tvrzení stěžovatele jednoznačně vyvrácena. Poskytnutí služby oproti úhradě předpokládá transakce mezi stranami, pro kterou si sjednaly cenu nebo protihodnotu. Je tedy nutné, aby existoval právní vztah, podle kterého dochází k recipročnímu plnění, neboť odměna přijatá poskytovatelem služeb je skutečnou protihodnotou za poskytnutou službu. V této souvislosti lze připomenout, že výše uvedené opakovaně potvrzuje také Soudního dvora EU, která poukazuje na nutnost existence tzv. přímé vazby mezi dodávkou zdanitelného plnění a úplatou za toto dodání; toto pravidlo bylo definováno např. v rozsudku ze dne 2. 7. 1994, sp. zn. C-33/93, Empire Stores Ltd v. Commissioners of Cystome and Excese, ECR I-0232. Kasační soud se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozsudku.

Daňový subjekt provozující cestovní kancelář si do nákladů zahrnul barokní sochu, kterou měl umístěnu v zahradě před kanceláří - nebyla mu uznána. Jako argument pro ponechání v daňových výdajích mu nepomohla ani skutečnost, že v dalších letech sochu prodal téměř za pořizovací cenu a příjem zahrnul do daňového základu. V případě parního čističe poplatník přehlédl, že mu výdaj byl uznán z 92 % a mylně předpokládal, že nebyl uznán vůbec. Konečně v posledním případě zaplatil vstupné za skauty, poté, co neprošlo jako daňový náklad, pokusil se neúspěšně obhájit tento výdaj jako „charitativní“ dar.

V průběhu daňové kontroly , a tedy výdaj neuznatelný podle § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů. V protokolu o ústním jednání ze dne 17. 12. 2001, sepsaném v průběhu daňové kontroly, uvedl stěžovatel, že jeho cestovní kancelář se orientuje na poutní zájezdy převážně katolických věřících. Po utlumení zájezdové činnosti byl v roce 2000 prodán prakticky za nákupní cenu. V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru . Žalovaný neuznal tento výdaj jako náklad na reklamu. V žalobě pak bylo namítnuto umístění odlitku i symbolika odpovídající charakteru podnikání a jednoznačnost vyznění jako nepřímé reklamy a propagace a dále bylo poukázáno na následný prodej zaúčtovaný do příjmů.

Městský soud se v napadeném rozsudku s touto žalobní argumentací vypořádal a lze mu přisvědčit, že stěžovatel neprokázal reklamní charakter odlitku sochy a jeho význam pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Je sice pravdou, že u reklamních výdajů není mnohdy jejich přímá souvislost jednoznačná, ovšem vždy z těchto výdajů musí být tento cíl zřejmý. , a sám v průběhu daňového řízení uvedl, že v dalších letech činnost cestovní kanceláře utlumoval až ukončil. Bylo na stěžovateli, aby prokázal potřebnou souvislost s daňově uznatelným cílem tohoto daňového výdaje, a lze soudu přisvědčit, že této povinnosti nedostál.

V kasační stížnosti je k tomuto výdaji zpochybněna pouze argumentace soudu o nerozhodnosti následného prodeje, z něhož byl příjem zaúčtován. I v tom lze ale městskému soudu přisvědčit. Otázka, zda byl příjem z prodeje zahrnut do příjmů v roce prodeje daňovým subjektem, je otázkou výše daňového základu v tomto dalším zdaňovacím období. K tomu lze dále poukázat na ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů o osvobození příjmů z prodeje věcí movitých od daně z příjmů. Ke spekulativnímu názoru stěžovatele o možnosti nakupování a prodeji věcí pro soukromou potřebu v rámci podnikání bez daňového dopadu lze uvést, že je třeba vždy zkoumat, zda se jedná o výdaje a příjmy, které do podnikání spadají, či nikoliv. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu automatické převzetí názoru žalovaného, není jejich argumentace totožná. Soud jistě může dospět ke shodnému závěru jako žalovaný, pokud neshledá žalobní námitky důvodnými.

V průběhu daňové kontroly bylo konstatováno, že . Osobní vozidla jsou užívána jak pro podnikání, tak i pro osobní potřebu, a proto správce daně výdaj posoudil jako výdaj pro osobní potřebu. V protokolu o ústním jednání ze dne 17. 12. 2001 stěžovatel uvedl, že parní čistič byl používán k čištění koberců a potahů v automobilu a autobusech a posléze byl pro nepotřebnost prodán. V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru k této položce se v odvolacím rozhodnutí s touto námitkou vypořádal tak, že , tj. na 8 % pro osobní potřebu [§ 25 odst. 1 písm. u) daňového zákona]. Částka 16 090 Kč (jako 92 % z částky 17 489 Kč) byla uznána jako oprávněný výdaj. I z tohoto důvodu byl dodatečný platební výměr změněn. V žalobě bylo namítnuto nevyzvání k prokázání využití parního čističe a opět následný prodej.

I zde kasační stížnost zpochybňuje soulad názoru mezi soudem a žalovaným a poukazuje na následný prodej této věci. Názor Nejvyššího správního soudu uvedený ad a) lze v tomto směru jen zopakovat. Není také pravdou, že by soud přehlédl nedostatek právní argumentace žalovaného. V odvolacím rozhodnutí je v této souvislosti případně odkazováno na ustanovení § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že žalovaným v odvolacím řízení s odkazem na míru 8% užívání pro osobní potřeby, přičemž tuto výši odvodil z míry užívání osobních vozidel pro osobní potřebu. Akceptoval tedy jak výdaj, tak jeho souvislost s podnikáním, ať už pro užívání k čištění vozidel daňového subjektu, tak i k čistění najímaných autobusů. Tuto skutečnost městský soud nepřehlédl a argumentoval jí. Stěžovatel v kasační stížnosti ovšem namítá, že mu měla být uznána jako výdaj částka 16 890 Kč, přičemž z kontextu je zřejmé, že výdaj považuje za zcela neuznaný. Nezpochybňuje míru užití 8 % pro soukromé účely ani správnost výpočtu, jak by se mohlo z odlišnosti částek 16 090 a 16 890 zdát. K tomu není co dodat. Nejvyšší správní soud přesto kontrolním výpočtem zjistil, že z částky 17 489 Kč činí 92 % částku 16 089,88 Kč, a odečetl-li tedy žalovaný z výdaje 8 %, je jeho výpočet správný. Míru tohoto odečtu (a tedy míru neuznání výdaje) stěžovatel ale, jak již řečeno, nenapadá.

V průběhu daňové kontroly bylo konstatováno . V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru . Výzvou žalovaného bylo stěžovateli uloženo prokázání, že částka 225 Kč je darem ve smyslu § 15 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Žalovaný na to v odvolacím rozhodnutí uvedl, že nebylo prokázáno, že se jednalo o dar, neboť vyjádření p. M. L., vedoucího 5. oddílu vodních skautů, dokládá jen, že odvolatel uhradil za několik chlapců vstupné; to není dokladem o daru právnické osobě. V žalobě bylo namítnuto, že se jednalo o dar skautskému oddílu doložený potvrzením podepsaným vedoucím skautského oddílu. konstatovaný v rozhodnutí žalovaného a soudu (který stěžovatel nezpochybňuje) dle § 15 odst. 8 zákona o daních z příjmů, podle něhož lze základ daně snížit mj. o částky poskytnuté jako dar právnickým osobám na podporu mládeže.