Život je těžkou chorobou, která vždy končí smrtí. Sotva bychom hledali více osobní a lidské téma, přesto se jedná rovněž o daňově významnou záležitost. Holt ani po smrti nemá člověk, resp. jeho pozůstalí, klid od daní. Ba právě naopak, kupříkladu takové úmrtí podnikající hlavy rodiny nechtěně vtáhne jeho/její dědice do daní. Přičemž od roku 2014 došlo k záplavě velkých změn na poli dědického práva i v otázce souvisejících daní.
Smrt daňového subjektu
Ing.
Martin
Děrgel
SMRT V OBČANSKÉM PRÁVU
Nový občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „NOZ“ - a na něj navazující doprovodné změnové zákony s účinností
od 1.1.2014
více či méně pozměnily prakticky celý český právní řád. Ušetřeno nezůstalo ani poslední právo člověka ohledně přechodu jeho majetkových poměrů na jiné osoby. Což je náplní dědického práva, které spadá mezi tzv. absolutní majetková práva
působící ze zákona vůči všem. Nová úprava dědického práva je velmi rozsáhlá - má téměř 250 paragrafů od 1475 do 1720 NOZ - a přinesla řadu věcných změn.Dominantní je více svobody a možností na obou stranách pomyslných majetkových toků. Zůstavitel už dnes není příliš omezen v tom, komu a jak odkáže svůj majetek, což navíc může nově podmínit třeba tím, že dědic řádně dostuduje vysokou školu. Mimo jiné přibyl nový dědický titul -
dědická smlouva
- což je na rozdíl od klasické závěti dvoustranné právní ujednání vyžadující osobní jednání každé ze stran (nikoli v zastoupení) a musí mít formu veřejné listiny, tj. notářského zápisu. Dědic se může zříct svého dědického práva
(smlouvou se zůstavitelem) nebo jej - již po smrti zůstavitele - odmítnout (jak tomu bylo i dosud) nebo nově také přenechat jiné osobě.
Věcnou novinkou je také možnost odkazu,
kterým zůstavitel zaváže dědice vydat určitý předmět nějaké jiné osobě, čímž se dotyčný „odkazovník“ vyhne povinnosti přispět na úhradu zůstavitelových dluhů.Protože naším zájmem je zmapování daňových souvislostí úmrtí člověka, nemusíme a ani se nebudeme podrobně věnovat rozsáhlé problematice dědického práva. Postačí, když si ujasníme základní pravidla a pojmy.
Dědické právo je právo na pozůstalost
nebo na poměrný podíl z ní. Přičemž pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele
- tedy souhrn majetku a dluhů dotyčné zemřelé fyzické osoby - kromě práv a povinností vázaných výlučně na osobu zůstavitele, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.Dědicem
je ten, komu náleží dědické právo, přičemž nově může jít také o právnickou osobu, která teprve vznikne, ale nejpozději do jednoho roku od smrti zůstavitele. Dědictvím
se rozumí ta část pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice. Dědí se na základě dědické smlouvy (dvoustranný vztah, který nemůže zůstavitel jednostranně změnit), ze závěti (jednostranný úkon zůstavitele) nebo ze zákona (zejména manželé a děti); tyto důvody mohou působit i vedle sebe. Dluhy zůstavitele až na výjimky přecházejí na dědice.Dědici sice nabývají dědictví již smrtí zůstavitele, ale až do soudního potvrzení je pozůstalost - v zájmu věřitelů - ve zvláštním režimu, kdy nad ní má moc správce.
