Exekuční prohlášení o majetku

Stejně jako např. předražek,¹⁾ tak i prohlášení o majetku bylo lidu obývající české země známo již od dob Rakouska-Uherska. Dříve však bylo prohlášení o majetku nazýváno jako tzv. vyjevovací přísaha Vyjevovací přísaha se v určité podobě používá a osvědčuje i v jiných evropských státech. Právní úprava vyjevovací přísahy byla obsažena v § 47 až 49 zákona č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád),²⁾ který byl na českém území účinný až do roku 1950.³⁾ Přesný název uvedené paragrafy pojímající (právní) rubriky zněl „O přísežném udání (vyjevovací přísaze)“ – dlužník tedy pod přísahou „udával“ sám sebe. Prohlášení o majetku, chcete-li vyjevovací přísaha, existovalo v právním řádu českých zemí do roku 1950. Poté byl rakouský exekuční řád nahrazen (středním) občanským soudním řádem⁴⁾ a ten byl nahrazen roku 1964 dnešním občanským soudním řádem, tj. zákonem č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Ke dni 1. 1. 2001, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb.), byla do českého právního řádu po padesáti letech navrácena vyjevovací přísaha. Ačkoliv došlo ke změně názvu (vyjevovací přísaha – prohlášení o majetku), vyjevovací přísaha a prohlášení o majetku sledují tentýž účel, a sice zmapování majetkové základny exekuta (dlužníka) pro účely zdárného dokončení (úplné vymožení dluhu). Nelze tedy českému zákonodárci inspiraci rakouským exekučním řádem upřít, což potvrzuje i sama důvodová zpráva k předmětnému (novelizačnímu) zákonu. Graficky lze – pro přehlednost – dané časové posloupnosti znázornit na níže uvedené časové ose (vyznačené letopočty značí účinnost právního předpisu).

Srovnáme-li právní úpravu dřívější vyjevovací přísahy a nynějšího prohlášení o majetku upraveného v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“), můžeme dospět k několika níže uvedeným závěrům.

Exekuční soud byl tím, kdo nařizoval usnesením dlužníkovi na návrh oprávněného (z ) výkon vyjevovací přísahy. Oprávněným, který inicioval návrhem výkon vyjevovací přísahy, mohla být i finanční prokuratura či berní úřad. V případě nynějšího prohlášení o majetku je správce daně v ambivalentním (dvojakém) postavení, kdy působí zároveň coby oprávněný a exekuční orgán, a tak výzva k prohlášení o majetku závisí čistě na jeho uvážení. V rámci vykonávacího řízení dle části šesté o. s. ř. k odchylkám víceméně nedošlo.

Je-li majetek dlužníka exekuován pro (daňový) nedoplatek a smí (správce daně coby exekuční orgán) teprve až po naplnění této podmínky vyzvat (daňového) dlužníka k podání prohlášení o majetku. V případě vyjevovací přísahy byla jedinou podmínkou , aby byla vedena vůči majetku dlužníka a tento majetek nebyl nalezen. Pak teprve mohl vznést oprávněný z návrh, aby dlužník pod přísahou (odtud název) uvedl, kde se nenalezený majetek nachází, příp. že neví, kde se nachází.

Vyjevovací přísaha byla vykonávána veřejně. V případě prohlášení se tak děje neveřejně (daňové řízení je neveřejné) – postačuje zaslání správci daně, příp. lze realizovat takové podání ústně do protokolu. V případě prohlášení o majetku v rámci o. s. ř. se tak děje však taktéž veřejně (soudní řízení je zpravidla veřejné⁵⁾) a v protokolované formě.

Následky neuposlechnutí vyjevovací přísahy, zřejmě s ohledem na dobové poměry, dnes působí velmi tvrdě až drakonicky, neboť dlužník, který k exekučnímu soudu nepřisel nebo přišel a vyjevovací přísahu odmítl učinit, mohl být ihned vzat do vazby (i opakovaně), a to prakticky až do té doby, než byl jeho odpor zlomen. V případě prohlášení o majetku zná české právo taktéž daný postih, avšak není tak promptní a flexibilní. Dle § 227 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), platí, že spáchání trestného činu (přečinu) Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku se dopustí ten, za který hrozí trest odnětí svobody až ve výši tří let. Kriminalizace uvedeného je však taktéž korigována, a to prostřednictvím obecné účinné lítosti (§ 33 trestního zákoníku).

