Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2020, čj. 10 Afs 343/2019-49
Pokyny řady „D“ a legitimní očekávání
JUDr.
Milan
Podhrázký,
Ph.D.,
Nejvyšší správní soud
K předpisům:
–
Pokyn Ministerstva financí č. D-207, o uplatňování daně z přidané hodnoty u služeb ubytovacích a stravovacích, ze dne 13. 11. 2000
Pokyn D-207, o uplatňování DPH u služeb ubytovacích a stravovacích, ze dne 13. 11. 2000, byl vydán za předcházející právní úpravy DPH a po nabytí účinnosti nového zákona o DPH se stal obsoletním. Nemohl tedy zakládat žádná legitimní očekávání výkladu nového zákona.
Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepochybně zasluhuje pozornost, byť se jeho závěry týkají konkrétního (výše označeného) pokynu řady „D“. Závěry daného rozsudku v souvislosti s otázkou legitimního očekávání daňových subjektů totiž nepochybně mohou být zobecnitelné. Nejvyšší správní soud zde předně zdůraznil, že ochrana legitimního očekávání adresátů veřejnoprávních aktů hraje zásadní význam též v právu daňovém. Ochrana legitimního očekávání v určitý výklad práva je však podmíněna především tím, že nedojde ke změně právního předpisu. Změna zákona se nedotkne důvěry v trvající výklad práva jen tehdy, zůstává-li i přes novelizaci na prvý pohled význam sporné normy nezměněn. Změna dlouhodobé správní praxe se za nezměněného stavu právních předpisů může stát jen na základě závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty. V žádném případě se nesmí dít svévolně. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že na formování správní praxe (a dobré víry daňových subjektů) se mohou podílet též vnitřní předpisy (tedy i pokyny řady „D“ vydávané Finanční správou). Adresáti daňových povinností jsou totiž v dobré víře, že jednou zvolený postup při interpretaci práva nebudou orgány Finanční správy bezdůvodně a libovolně měnit. Tyto pokyny však nejsou obecně závaznou právní normou. Jsou vydávány jako interní normativní akty a pro správce daně představují pokyn nadřízeného orgánu. Daný rozsudek dále připomíná, že jejich aplikovatelnost závisí na trvající účinnosti právního předpisu, který vykládají. Nejvyšší správní soud proto v dané věci uzavřel, že Pokyn D-207 byl vydán za předcházející právní úpravy a po účinnosti nového zákona o DPH byl již
obsoletní
, tedy nepoužitelný. Nejvyšší správní soud poukázal i na to, že u řady obdobných pokynů je častou situací, že zůstávají formálně dále na internetových stránkách Finanční správy, jakkoliv vykládají již zrušený právní předpis nebo právní předpis zásadně novelizovaný. Pokyn však po změně (či zde dokonce po zrušení) vykládaného předpisu nemůže utvářet předpoklad ustálené správní praxe, a proto ani nemůže zakládat žádné legitimní očekávání.Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.