Správce pozůstalosti
může povolat přímo zůstavitel nebo půjde o vykonavatele závěti, jinak spravuje pozůstalost dědic (všichni dědicové), případně rozhodne soud.Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci,
popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Odkazovník není dědicem, nýbrž je od úmrtí zůstavitele věřitelem dědice,
kterému ale i tak musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina. Podstatné je, že vlastnickým titulem pro odkazovníka je pořízení pro případ smrti a není tak třeba další právní důvod pro nabytí vlastnického práva od dědice. Rovněž odkazovníkem se může stát i neexistující právnická osoba, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele. Za odkaz se považuje také darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije.SMRT V DAŇOVÉM ŘÁDU
Daňového nástupnictví v případě smrti daňového subjektu
bylo nejvýznamnější novinkou roku 2014 daňového řádu - zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“). Zjednodušeně, ale názorně, si změnu můžeme přiblížit tak, že fyzicky mrtvý člověk se pro daňové účely považuje i nadále za „živého“, a to až do skončení dědického řízení
o pozůstalosti. V mezidobí - mezi fyzickou a „daňovou“ smrtí - bude plnit jeho daňové povinnosti správce pozůstalosti (zpravidla potenciální dědic) vlastním jménem na účet pozůstalosti. Zejména bude muset do tří měsíců od fyzické smrti zůstavitele podat přiznání za uplynulou část zdaňovacího období, poté podávat přiznání v obvyklých lhůtách a nakonec ještě do 30 dnů od „daňového úmrtí“ zůstavitele.Proč tato zdánlivě nelogická speciální daňová úprava? Z ryze praktických důvodů jednodušší správy daní. Jak bylo výše uvedeno, tak nyní - obdobně jako před rokem 2014 - dědicové sice nabývají dědictví již smrtí zůstavitele, ovšem až do soudního potvrzení nemusí být jasné, kdo se skutečně stane dědicem (ve hře je totiž například i možnost odmítnutí dědictví) a co zdědí. Práva a povinnosti zůstavitele vzniklé do jeho smrti tak přecházejí ihned na dědice, zatímco práva a povinnosti vznikající v souvislosti s pozůstalostí - v době mezi smrtí zůstavitele a dnem právní moci rozhodnutí soudu o dědictví - již vznikají přímo (potenciálnímu) dědici.
Proto byl nově pro daňové účely spojen okamžik přechodu daňových povinností zůstavitele na dědice až s okamžikem, kdy je totožnost oprávněného dědice najisto postavena příslušným rozhodnutím soudu, a tento je také schopen se uplatnění svých daňových práv, jakož i plnění daňových povinností, reálně ujmout. Daňová povinnost, která zůstaviteli vznikla do dne jeho smrti, proto nepřechází na dědice již smrtí zůstavitele, ale až pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví. Totéž platí i o daňové povinnosti vzniklé na účet pozůstalosti v období mezi smrtí zůstavitele a potvrzením nabytí dědictví soudem. Proto se do § 239a odst. 1 DŘ dostala pro nezasvěceného dosti překvapivá formulace: Další navazující legislativní změny zákona pak už jen fakticky slouží k naplnění realizace nové
„Pro účely správy daní se na právní skutečnosti hledí tak, jako by zůstavitel žil do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti.“
daňové
až do skončení řízení o pozůstalosti, kdy se zůstavitelových práv a povinností ujme potvrzený dědic.fikce
„prodloužení života“ zůstaviteleV období mezi smrtí zůstavitele a ukončením řízení o pozůstalosti
plní daňové povinnosti zůstavitele osoba spravující pozůstalost, a to vlastním jménem na účet pozůstalosti
(tedy nikoli jako zástupce jménem jiné osoby). Což souvisí s § 1678 NOZ, podle kterého se správou pozůstalosti rozumí její prostá správa,
která zahrnuje i úhradu dluhů - tj. i neuhrazenou daň - související s její běžnou správou. Přiznání a hlášení týkající se daňových povinností zůstavitele tedy podává správce pozůstalosti, přičemž půjde o řádná daňová tvrzení tří typů.Nejprve to bude
daňové tvrzení do třech měsíců od smrti zůstavitele
za část zdaňovacího období před jeho smrtí (dosud to bylo šest měsíců). Poté bude až do skončení řízení o pozůstalosti v obvyklých lhůtách podávat tvrzení za uplynulá celá zdaňovací období - zejména při pokračujícím podnikání zůstavitele po jeho smrti a v případě nájmu nemovité věci, která je součástí pozůstalosti. A nakonec ještě podá poslední daňové tvrzení za část zdaňovacího období předcházející dni skončení řízení o pozůstalosti,
a to do 30 dnů od tohoto skončení.Jak bylo řečeno, daňová povinnost zůstavitele přejde na dědice až pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví, čímž získá dědic postavení daňového subjektu namísto zůstavitele. Proto pokud se například rozhodne změnit daňovou povinnost zůstavitele, jedná již vlastním jménem - tj. podání (tvrzení) opatří svým podpisem - to však musí mít identifikační údaje zůstavitele, neboť daňová povinnost zůstavitele stále zůstává na jeho osobním daňovém účtu, nedochází ke sloučení osobního daňového účtu zůstavitele a osobního daňového účtu dědice.
