Odpočet DPH

DPH je univerzální nepřímou daní spotřebního typu. Její spočívá v tom, že předmětem jejího zdanění je prakticky vše - výrobky, zboží i služby (až na pár výjimek). je pak dán tím, že je zdaňováno obecně to, co člověk ze společnosti (trhu) bere a spotřebovává, což je v principu mravnější než zdaňovat naopak to, co subjekt společnosti dává (zejména práci ve mzdě). O jde proto, že jí do státní pokladny neodvádějí přímo poplatníci, kteří jí platí ve svých nákupech, ale tzv. plátci daně představovaní zejména prodejci zdaňovaných produktů, kteří tak jsou pasování do role výběrčích této daně.

Zejména oddělení poplatníka a plátce je vymyšleno velmi chytře, obdobně jako jej známe u zdanění mezd. Protože poplatník prakticky nemůže nijak ovlivnit odvod DPH, nehrozí, že by se snažil nějak významněji „optimalizovat“ svou daňovou povinnost na poli DPH, většinou si její platbu v cenách nakupovaných produktů ani neuvědomuje a nemůže s ní vůbec nic dělat (neuvažujeme-li práce „načerno“ bez faktury). A plátce daně zase nemá důvod neodvádět státu daň vybranou od poplatníků za své prodané produkty, neboť ví, že za ní odpovídá a správce daně by jí posléze vymáhal přímo na něm. Praktickou výhodou nepřímého systému zdanění je dále také skutečnost, že plátců daně je významně méně než poplatníků a navíc jde vesměs o odborně zdatnější subjekty než bezpočet laických spotřebitelů, což samozřejmě usnadňuje i kontrolní činnost správcům daně.

Co se však ale stane, např. řemeslník nebo maloobchodní prodejce Žádný podnikatel přece netvoří své produkty jen tak z ničeho, ale podle druhu a rozsahu své činnosti nutně musí pro účely svého podnikání nakupovat celou řadu vstupů, ať už jde o suroviny, stroje, zboží nebo všemožné služby subdodavatelů apod. Pokud by na to systém DPH nijak nereagoval, byli by rázem znevýhodněni všichni obchodníci oproti výrobcům, jelikož by produkty kupovali již zatížené daní od výrobce a následně by jejich prodej měli opět, podruhé zatížit svou vlastní DPH připočtenou k prodejní ceně.

Této nespravedlnosti efektivně brání další Plátce daně, který se dostane současně do role poplatníka DPH, má totiž možnost odečíst si daň, kterou zaplatil svému dodavateli od daně vybrané od svých odběratelů (poplatníků). (poplatníků) - DPH na výstupu. Situaci přehledně vyjadřuje následující obrázek.

Takže v důsledku každý plátce daně odvádí státu pouze rozdíl mezi úhrnem DPH na výstupu a DPH na vstupu, a to za každé zdaňovací období (kalendářní měsíc nebo čtvrtletí) zvlášť. Pokud - v praxi spíše výjimečně a ne na dlouho - převýší DPH na vstupu výši daně na výstupu, nebude plátce platit za takovéto zdaňovací období státu žádnou DPH, ale naopak ze státní pokladny obdrží příslušný rozdíl zpátky, coby tzv.

Protože nežijeme v ideálním světě a někteří plátci daně nehrají fér, je nasnadě, že možnost odpočtu DPH poněkud komplikuje situaci správcům daně. Nestačí jim totiž hlídat pouze, aby plátci daně řádně zdaňovali všechny své produkty (výstupy) odpovídající DPH na výstupu, ale musejí prověřovat také, zda správně nárokují odpočet daně na vstupu. Není přitom v praxi žádnou výjimkou, kdy je v rámci všemožných podnikatelských řetězců záměrně nastrčen jeden z plátců daně (tzv. bílý kůň v podobě reálně nemajetné firmy, cizince nebo „bezdomovce“ apod.), který fiktivně vykáže hodně vysokou DPH na výstupu - ale nezaplatí ji státu. Zatímco jeho „poctivý“ odběratel nárokuje od státu odpočet „vrácení“ této daně již coby „legální“ DPH na vstupu.

Pro odpočet DPH obecně dle § 72 odst. 1 ZDPH platí, že plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které použije pro účely uskutečňování následujících plnění, která si pro snazší vyjadřování dále v příspěvku označíme zkratkou

Plátce tedy musí u přijatých zdanitelných plnění sledovat jejich následné použití, resp. využití, přičemž mohou obecně nastat čtyři situace.

Novela od 1. 4. 2011 zasáhla i do odpočtu daně v poměrné výši (tj. při využití přijatých zdanitelných plnění zčásti také pro „neekonomickou činnost“ soukromou potřebu), kde došlo ke třem věcným změnám:

§ 76 ZDPH i po Novele od 1. 4. 2011 stanoví postup pro výpočet nároku na odpočet daně v krácené výši. Tedy když plátce v rámci své ekonomické činnosti Tato problémová plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně stanoví § 51 až § 62 ZDPH, přičemž u zemědělských podnikatelů přichází zřejmě nejčastěji do úvahy pronájem nemovitého majetku neplátcům daně.

