Prokazování obchodních zvyklostí

Existence skutečností, které mohou eventuálně založit obchodní zvyklost, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Obchodní zvyklosti se neprokazují toliko tehdy, pokud jejich existence je v daném případě nesporná, eventuálně lze existenci určité zvyklosti považovat za notorietu nebo je správnímu orgánu známa z jeho vlastní rozhodovací činnosti Daňové orgány se spokojily s důkazy, které si pořídily samy (body 151 a násl. napadeného rozhodnutí). Jak však upozornila žalobkyně, společnost KOVOHUTĚ ROKYCANY, u níž daňové orgány zjišťovaly obchodní praktiky, sice po dlouhá léta zpracovávala měděné katody, nicméně tuto činnost již ukončila z ekonomických důvodů (na trhu nebyla úspěšná). Ani znalecký posudek, který správce daně pořídil u Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské, nelze brát jako nezpochybnitelný důkaz o tom, že jednání žalobkyně se příčilo obchodní praxi v tomto odvětví. Žalobkyně ostatně navrhovala výslechy obou znalců, kteří tento posudek za znalecký ústav vypracovali. Dle ní neměli v tomto směru požadovanou odbornost. Stěžovatel má pravdu, že závěry o „subjektivní stránce“ účasti na takovém podvodu vyvrací svým jednáním zejména daňový subjekt. Avšak stěžovatel pominul, že v tomto případě žalobkyně vlastní „vědomost“ o účasti na podvodu vyvrací skrze námitky proti zjištěním správce daně o tom, jaké jsou v tomto odvětví běžné obchodní praktiky. Vlastně tvrdí, že vše, co činila, není žádným způsobem nestandardní. Tím se snaží popřít zjištění správce daně o jejím obchodování, které údajně nerespektovalo běžné obchodní praktiky (např. zjištění o stanovení ceny dle několik dnů staré LME, názory ohledně toho, co je prémie, provize a marže apod.).