V českém právním řádu je prohlášení o majetku obsaženo celkem v sedmi případech:

Všechna shora uvedená prohlášení o majetku sledují tentýž účel, a sice zmapování majetkové základny dlužníka. Prohlášení o majetku uvedená body 1 až 5 jsou exekučními prohlášeními o majetku, neboť je s nimi spojena nemožnost stran majetkové dispozice dlužníka pod sankcí relativní neúčinnosti prakticky veškerého takového právního jednání. Insolvenční prohlášení je s ohledem na charakter a principy insolvenčního řízení mírně odlišné, jelikož relativní neúčinnost právního jednání dlužníka nenastává pochopitelně až doručením výzvy k učinění insolvenčního prohlášení o majetku, ale již zahájením insolvenčního řízení (srov. § 111 odst. 3 ve spojení s § 97 odst. 1 insolvenčního zákona). Prohlášení o majetku uvedená pod body 6 a 7 jsou však jiná (neexekuční), neboť ta sice vychází z exekučního prohlášení o majetku, ale cílí na zjištění rozsahu, obsahu a umístění majetku obviněného (trestní prohlášení o majetku), nebo cílí na odhalení nepřiznaných příjmů poplatníka nad 10 mil. Kč (příjmové prohlášení o majetku); trestněprávní postih dle § 227 trestního zákoníku je však zachován – z trestněprávní logiky věci⁶⁾ – pouze ve druhém případě.

Občanský soudní řád upravuje materii prohlášení o majetku v § 260a až 260h. Tato ustanovení byla vložena do o. s. ř. zákonem č. 30/2000 Sb., kdy se tento procesněprávní institut navrátil do českého právního řádu po padesáti letech.

⁷⁾

Právní úprava části šesté věnující se vykonávacímu řízení (výkonu rozhodnutí) byla obohacena o institut prohlášení o majetku nepochybně v reakci na již nedostatečnou pomoc soudu dle § 260 odst. 2 o. s. ř., neboť pomoc soudu na vyhledávání dlužníkových příjmů nebo aktivního salda na jeho účtech u peněžních ústavů není vždy postačující pro spolehlivou orientaci věřitele, na jaký druh majetku by se měl výkon rozhodnutí zaměřit.⁸⁾

(dlužníka) (úplné vymožení dluhů), a to bez zbytečně vynaložených nákladů a časových ztrát [i], (oprávněného) (záměrně poškozujícím věřitele) [ii]. Tím se bezesporu navyšuje exekuční efektivita, neboť dochází jednak k nucenému zjednání relativní⁹⁾ publicity majetku dlužníka jím samotným, a také k fixaci majetku dlužníka pro účely uspokojení pohledávek konkrétního věřitele (oprávněného). Z prohlášení o majetku mohou samozřejmě těžit i jiní věřitelé dlužníka, neboť (§ 260f odst. 2 o. s. ř.). Nicméně využitelnost prohlášení o majetku pro jiné věřitele disponující judikovanou pohledávkou ve formě (soudního) rozhodnutí opatřeného doložkou vykonatelnosti ve vztahu k povinnému (avšak výlučně peněžního charakteru) je však diskutabilní, neboť publicita majetku dlužníka je relativní (povinný vs. oprávněný v rámci dané ), a nikoliv absolutní (povinný vs. všichni věřitelé s judikovanou pohledávkou). Věřitelé s judikovanou pohledávkou se tedy nemají o již učiněném prohlášení o majetku jak dozvědět. Je tedy otázkou, zdali by nebylo vhodnější zřízení databáze (evidence) prohlášení o majetku, kam by měli přístup všichni věřitelé s judikovanou pohledávkou.

¹⁰⁾

Návrh na prohlášení o majetku bude vždy zamítnut v případě, kdy bylo již zahájeno insolvenční řízení.