Základní principy postupů pro výpočet nároku na odpočet daně v krácené výši se přitom nezměnily. Drobnou změnou je (v rozsahu 1 % až 95 %, resp. 100 %), namísto jeho dosavadního desetinného vyjádření (v rozsahu 0,01 až 0,95, resp. 1,00). Což mělo za cíl sjednotit koeficient s tím, který jsou plátci povinni uvádět na žádostech o vrácení daně z jiného státu EU.

K dílčí věcné změně zde od dubna 2011 došlo ohledně Jestliže tedy dojde ke změně, která by mohla ovlivnit výši vypořádacího koeficientu, a tím výši nároku na odpočet daně, tak se změna vždy promítne, a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch plátce daně. Platí zde obecná dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“).

Věcnou změnu přináší rovněž nový odst. 10 v § 76 ZDPH. Toto opatření se týká nároku na odpočet daně a plátce uplatnil nárok na odpočet této daně v kalendářním roce jiném, než ve kterém pak byl po pořízení tohoto majetku oprávněn uplatnit zbývající nárok. Tento nový postup byl zaveden kvůli dorovnání možného rozdílu vyplývajícího z rozdílné výše koeficientů v příslušných rocích. Jeho cílem je neutralizovat možné dopady tohoto rozdílu a nastavit stejnou výchozí základnu pro další úpravy vyplývající z případných změn v použití, a to pro účely úpravy odpočtu daně v souladu s § 78 ZDPH.

Dále již v ustanovení § 76 ZDPH najdeme jen formální a legislativně-technické změny reagující na sjednocení formulací, vyjádření „krátícího“ koeficientu v % a zavedení nové definice dlouhodobého majetku. ZDPH už také nehovoří o „krácených plněních“ podléhajících tomuto krácení ani o „zálohovém koeficientu“.

Je vhodné si uvědomit dvě oproti výše probranému odpočtu daně v poměrné výši:

V praxi naprostá většina plátců DPH postupovala - a mohla tak postupovat až do konce března 2011 - ekonomicky optimálně. Tedy, že odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění nárokovala co nejdříve je to možné, protože jak známo, čas jsou peníze, což v podnikání platí dvojnásob. Tedy v případě měsíčních plátců uplatnila odpočet daně na vstupu u přijatých zdanitelných plnění již ihned v měsíci jejich uskutečnění nebo dřívějšího přijetí úplaty. Dříve či později poté, obvykle v dalším měsíci, postupně obdržela tomu odpovídající daňové doklady. Existence daňového dokladu totiž byla jen věcnou a nikoli časovou podmínkou odpočtu daně.

Bohužel takto již od dubna 2011 postupovat nelze. Ministerstvo financí totiž Novelou přestalo uplatňovat oprávnění členských států zmírnit tuto podmínku odpočtu daně podle Směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému DPH. A to konkrétně v jejím článku 178 písm. a) ve vazbě na článek 168 písm. a):

Jak bylo předesláno, jeden z dalších článku citované Směrnice umožňuje členským státům povolit uplatnění odpočtu daně i bez naplnění zmíněné podmínky držby faktury daňového dokladu. Což doposud český ZDPH využíval a držba daňového dokladu tak byla pouze věcnou nikoli však časovou podmínkou odpočtu daně. Od dubna 2011 Česko přestalo využívat této možnosti usnadňující život plátcům, takže

Naproti tomu držba daňového dokladu není nepřekonatelnou překážkou pro odpočet daně, kterou plátce uplatnil při poskytnutí zdanitelného plnění osobou povinnou k dani neusazenou v ČR nebo jiným plátcem, anebo kterou plátce uplatnil při pořízení zboží z jiného státu EU. V těchto tzv. intrakomunitárních případech musel přiznat daň na výstupu a zákon mu umožňuje prokázat nárok na její odpočet i jinak než daňovým dokladem, a to v souladu s pravidly DŘ. Což souvisí s judikaturou Soudního dvora EU a zmíněná Směrnice EU.

Pozor tedy na dosavadní běžný postup, kdy nebyl moc brán v praxi zřetel na datum vystavení daňového dokladu. Pokud totiž byl doklad vystaven - což je jedna z jeho nezbytných údajových náležitostí - 1. června 2011, nelze z něj DPH zahrnout do odpočtu daně za měsíc květen. Problémy mohou vznikat i s prokazováním fyzické držby daňového dokladu vystaveného těsně před koncem měsíce (čtvrtletí), za které si z něj příjemce nárokuje odpočet daně. Toto zpřísnění tak zřejmě podpoří elektronickou podobu dokladů doručovaných ihned.