SMRT V DANÍCH Z PŘÍJMŮ
Do konce roku 2013 podléhalo nabytí majetku děděním speciální dani dědické, kterou upravoval zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (zákon zrušen). Poplatníkem daně dědické byl dědic, ovšem současně platilo široce pojaté osvobození od daně u majetku nabytého děděním, pokud k němu docházelo mezi osobami zařazenými v I. a II. nejbližší „příbuzenské“ skupině osob. A dokonce také u poslední III. skupiny „cizích osob“ bylo osvobozeno zdědění movitých věcí a bankovních vkladů do 50 000 Kč. Takže v praxi byla daň dědická placena jen zcela výjimečně, například pokud byla dědicem právnická osoba.
Zákon o třech daních ale byl k 1.1.2014 zrušen, přičemž předměty daně dědické a daně darovací byly začleněny (inkorporovány) do předmětu daní z příjmů coby obecně vymezené - bezúplatné příjmy. Daň z převodu nemovitostí nahradila daň z nabytí nemovitých věcí - zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb. Velmi výhodné široké osvobození od daně dědické dovedly k dokonalosti její „nástupnické“ daně z příjmů.
Bezúplatný příjem z nabytí dědictví nebo odkazu je totiž plně a bez dalších podmínek osvobozen jak od daně z příjmů
fyzických osob, tak i od daně z příjmů právnických osob. Stanoví tak - tentokrát již bez rozlišení na příbuzenský vztah k zůstaviteli - § 4a písm. a), resp. § 19b písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). V tomto směru se již tak dobrá daňová situace dědiců tedy v maximální míře vylepšila.Jak známo, obecně platnou vadou na kráse osvobození od daně z příjmů je, že nelze daňově uplatnit výdaje související s takovýmito příjmy. Ovšem tento zákaz v případě hmotného majetku a nehmotného majetku fyzické osoby nabytého dědictvím nebo odkazem prolamuje § 27 písm. j) spolu s § 32a odst. 7 ZDP. Takže takto
nabytý majetek není vyloučen z daňového odpisování
a dědic jej může beze změny ocenění a odpisové metody doodepsat pokračováním v odpisování započatém zůstavitelem, jak stanoví § 30 odst. 10 písm. a) ZDP.Nepříznivou změnou od roku 2014 ovšem je, že z § 5 odst. 3 ZDP, ve znění do konce roku 2013, byla
vypuštěna možnost dědice uplatnit daňovou ztrátu (nebo její část), kterou nestihl využít zůstavitel
s příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti nebo z pronájmu. Přičemž se tyto daňové ztráty tímto zděděním neomlazovaly, takže je bylo možno uplatnit nejdéle v pěti zdaňovacích obdobích následujících po jejich vyměření zůstaviteli. A rovněž byla z § 5 odst. 7 ZDP, ve znění do 31.12.2013, vypuštěna možnost dědice pokračujícího v „podnikání“ nebo v pronájmu po zůstaviteli daňově uplatnit zásoby získané z dědictví.
Dědic ale má případně možnost při prodeji zásob zděděných po zůstaviteli - vedoucím daňovou evidenci u příjmů ze samostatné činnosti nebo uplatňující prokázané výdaje u příjmů z nájmu - v souladu s § 23 odst. 4 písm. d) ZDP vyloučit „dodaněnou“ hodnotu těchto zásob, o níž musel zvýšit základ daně správce pozůstalosti v rámci daňového přiznání k dani z příjmů při skončení řízení o pozůstalosti podle § 23 odst. 8 ZDP, viz dále.Posledně zmíněné novinky souvisejí s již výše probranou koncepční změnou procesního nástupnictví v daních od 1.1.2014 v DŘ. Pro účely správy daní se totiž na právní skutečnosti hledí tak, jako by zůstavitel žil až do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti. Přičemž
správce pozůstalosti
plní daňové povinnosti vlastním jménem na účet pozůstalosti. Na poli daně z příjmů fyzických osob je tedy především povinen podat řádné daňové přiznání k dani z příjmů do tří měsíců ode dne smrti zůstavitele,
a to za část zdaňovacího období, která uplynula přede dnem jeho smrti. Jedná se o speciální lhůtu, kterou nelze prodloužit, ani když přiznání zpracovává a podává poradce ani na žádost správce pozůstalosti. V tomto přiznání ještě správce může za zůstavitele naposledy využít všech daňových odpočtů
- nárokovaných nezdanitelných částek podle § 15 ZDP (např. za poskytnuté dary nebo zaplacené úroky z úvěru na bydlení), odčitatelných položek podle § 34 ZDP (zejména minulé daňové ztráty), slev na dani podle § 35 až 35ba ZDP a daňové zvýhodnění podle § 35c ZDP.Dále bude správce pozůstalosti podávat v obvyklých lhůtách řádná přiznání k dani z příjmů zůstavitele, kde ale již
žádné daňové odpočty uplatnit nemůže.