Není-li dlužník, který je fyzickou osobou, plně svéprávný (a nemůže tedy sám učinit prohlášení o majetku), jedná za něj zákonný zástupce či opatrovník. Je-li dlužník právnickou osobou, jedná za něj starosta¹¹⁾ (či primátor ve statutárním městě či hlavním městě Praze¹²⁾), hejtman,¹³⁾ správce obce (kraje) anebo člen statutárního orgánu či likvidátor. V předvolání musí být obsažena potřebná poučení, neboť odmítnutí povinnosti učinit prohlášení o majetku nebo uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů je podle § 227 trestního zákoníku [dříve 256 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů] trestným činem (přečinem).Povinný sice může být soudem vyzván k předložení seznamu majetku, ale opět v rámci nařízeného soudního jednání a v rámci protokolace. Tato a že by výslech o jednotlivých položkách trval příliš dlouho.

Prohlášení o majetku se může zúčastnit i oprávněný a klást dlužníkovi otázky (se souhlasem soudu) za účelem zpřesnění údajů o majetku. V prohlášení o majetku se zásadně uvede veškerý majetek dlužníka. Má-li však věřitel za to, že údaje uvedené dlužníkem o jeho majetku již postačují k tomu, aby svou pohledávku mohl úspěšně vymáhat, může prohlásit, že na dalším výslechu netrvá. Soud pak v protokolu zachytí jen ty údaje, které předvolaný do té doby o majetku dlužníka uvedl.

Protože dlužník (předvolaný) musí obdržet předvolání k výslechu nejméně 10 dnů předem, je zde nebezpečí, že v této době, popřípadě i v době po prohlášení majetku do nařízení výkonu rozhodnutí, může se svým majetkem učinit takové dispozice (právní jednání), jimiž může uspokojení věřitele zmařit, popřípadě ztížit. Stanoví se proto, že Věřiteli se tím umožňuje, aby na majetek, který již není v důsledku takto neúčinného právního úkonu ve vlastnictví dlužníka, vedl na základě vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu znějícího na dlužníka (povinného) výkon rozhodnutí přímo proti tomu, kdo od dlužníka tento majetek podle vůči věřiteli neúčinných právních úkonů nabyl. V daném ohledu je ochrana dobré víry třetích osob, jež nabyly od dlužníka cokoliv z jeho majetku, zcela upozaděna. Prim zde drží totiž snaha zákonodárce, aby byly pohledávky věřitelů uspokojeny, resp. aby se dlužník účelově nezbavoval majetku, a tak nemařil účel . Jedná se o výjimku z pravidla, kdy exekuci lze vést pouze na majetek povinného.

Institut prohlášení o majetku je velmi podobný obecnému občanskoprávnímu institutu relativní neúčinnosti [§ 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. ve znění do 31. 12. 2013 institutu odporovatelnosti dle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník], ale s tím rozdílem, že není věřitel zatěžován důkazním břemen ke konkrétnímu (odporovanému) právnímu jednání, neboť od okamžiku doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku dlužníkovi (§ 260h o. s. ř.).

Relativní neúčinnost právního jednání pro svou aktivaci vyžaduje, aby věřitel podal ve lhůtě tzv. odpůrčí žalobu, jíž se domáhá vyslovení relativní neúčinnosti konkrétního právního jednání dlužníka. ¹⁴⁾Následně soud vydá rozsudek s účinky (od počátku), kterým prohlásí, že konkrétní právní jednání dlužníka je vůči němu neúčinné, tj. je vystavena konstrukce , že ve vztahu k dlužníkovi se dané právní jednání neuskutečnilo.

Správcovské prohlášení o majetku je upraveno v § 180 d. ř., nicméně musíme mít na paměti, že v rámci se užívá subsidiárně o. s. ř., tj. nestanoví-li d. ř. jinak (§ 177 odst. 1 d. ř.), a proto jsou pravidla soudcovského prohlášení o majetku platná i v podmínkách daňových, neodklání-li se od d. ř.

Dle § 180 odst. 1 věty první d. ř. platí, že: Podmínkou pro aktivaci oprávnění správce daně k vydání výzvy (daňového) dlužníka, aby učinil prohlášení o majetku, jsou právě dvě situace. Buď nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (např. peněžní prostředky na bankovním účtu dlužníka byly nedostatečné), anebo nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (např. dlužník nedisponuje žádným bankovním účtem). V případě prvním došlo k nařízení daňové , kdy byl vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, zatímco v případě druhém nemohla být nařízena daňová – nemohl být vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb.