Navíc dubnová Novela omezila také možnost využití neúplného daňového dokladu, který neobsahuje všechny zákonné náležitosti.

Pravidlo, že za správnost údajů na daňovém dokladu odpovídá plátce, který plnění uskutečnil, sice zůstává v platnosti i nadále po 1. 4. 2011, s výjimkou zjednodušeného daňového dokladu viz § 26 odst. 1 ZDPH. Bohužel to ale správcům daně nestačilo a čile využili jednoho z dřívějších judikátů Evropského soudního dvora (C-342/87 Genius ), podle kterého chybně uvedená daň na dokladu nezakládá nárok na odpočet daně.

Od dubna 2011 proto došlo k velké věcné změně, která v praxi nepříjemně znejistí příjemce tuzemských zdanitelných plnění. Bylo totiž zavedeno nové pravidlo, že uplatnit nárok na odpočet daně lze nejvýše ve správné výši podle ZDPH. Neplatí tedy nově automatický režim, že příjemce plnění může nárokovat vždy správnou výši daně, ale v nemilém významu záleží i na údajích uvedených na přijatém daňovém dokladu:

Chybně uvedená výše daně na daňovém dokladu navíc značně zkomplikuje život i dotyčnému chybujícímu plátci, který předmětné plnění uskutečnil a nesprávnou výši daně na daňový dokladu uvedl. Zatímco do konce března 2011 se opravy základu daně a výše daně prováděly jednoduše dobropisy a vrubopisy, přičemž se zahrnovaly do běžného daňového přiznání, přičemž nebylo podstatné, zda je důvodem sleva z ceny, vrácení nebo zrušení části plnění, nebo původně chybný postup plátce. Od účinnosti Novely je to rázem jinak.

Od dubna 2011

Více méně jako před 1. 4. 2011 se i nyní postupuje jen u prvního typu oprav základu daně a daně podle § 42 ZDPH, kdy je i nadále možné, resp. nutné opravit základ daně a daň

Složitější administrativa pak na plátce čeká v případě jiných oprav základu daně a výše daně. Pokud plátce uplatnil a nebo svoji daňovou povinnost, má podle § 43 ZDPH základu daně a výše daně, nikoli povinnost. Podle očekávání, když naopak plátce uplatnil a nebo svoji daňovou povinnost, přičemž postupuje podle § 141 DŘ A to za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo původní plnění nebo byla přijata úplata, ze které vznikla povinnost přiznat daň. Stejně tak i odběratel musí podat dodatečné daňové přiznání. Tuto opravu chybné výše daně lze provést nejdříve ke dni, ve kterém příjemce plnění (plátce nebo osoba identifikovaná k dani) obdržel opravný daňový doklad nebo ve kterém byla provedena oprava v evidenci pro daňové účely. Nová právní úprava současně zrušila daňový dobropis a vrubopis, které nahradil jednotný

Podle § 72 odst. 4 ZDPH nemá plátce nikdy - bez ohledu na souvislost s uskutečňováním jeho „nárokových plnění“ - nárok na odpočet daně která není daňově účinným výdajem (nákladem) pro účely daní z příjmů. Výjimkou jsou již výše zmiňované obchodní dárky v rámci ekonomické činnosti, pokud jejich pořizovací cena bez DPH nepřesahuje 500 Kč a obchodní vzorky bez úplaty v rámci ekonomické činnosti. Takže pokud plátce nakoupí například dárky pro své zaměstnance k vánocům nebo životním či pracovním výročím, anebo umělecká díla do kanceláře, nemá nárok na odpočet daně na vstupu, a stejně tak ani z občerstvení a pohoštění obchodních partnerů. Přičemž zde vůbec není podstatné, že dotyčný plátce uskutečňuje pouze zdanitelná plnění a na obchodním večírku uzavře velký obchod.

Druhý obdobně absolutní zákaz odpočtu daně - opět bez ohledu na následné využití předmětného přijatého zdanitelného plnění dotyčným plátcem - platí také obchodníkem s použitým zbožím, uměleckými díly, sběratelskými předměty a starožitnostmi, ve smyslu § 90 ZDPH. Jde o to, že v těchto případech je předmětem zdanění prakticky pouze obchodní přirážka obchodníka - kladný rozdíl, o který jeho prodejní cena převyšuje pořizovací cenu.

Pokud tedy plátce, který by jinak měl standardně nárok na odpočet daně na vstupu pořizuje zboží od obchodníka s použitým zbožím... (např. v autobazaru), měl by se s ním předem dohodnout, aby místo zvláštního režimu uplatnil běžný režim zdanění, tedy aby daní na výstupu zatížil celou úplatu (sjednanou prodejní cenu) a nikoli pouze jeho obchodní přirážku (marži). Pak může odběratel standardně nárokovat odpočet daně na vstupu.