Při formulaci tohoto závěru nicméně krajský soud vycházel z nesprávné premisy, že daň je jeden nedělitelný celek. Ona je však souhrnem jednotlivých položek, přičemž každá z těchto položek může mít vliv na konečnou výši daně. Jinými slovy, i změna jedné položky může vést ke změně celé daňové povinnosti. Výzva podle § 145 odst. 2 daňového řádu má tedy své místo i v situaci, kdy má správce daně informace důvodně nasvědčující tomu, že daňový subjekt takovou dílčí položku deklaroval v daňovém přiznání nesprávně.
Důvodný předpoklad doměření daně
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Specialis s.r.o., advokátní kancelář
K předpisům:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 7 Afs 390/2019-49, www.nssoud.cz
V této věci přišla na pořad dne otázka, zda povědomí správce daně o jakákoliv drobnosti mající vliv na daňovou povinnost je důvodem pro vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že povědomí o nesprávnosti, byť jediné položky, je pro vydání zcela dostatečné. Správce daně se tak nemůže vymlouvat na bezvýznamnost svého zjištění, a vyvinit se tak z povinnosti daňový subjekt vyzvat, pakliže si je vědom, byť jen jediné drobnosti, mající vliv na výslednou správnost daňové povinnosti.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.