Prekluzivní lhůta pro stanovení daně z příjmů a vyměření daňové ztráty

Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud navázal na předchozí judikaturu týkající se obecného a zvláštního stanovení prekluzivních lhůt při vykazování daňové ztráty. Spor se zde týkal zásahu v podobě daňové kontroly, jehož nezákonnost měla spočívat v tom, že kontrola pokračovala i po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro stanovení daně vyplývající z § 148 odst. 3 daňového řádu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že byl při posuzování dané otázky veden snahou o vnitřně bezrozporný výklad všech ustanovení, která na danou situaci dopadají, jakož i jasným vymezením lhůty pro stanovení daně plynoucí z předchozí judikatury téhož soudu. Poukázal na to, že podle judikatury má § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů povahu zvláštního zákona, jemuž by svědčila aplikace výkladového pravidla . Podle Nejvyššího správního soudu však nebyl důvod v dané věci toto výkladové pravidlo využít, neboť všechna aplikovaná ustanovení obstojí vedle sebe s tím, že § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů je zvláštním doplněním § 148 daňového řádu, nikoli jeho úplným popřením. Uvedené ustanovení totiž obsahuje pouze speciální pravidlo pro stanovení konce prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Počátek lhůty pro vyměření daně je stanoven v § 148 odst. 1 věta druhá daňového řádu. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že pro stanovení daně z příjmů právnických osob za rok, v němž byla vyměřena daňová ztráta, začne běžet podle § 148 odst. 1 daňového řádu dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení za toto období, a skončí podle § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů. Současně však zdůraznil, že daňovou povinnost lze vyměřit nejdéle ve lhůtě deseti let podle § 148 odst. 5 daňového řádu, a to i při aplikaci § 148 odst. 2 až 4 daňového řádu.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.