Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení se zásadami daňové neutrality, efektivity a proporcionality musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní praxi, podle níž správce daně odpírá osobě povinné k dani nárok na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na základě pořízení zboží, které jí bylo dodáno, s odůvodněním, že faktury týkající se těchto nákupů nelze považovat za věrohodné, jelikož zaprvé vystavitel těchto faktur uvedené zboží nemohl kvůli nedostatku potřebných materiálních a lidských zdrojů vyrobit ani dodat, a toto zboží tedy bylo ve skutečnosti pořízeno od jiné osoby, jejíž totožnost nebyla určena, zadruhé nebyly dodrženy vnitrostátní právní předpisy v oblasti účetnictví, zatřetí dodavatelský řetězec, který vedl k uvedeným nákupům, nebyl ekonomicky opodstatněný a začtvrté u některých předchozích plnění, které byly součástí tohoto dodavatelského řetězce, se vyskytly nesrovnalosti. K takovému odepření lze přistoupit pouze tehdy, je-li právně dostačujícím způsobem prokázáno, že se osoba povinná k dani aktivně podílela na daňovém úniku anebo věděla nebo měla vědět, že jsou uvedená plnění součástí daňového úniku, jehož se dopustil vystavitel faktur nebo jakýkoliv jiný subjekt vystupující na předcházejícím stupni uvedeného dodavatelského řetězce, což musí ověřit předkládající soud.
Významnost faktur v očích SDEU
Vydáno:
2 minuty čtení
Významnost faktur v očích SDEU
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Specialis s.r.o., advokátní kancelář
K předpisům:
Usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. 9. 2020 ve věci C-610/19, www.nssoud.cz
Toto usnesení zcela zřetelně ukazuje, že mezi Soudním dvorem EU a českým přístupem reprezentovaným konstantním názorem Nejvyššího správního soudu je nejspíše spor o to, jak významný důkaz je pro účely DPH faktura. Zatímco český přístup fakturu nepovažuje za důkaz tam, kde jí tvrzený formální stav není shodný se stavem skutečným. Ohledně toho přitom nese důkazní břemeno daňový subjekt. Naproti tomu z komentovaného usnesení SDEU vyplývá, že faktura je důkazním prostředkem
non plus ultra
přímo prokazujícím naplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet. Tzn., že požadavek na prokázání shody skutečného stavu s fakturou je něčím, co jde nad rámec směrnice. K tomuto evropskému přístupu okamžitě začnou vyvstávat české otázky, jak teda řešit onu neshodu, např. ve formě fiktivní fakturace? Odpovědí je spoluodpovědnost za podvod na DPH. Jde-li např. o fiktivní fakturu, pak daňový subjekt bude snadno uznán odpovědným, když je nemožné prokázat dobrou víru ohledně přijetí neexistujícího plnění. Stejně tak je třeba postupovat u neshody v osobě dodavatele. Ani zde nelze rozporovat naplnění hmotněprávních podmínek na straně toho, kdo v rukou drží fakturu svého dodavatele. Ona neshoda v osobě dodavatele ale mohla být indicií, která měla u odběratele vést ke zjištění toho, že se účastní obchodu zatíženého podvodem na DPH.
Uvedené tak ukazuje, že evropský přístup není nijak
absurdní
, a proto s ohledem na přednost evropského práva bychom mu měli začít přivykat. Ostatně zajímavé také je, že se jedná pouze o usnesení. Tím soud sděluje, že posuzoval věc, která je dle něj již dávno vyřešená. Na druhou stranu je usnesení přeloženo do všech jednacích jazyků soudu, což je nezvyklé. Jako by tím chtěl soud některým zemím sdělit, že jeho názor mají brát skutečně vážně.Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.