Výslovně tomu brání speciální ustanovení § 38ga ZDP, podle kterého platí, že podává-li osoba spravující pozůstalost daňové tvrzení týkající se daňové povinnosti zůstavitele vzniklé ode dne jeho smrti do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti,
neuplatní:a)
nezdanitelnou část základu daně,
b)
položku odčitatelnou od základu daně,
c)
slevu na dani,
d)
daňové zvýhodnění.
Což platí i pro úplně poslední daňové přiznání podávané správcem pozůstalosti do 30 dnů od skončení řízení o pozůstalosti za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předcházejícího skončení tohoto řízení.
PŘÍKLAD
Daně z příjmů při úmrtí daňového subjektu
Pan Adam Mrtvý podnikal jako živnostník v maloobchodní činnosti, o čemž pro účely daně z příjmů vedl daňovou evidenci. Při daňové kontrole správce daně 1.4.2014 pan Adam dostál svému jménu a zemřel.
Správcem pozůstalosti se stal jeho jediný syn Bedřich, který je nejpravděpodobnějším dědicem a hodlá pokračovat v podnikání po otci. Do tří měsíců od úmrtí zůstavitele (v souladu s § 33 odst. 1 DŘ počítáno ode dne následujícího) - tedy do 2.7.2014 - musí syn Bedřich podat přiznání k DPFO tatínka za část zdaňovacího období kalendářního roku přede dnem jeho úmrtí, tj. za období trvající od 1.1. do 31.3.2014. V tomto přiznání vypočte daňovou povinnost standardně, včetně uplatnění všech nárokovaných daňových odpočtů a slev na dani.
Pokud by se řízení o pozůstalosti protáhlo a skončilo až 10.5.2016, musel by správce pozůstalosti podat přiznání k DPFO zůstavitele za doposud nezdaněnou zbývající část kalendářního roku 2014 (za období od 1.4. do 31.12.), a to v obvyklé lhůtě do 1.4.2015, kde ovšem tatínkovi nemůže daňovou povinnost snížit o žádné daňové odpočty ani o slevy na dani. Obdobně bude správce podávat přiznání i za celý kalendářní rok 2015, a to do 1.4.2016, přičemž také tentokrát bez daňových odpočtů a slev na dani. A konečně poslední přiznání k DPFO tatínka bude správce pozůstalosti podávat za část kalendářního roku 2016 do dne předcházejícího skončení řízení o dědictví, konkrétně tedy za období od 1.1. do 9.5., které musí podat do 30 dnů - opět počínaje až dnem následujícím, tedy od 11.5. S ohledem na daňovou evidenci - pro účely správy daní stále ještě „žijícího“ pana Adama - musí v jeho posledním přiznání syn Bedřich v roli správce upravit základ daně podle § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 ZDP. Tedy zejména zvýšit základ daně o neuhrazené pohledávky, které by při úhradě byly zdanitelným příjmem [kromě poskytnutých záloh a pohledávek uvedených v § 24 odst. 2 písm. y) ZDP], a cenu nespotřebovaných zásob, a snížit o hodnotu dluhů, které by při úhradě byly daňovým výdajem (kromě přijatých záloh). Podle § 26 odst. 7 písm. a) ZDP bude možno v tomto přiznání uplatnit jen polovinu vypočtených ročních odpisů hmotného majetku evidovaného v daňové evidenci zůstavitele k 1.1.2016. A opět žádné daňové odpočty ani slevy na dani.
Za zdaňovací období celého roku 2016 bude podávat pan Bedřich do 1.4.2017 již daňové přiznání k DPFO sám za sebe, kde si z titulu pokračování daňového odpisování po právním nástupnictví mimo jiné uplatní druhou polovinu vypočtených ročních odpisů zděděného hmotného majetku za rok 2016, pokud jej bude mít v evidenci k 31.12.2016. Jestliže v tomto roce například prodal za 50 000 Kč zásoby zděděné po otci, jejichž výše uvedená zdaněná hodnota činila 40 000 Kč, tak v souladu s § 23 odst. 4 písm. d) ZDP do svých zdanitelných příjmů zahrne pouze dosažený zisk, tedy 10 000 Kč. Standardně si může uplatnit daňové odpočty a slevy na dani.
