Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2020 ve věci C-430/19 C.F. (Contrôle fiscal)
Trestní spis v daňovém řízení
Ing.
Jan
Rambousek,
LL.M.,
daňový poradce
K předpisům
: –
§ 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
–
§ 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád
1.
Obecná zásada unijního práva spočívající v dodržování práva na účinnou procesní obranu musí být vykládána v tom smyslu, že pokud osoba povinná k dani neměla v rámci vnitrostátních správních řízení, jejichž předmětem byla kontrola a stanovení základu daně z přidané hodnoty, možnost přístupu k informacím uvedeným ve správním spise týkajícím se této osoby, jež byly zohledněny při přijímání správního rozhodnutí, kterým jí byla uložena dodatečná daňová povinnost, přičemž soud, jemuž byla věc předložena, konstatuje, že v případě neexistence této vady by předmětné řízení mohlo vyústit v jiný výsledek, tato zásada vyžaduje, aby bylo toto rozhodnutí zrušeno.
2.
Zásady, jimiž se řídí uplatňování společného režimu daně z přidané hodnoty (DPH) členskými státy, a to zejména zásada daňové neutrality a zásada právní jistoty, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby byl v případě pouhého nepodloženého podezření vnitrostátní daňové správy ohledně toho, zda skutečně došlo k hospodářským plněním, na jejichž základě byla vystavena daňová faktura, odepřen osobě povinné k dani, která je příjemcem této faktury, nárok na odpočet DPH, pokud tato osoba není schopna předložit kromě uvedené faktury další důkazy, které dokládají, že k hospodářským plněním skutečně došlo.
Hlavním předmětem podnikání společnosti C.F. je využívání lesních zdrojů. Finanční správa u ní prováděla kontrolu týkající se daně z příjmů právnických osob a DPH. Tato daňová kontrola byla po dobu šesti měsíců přerušena s cílem umožnit oblastnímu ředitelství, které je pověřeno bojem proti daňovým únikům, provést vyšetřování, kterého se účastnilo státní zastupitelství. Trestní vyšetřování bylo ukončeno rozhodnutím o odložení věci.
Ve zprávě o daňové kontrole okresní úřad uvedl, že obchodní transakce mezi společností C.F. a dvěma jejími dodavateli byly fiktivní, jelikož tito dva dodavatelé – mikropodniky, u nichž činí sazba daně 3 % z obratu, zatímco v případě společnosti C.F. činila sazba daně 16 % – nebyli technicky ani logisticky způsobilí poskytovat služby, které společnosti C.F. fakturovali.
Odpověď na první otázku evokuje otazníky nad tím, zda je správné, pokud má správce daně přístup k trestnímu spisu, ze kterého použije důkazy pro své rozhodnutí, aniž by bylo umožněno daňovému subjektu seznámit se s celým trestním spisem. Může to vyvolat podezření, že správce daně nepostupoval objektivně a nevzal v potaz všechny důkazy svědčící ve prospěch daňového subjektu.
V rámci druhé otázky je každému zřejmé, už jenom z toho důvodu, že to bylo mnohokrát judikováno, že nelze přiznat nárok na odpočet pouze na základě daňového dokladu. Zde vedou daňové subjekty spor s finančními úřady. Spor o to, jaké další důkazy jsou ještě povinny předložit. Důležitá je proto i věta uvedená v bodu 47 tohoto rozsudku:
„... příslušná vnitrostátní daňová správa nemůže od této osoby povinné k dani obecně vyžadovat, aby ověřila, že vystavitel faktury týkající se zboží a služeb, na které je uplatňován tento nárok, má k dispozici dotčené zboží a je s to uvedené zboží dodat a zda splnil své povinnosti podat daňové přiznání a uhradit DPH, a tím se ujistila, že na straně subjektů na vstupu nedošlo k nesrovnalostem či daňovému úniku, nebo aby v tomto ohledu měla k dispozici určité doklady (rozsudek ze dne 22. října 2015, PPUH Stehcemp, C-277/14, EU:C:2015:719, bod 52).“
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.