Pakliže je shora uvedená podmínka splněna, správce daně dlužníkovi výzvu k prohlášení o majetku. Vyvstává však otázka, zdali pro aktivaci povinnosti učinit prohlášení o majetku, příp. aktivaci (trestněprávní) sankce, lze považovat za doručení výzvy i doručení právní fikcí. Tedy, je-li výzva k prohlášení o majetku doručena dlužníkovi nemajícímu zřízenou datovou schránku tak, že si písemnost v 10denní úložní lhůtě nevyzvedne, anebo je-li výzva k prohlášení o majetku doručena dlužníkovi nemajícímu zřízenou datovou schránku tak, že se v 10denní lhůtě nepřihlásí do své datové schránky. S ohledem na skutečnost, že je s doručením předmětné výzvy spjat nemalý zásah do právní (majetkové) sféry dlužníka v podobě následné (relativní) neúčinnosti jeho právního jednání a též i nezanedbatelný trestněprávní postih, tak (relativní) neúčinnosti právního jednání, a už vůbec ne trestněprávní následky, pakliže dlužník nebyl o této skutečnosti skutečně a prokazatelně poučen.

Dle § 180 odst. 2 d. ř. platí, že: „Zde je hmatatelný rozdíl oproti právní úpravě prohlášení o majetku v o. s. ř., neboť v rámci vykonávacího řízení je dlužník povinen se dostavit k soudu, kde na základě jeho přednesu je vyhotoveno protokolované prohlášení o majetku. Zatímco v rámci daňového řízení plně postačí, pakliže prohlášení o majetku dlužník zašle prostřednictvím poštovní přepravy s úředně ověřeným podpisem. Požadavek úředně ověřeného podpisu odpadá, pokud bylo prohlášení o majetku odesláno z datové schránky dlužníka, či bylo realizováno správci daně ústně do protokolu.

Dle § 180 odst. 3 d. ř. dále platí, že:

Je otázkou, zdali bude prohlášení o majetku perfektní, bude-li v něm absentovat výslovné prohlášení dlužníka o tom, že o svém majetku, včetně majetku patřícího do společného jmění manželů, uvedl úplné a pravdivé údaje. V návětí § 180 odst. 3 d. ř., které uvádí obsahový výčet povinných požadavků, je obsaženo i pravdivostní prohlášení dlužníka, které je uvedené pod písm. j); je tedy nezbytnou náležitostí. Pakliže není v prohlášení o majetku uvedeno, je na místě, aby správce daně vyzval dlužníka ve smyslu § 74 odst. 1 d. ř. ke zhojení této vady podání (prohlášení o majetku). Tato výzva samozřejmě obsahuje poučení o následcích spojených s neodstraněním označené vady podání. Bude-li vada ve lhůtě odstraněna, hledí se na podání jako na řádně a včas podané – prohlášení o majetku bylo od počátku perfektním podáním. Nebude-li vada ve lhůtě odstraněna, stává se podání uplynutím stanovené lhůty právně neúčinným. Ve druhém případě lze opět navázat na otázku doručení prohlášení o majetku právní fikcí. Prvotní prohlášení o majetku obsahovalo vadu podání, k jejímuž zhojení byl dlužník (podatel) vyzván, avšak tato výzva byla doručena právní fikcí. Účinky výzvy prohlášení o majetku v podobě relativní neúčinnosti nejsou dotčeny (jsou již aktivovány), neboť postačilo doručení výzvy k prohlášení o majetku dlužníkovi. Otázkou je spíše možnost trestněprávního postihu, resp. spáchání přečinu dle § 227 trestního zákoníku. O této možnosti byl dlužník skutečně doručenou výzvou k prohlášení o majetku poučen. V jeho podání prohlášení o majetku absentovalo pravdivostní prohlášení. Byl vyzván k nápravě této vady. Tato výzva však byla dlužníkovi doručena fikcí, a tudíž se s ní nejenomže skutečně neseznámil, ale i doručení fikcí má pro dlužníkovo prohlášení o majetku ten následek, že se tak stává právně neúčinným. V takovém případě by chybělo pro spáchání přečinu úmyslné zavinění (nebyl-li by zjištěn opak), a tudíž by nemohl být trestný čin spáchán (srov. § 13 odst. 2 trestního zákoníku – požadavek úmyslu). V daném případě, kdy správce daně disponuje téměř perfektním prohlášením o majetku, by bylo , aby správce daně formalistně znovu vyzýval dlužníka k učinění prohlášení o majetku. S ohledem na zásadu klientského přístupu je adekvátní postup, aby správce daně neformálně (telefonicky či neformálním sdělením) kontaktoval dlužníka, aby znovu učinil prohlášení o majetku bez absence pravdivostního prohlášení. Pokud by dlužník ani tentokrát nereagoval, jeví se vhodnější využít dosavadní prohlášení o majetku, kdy jeho samotným podáním bylo pravdivostní prohlášení materializováno. Tomuto argumentu přisvědčuje i fakt, že prohlášení o majetku obsahuje úředně ověřený podpis. Jiná by byla ovšem situace stran trestněprávní sankce, pokud by se ukázalo, že dlužník v prohlášení o majetku uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.

