Obchodní logika v postupech daňových subjektů

Správce daně tedy musí při prověřování daňově relevantních tvrzení obchodníka s pohledávkami (ale i daňových subjektů zabývajících se jiným typem obchodní činnosti podobného charakteru a rozložení obchodních rizik) v první řadě ověřit, zda subjektem deklarované transakce jsou skutečné a zda vskutku spočívají v tom, co je deklarováno, tedy v koupi a prodeji či jiném využívání majetkových hodnot rizikové povahy. Je totiž velmi dobře představitelné, že deklarované obchody s pohledávkami mohou ve skutečnosti zastírat jiné účely, například vytváření umělých situací za účelem získání daňových výhod. To však v nyní projednávaném případě není správcem daně tvrzeno. Pokud jde vskutku o obchodování s rozsáhlejšími soubory pohledávek mezi ekonomicky navzájem nezávislými subjekty, u nichž není patrná snaha o vzájemnou skrytou kooperaci a předstírání jiného stavu věcí, než jaká je jejich ekonomická podstata, není namístě bazírovat na detailech prokazování reálnosti jednotlivých pohledávek obchodovaných v rámci souboru. Daleko více je třeba zkoumat celkovou obchodní smysluplnost transakce a to, zda se daňový subjekt v okamžiku, kdy transakci uzavíral, mohl rozumně domnívat (s přihlédnutím ke všem rizikům, jež mohl v dané době rozumně odhadnout a zohlednit), že daná transakce mu může s rozumnou pravděpodobností v budoucnu generovat příjem.