Pro úplnost dodejme, že průběžné podávání řádných daňových přiznání (resp. obecně tvrzení) správcem pozůstalosti v době od úmrtí zůstavitele do dne předcházejícího skončení řízení o pozůstalosti je určitou výjimkou z obecného daňového režimu tzv.
společenství jmění.
V souladu s § 1236 až 1239 NOZ může tento nový právní institut - společenství jmění - vzniknout z různých právních důvodů, typicky ze smlouvy, ale i z jiných právních skutečností. Jako například při vypořádání společného jmění manželů při zániku manželství nebo právě u společenství dědiců vzniklé na dobu od smrti zůstavitele do doby, než jim bude nabytí dědictví potvrzeno soudem. Na rozdíl od spoluvlastnictví, ve kterém se poměr spoluvlastníků odvozuje od vztahu k věci, je společenství jmění poměrem osob, které je na existenci věci nezávislé (například nezaniká zánikem věci). Z hlediska DPFO je specifikem společenství jmění, že podle § 12 odst. 3 ZDP se příjmy a výdaje, které z něj poplatníkovi (poplatníkům) plynou, nezdaňují průběžně
za jednotlivá zdaňovací období, ale jednorázově až ve zdaňovacím období zániku společenství jmění.
Ovšem avizovanou výjimkou
z tohoto daňového režimu - kdy se tedy zmíněný speciální postup neuplatní - je právě společenství jmění dědiců.
SMRT V DPH
Obdobná daňová pravidla se uplatní také na poli daně z přidané hodnoty („DPH“) při úmrtí plátce této daně. Opět se zjednodušeně řečeno
mrtvý plátce pro daňové účely považuje za „živého“, a to až do skončení dědického řízení
o pozůstalosti. A v mezidobí - mezi fyzickou a „daňovou“ smrtí plátce - plní jeho daňové povinnosti správce pozůstalosti (zpravidla potenciální dědic) vlastním jménem na účet pozůstalosti. Začíná tím, že do tří měsíců od smrti plátce podá přiznání za uplynulou část zdaňovacího období (tj. kalendářního měsíce nebo čtvrtletí). Poté bude podávat přiznání v obvyklých lhůtách do 25 dnů po skončení každého zdaňovacího období. A nakonec správce pozůstalosti ještě podá poslední přiznání k DPH do 30 dnů od „daňové smrti“ plátce.S těmito obecnými pravidly ovšem DPH nevystačilo. Bylo nutno speciálně v rámci zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“) legislativně ošetřit,
aby se majetek plátce (zůstavitele) bez DPH
- kterou si totiž při jeho pořízení obvykle uplatnil k odpočtu - nedostal k neplátci.
Použilo se osvědčené řešení - známé např. z přeměn společností - že dědic se automaticky přímo ze zákona stane plátcem
(jestliže už jím není). To ale pouze za podmínky, že hodlá pokračovat v podnikání, resp. ekonomické činnosti zůstavitele, viz § 6e ZDPH:-
„Dědic, který
majetek nabyl po zemřelém plátci a který pokračuje v uskutečňování ekonomických činností, je plátcem
ode dne přechodu daňové povinnosti zůstavitele.“Často ale dědic nebo některý z dědiců nemá zájem „podnikat“ po zůstaviteli, například je spokojen ve své závislé činnosti, má zdravotní potíže anebo má docela jiné plány. V tom případě se plátcem DPH nestane a výše nastíněnou „hrozbu“ nabytí majetku bez daně zákon řeší obdobně jako při zrušení registrace plátce, tedy povinným „dodaněním“, resp. snížením odpočtu původně uplatněného zůstavitelem v souladu s § 79b ZDPH:
-
„Dědic, který nepokračuje
v uskutečňování ekonomických činností po zemřelém plátci, je povinen ke dni předcházejícímu dni přechodu daňové povinnosti zůstavitele snížit uplatněný nárok na odpočet daně
u majetku, který byl k tomuto dni obchodním majetkem plátce a u kterého tento plátce uplatnil nárok na odpočet daně nebo jeho část.“Tato částka „vracená do státní pokladny“ u pořízených zásob a úplat za dosud neuskutečněná zdanitelná plnění odpovídá uplatněnému odpočtu daně. U dlouhodobého majetku se postupuje složitěji jako při jednorázové úpravě odpočtu daně podle § 78d odst. 2 ZDPH, tedy v závislosti na době, která již uplynula od jeho pořízení.