Dle § 180 odst. 4 d. ř. platí, že: Tímto se logicky sleduje, aby nebyl dlužník správcem daně každý měsíc vyzýván k učinění prohlášení o majetku. Pokud tedy bylo prohlášení o majetku u správce daně učiněno a není starší než šest měsíců, je dlužník následně správcem daně vyzýván pouze ke sdělení, zdali nastaly v majetku dlužníka změny, tj. zdali se rozšířil, neboť jeho stávající stav byl již pro účely vymáhání fixován prostřednictvím doručení výzvy k prohlášení o majetku (relativní neúčinnost). Může nastat situace, kdy by se takto fixovaný majetek dlužníka zúžil (např. krádež věci či její zničení), ale nemůže se tak stát z důvodu právního jednání dlužníka, neboť takové jednání nevyvolává vůči správci daně žádné právní účinky. Ve svém sdělení tedy dlužník může uvést, že ke změně jeho majetku nedošlo, že se jeho majetek navýšil a o jaké konkrétní majetkové hodnoty, anebo že se jeho majetek snížil, avšak pouze z důvodu nemajícího původ v jeho právním jednání.

Je otázkou, pokud správce daně vyzve dlužníka k prohlášení o majetku a poté následně uplyne více než šest měsíců, zdali je třeba znovu vyzývat k prohlášení o majetku, či pouze opět jen ke sdělení, zdali nedošlo ke změně. V daném případě jistě bude potřeba znovu vyzývat k novému prohlášení o majetku, a tedy nepostačí pouhé další sdělení o změně, neboť ust. § 180 odst. 4 d. ř. hovoří jasně a správce daně je vázán zákonem (§ 5 odst. 1 d. ř.). Stejný postup se uplatní i v případě prohlášení o majetku učiněném před soudem před více než šesti měsíci.

Opačný přístup – zastupitelnost správcovského prohlášení o majetku za soudcovské prohlášení o majetku – však o. s. ř. neobsahuje. Soud tedy vždy bude vyžadovat, aby se dlužník na předvolání k soudu dostavil a učinil zde prohlášení o majetku do protokolu, byť by existovalo správcovské prohlášení o majetku, jež bylo učiněno před méně než šesti měsíci. Tento přístup nedává smysl a zbytečně tím soud zatěžuje dlužníka, jelikož prohlášení o majetku učiněné pro správce daně přece obsahuje dlužníkův úředně ověřený podpis. Je otázkou, zdali by nebylo záhodno zavést jež by byla spravována Ministerstvem spravedlnosti, která by byla dostupná jak pro soudy, tak i správce daně. Prohlášení o majetku učiněné u soudu i u správce daně sleduje totiž stejný účel. Ušetřil by se tím čas dlužníka a soudu nebo správce daně a snížily by se tím administrativní náklady na obou stranách. Dále by i starší prohlášení o majetku mohla představovat pomyslný odrazový můstek pro budoucí vymáhání na tomtéž dlužníkovi. Tuto ideu podporuje i § 260f odst. 2 o. s. ř.: Pokud totiž každý, kdo má vůči dlužníkovi vykonatelným rozhodnutím přiznanou pohledávku, může nahlížet do (soudního) spisu o prohlášení majetku povinného a činit si z něho výpisy a opisy, tak se nejprve o této skutečnosti musí dozvědět. Uvedené by mělo platit i pro správce daně, neboť, jak již bylo řečeno, obě prohlášení o majetku sledují tentýž účel.

