K povaze soudních poplatků a jejich možnému započtení dle daňového řádu

Toto rozhodnutí stojí za pozornost z toho důvodu, že se zde Nejvyšší správní soud mimo jiné vyslovil k povaze soudních poplatků v souvislosti s aplikací některých institutů daňového řádu. Rozhodnutí se zabývalo otázkou, zda měl krajský soud započíst na zaplacení soudního poplatku přeplatek vzniklý v rámci jiného soudního řízení téhož žalobce. V této souvislosti Nejvyšší správní soud mimo jiné dovodil, že závěr o možnosti započíst soudní poplatky způsobem, jehož se v dané věci žalobkyně domáhala, nelze učinit ani na základě § 13 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s § 154 daňového řádu. V obecné rovině je třeba připustit, že soudní poplatek je dle § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu daní. To však neznamená, že by na placení soudních poplatků bylo možné bez dalšího použít jakékoliv pravidlo upravující placení daní. Učinit tak nelze ani u § 154 daňového řádu, neboť placení (vybírání) soudních poplatků je svou povahou výrazně odlišné od systému placení daní, jak jej předpokládá úprava obsažená v odkazovaném ustanovení daňového řádu. To vychází z předpokladu, že správce daně vede osobní daňové účty pro jednotlivé daňové subjekty, o kterých má stále přehled, a může v případě přeplatku na jednom účtu převést finanční prostředky na jiný účet téhož daňového subjektu, na kterém je evidován nedoplatek. Takové uspořádání je na míle vzdálené správě soudních poplatků, resp. jejímu reálnému fungování v dnešních podmínkách. Podstatnou odlišností vylučující alespoň analogickou aplikaci daného ustanovení je mimo jiné to, že neexistují žádné obdobné osobní účty jednotlivých účastníků soudních řízení, které by soudy na jednom místě evidovaly a mohly z nich zjistit stav doplatků či přeplatků v jednotlivých soudních řízeních.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.