Náklady na reklamu a reprezentaci ve světle judikatury

Vydáno: 39 minut čtení

V dnešním výběru judikatury správních soudů se zaměříme na oblast reklamy a reprezentace. Základním zdrojem problémů v této oblasti je skutečnost, že výdaje na reklamu jsou daňově uznatelné. Pokud se týká výdajů na reprezentaci, zde musíme vycházet z § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů, který zakazuje do daňových nákladů zahrnovat:

Náklady na reklamu a reprezentaci ve světle judikatury
Ing.
Zdeněk
Burda
daňový poradce, jednatel BD Consult, s.r.o.
„Výdaje na reprezentaci, kterými jsou zejména výdaje na pohoštění, občerstvení a dary. Za dar se nepovažuje reklamní nebo propagační předmět, který je opatřen obchodní firmou nebo ochrannou známkou poskytovatele tohoto předmětu nebo názvem propagovaného zboží nebo služby, jehož hodnota bez daně z přidané hodnoty nepřesahuje 500 Kč a který není s výjimkou tichého vína předmětem spotřební daně.“
Konflikty v popisované problematice se tak soustřeďují především do následujících okruhů:
a)
prokázat, že jde o výdaj na reklamu a nikoli na reprezentaci,
b)
i v případě, že jde o výdaj na reklamu, prokázat, že reklama byla opravdu uskutečněna, včetně jejího deklarovaného rozsahu, času a v ceně odpovídající odvedenému dílu,
c)
můžeme se setkat i s opačným problémem, tedy se snahou vykázat reklamu jako „charitativní“ dar s možností uplatnit jej jako odečitatelnou položku od základu daně. Tento postup je zdánlivě z hlediska zadavatele reklamy kontraproduktivní, protože zatímco výdaje na reklamu jsou v zásadě neomezené, poskytování darů má přísnější pravidla. Důvod takového postupu je však spíše na straně příjemce finančních prostředků. Často jím bývá nezisková organizace, která dary přijaté na svoji činnost nezdaňuje, zatímco příjmy z reklam ano. Proto bývají v praxi snahy příslušná plnění deklarovat jako dar, aniž to odpovídá podstatě věci. Aby šlo o dar, nemůže být poskytováno protiplnění.
Pokud tedy např. tělovýchovná jednota přijme finanční částku na svůj provoz, ale zároveň se zaváže, že jako
reciprocita
bude na dresech jejich hráčů uvedeno logo firmy, nejde o dar, ale výdaj na reklamu.
Poznámka: I když v následujících rozsudcích je často odkazováno na již zrušený zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), který byl od roku 2011 nahrazen novým daňovým řádem, situace a dopady v popisovaných případech jsou obdobné a využitelné i podle nové právní úpravy.
 
Z judikatury
 
1. Prokázání uskutečnění reklamy
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 7 Afs 112/2008-64 ze dne 11. 12. 2008.)
    
Komentář k rozsudku
První dnešní
judikát
zobrazuje tíži důkazního řízení, která nastává nejen v oblasti prokazování reklamy. V daném případě daňový subjekt předložil formálně bezvadné doklady, fotodokumentaci o tom, že reklamní činnost proběhla, navrhl svědky a další důkazy, ale stejně neuspěl. Někteří svědci (zástupci dodavatelských firem) popřeli, že by reklamní činnost pro daný subjekt prováděli a daný subjekt vůbec znali, jiní sdělili, že si danou situaci již nepamatují. K dispozici byly i doklady vystavené zmíněnými dodavatelskými firmami, svědci většinou popřeli, že by tyto doklady podepsali, v některých případech však nepopřeli, že by mohlo jít o jejich razítko či doklad. Stěžovatel navrhl provést důkazy předložením účetnictví dodavatelů, ti však byli nekontaktní. Výsledkem bylo neunesení důkazního břemene ze strany daňového subjektu a neuznání předmětných výdajů. Obdobné situace nastávají často a je zjevné, že se mohou dotknout i „nevinných“. Daňovým subjektům obvykle bývá doporučováno, aby si pečlivě vybírali své obchodní partnery, tato „dobrá rada“ je však v praxi často nerealizovatelná, zvláště pak ve větších městech, kde je díky větší míře anonymity dostupnost praktických informací a zkušeností o konkrétních firmách daleko horší. Daňovému subjektu se pak může reálně stát, že přestože má důkazy o tom, že příslušné plnění nastalo, k tomu formálně bezvadné doklady, stejně své důkazní břemeno neunese. Pokud se totiž při následné kontrole zjistí, že dodavatelé jsou nekontaktní či svoje dodávky popírají, je na správci daně a následně soudu, komu uvěří. I když by takový postup nikdo z finančních orgánů jistě oficiálně nepřiznal, může nastat situace, kdy je jednodušší doměřit na dani kontaktního odběratele (zvláště pokud má majetek) než nekontaktního dodavatele (zvláště pokud žádný majetek, který by se dal případně e