Náhrada mzdy
JUDr.
Marcela
Smutná
Zaměstnavatel může zaměstnanci po dobu prvních 21 dnů trvání pracovní neschopnosti zaplatit náhradu mzdy i vyšší než uvádí zákon. Je toto vyšší nemocenské daňovým nákladem u zaměstnavatele a v případě že ano, do jaké výše nebo to případně není omezeno?
odpověď:
Dočasná pracovní neschopnost je důležitou osobní překážkou v práci na straně zaměstnance ve smyslu § 191 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, při níž se v době prvních 21 kalendářních dnů poskytuje náhrada mzdy za dny uvedené v § 192 odstavci 1 a ve výši stanovené v odstavci 2. Nejedná s tedy o nemocenské, ale o náhradu mzdy, která se v dané době poskytuje místo nemocenského.
Podle § 192 odst. 3 dohodnutá nebo vnitřním předpisem stanovená výše náhrady mzdy nebo platu i za dobu uvedenou v odstavci 1 části věty druhé za středníkem (tj. za první tři dny) nebo nad výši uvedenou v odstavci 2 větě první nesmí převýšit průměrný výdělek (§ 356 odst. 1).
Mzdy nejsou taxativně uvedeny v § 24 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou obsaženy nejčastější výdaje poplatníka, přesto není o jejich daňové účinnosti pochyb. Oporu lze nalézt v § 24 odst. 1. Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečítají ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy. K dosažení zdanitelných příjmů samozřejmě přispívá práce zaměstnanců, za niž je jim zaměstnavatelem poskytována mzda. Mezi daňově účinné mzdové náklady patří i náhrady mezd náležející zaměstnanci podle pracovněprávních předpisů.
Pokud zaměstnavatel poskytne zaměstnanci v prvních 21 kalendářních dnech náhradu mzdy vyšší než stanoví zákoník práce, maximálně však ve výši průměrného výdělku, jedná se o daňové účinný výdaj (náklad).