Existují zákonem (§ 180 odst. 5 d. ř.) předvídané situace, kdy dlužník nemá povinnost učinit prohlášení o majetku, resp. výzvě k němu vyhovět. Jedná se o případ, kdy je vůči dlužníku zahájeno insolvenční řízení, je u dlužníka zavedena nucená správa, dočasná správa nebo správa pro řešení krize, nebo vymáhaný nedoplatek zanikl. Pokud dlužník neměl povinnost učinit prohlášení o majetku a byl k ní správcem daně vyzván, nemůže být trestněprávně sankcionován, i kdyby o tom byl poučen, neboť byla naplněna daná negativní podmínka.

Dle § 180 odst. 6 platí, že: Relativní neúčinnost působí nejen vůči správci daně, ale i vůči každému, kdo disponuje vůči dlužníkovi pohledávkou vymahatelnou na základě exekučního titulu. Ale jak se o této skutečnosti ostatní oprávnění mohou dozvědět, pakliže nedojde alespoň ke střetu exekucí ve smyslu zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů? Nikterak, což je další důvod svědčící pro zavedení jednotné evidence prohlášení a majetku. V rámci právní úpravy o. s. ř. však relativní neúčinnost fraudulózního právního jednání dlužníka i vůči jiným věřitelům než oprávněným z vykonávacího řízení zakotvena není, což je nelogické. Na jednu stranu totiž do soudního spisu o prohlášení o majetku může nahlížet každý, kdo má vykonatelnou pohledávku vůči dlužníkovi, ale na stranu druhou jsou fraudulózní právní jednání relativně neúčinná pouze vůči oprávněnému. Pro trvání na současném právním stavu není rozumný důvod.

K výjimkám ze zákonné relativní neúčinnosti prohlášení o majetku zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 20118, čj. 6 Afs 395/2017-52, poměrně striktní stanovisko a v dané věci toliko potřebný výklad, neboť:

Jelikož má výzva k prohlášení o majetku účinky v podobě jak aktivace trestněprávní sankce, tak i relativní neúčinnosti, lze analogicky užít východiska z trestněprávní judikatury, dle kterých nedochází s aktivací trestněprávního postihu i na aktivaci možnosti relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka. Jedná se o situaci, kdy dlužníkovi (resp. jiné osobě jednající za dlužníka) nebylo řádně doručeno předvolání k jeho výslechu k prohlášení o majetku.¹⁵⁾

V podmínkách slovenské právní úpravy lze nalézt také prohlášení o majetku, resp. V rámci slovenského protějšku daňového řádu, zákona č. 563/2009 Z. z., o správe daní (Daňový poriadok) a o zmene a doplneni niektorých zákonov, v znení neskorších predpisov, je vyhlásenie o majetku obsaženo pouze ve vztahu k zástavnímu (záložnému) právu v ust. § 81 odst. 5: Slovenský správce daně tak může učinit pouze pro účely zřízení zástavního práva, a nikoliv pro účely daňové , čímž se šetří její podstata. Slovenský správce daně tak získá přehled ohledně majetkové sféry dlužníka a zatíží jeho majetek v adekvátním (přiměřeném) rozsahu.

Vyhlásenie o majetku je též obsaženo v § 41 zákona č. 233/1995 Z. z., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) a o zmene a doplnení ďalších zákonov, v znení neskorších predpisov. Toto prohlášení o majetku již jak pojmově, tak i obsahově koresponduje s českým prohlášením o majetku, vč. trestněprávního postihu.^{16) 17)} Prohlášení o majetku může být soudním exekutorem realizováno jak předvoláním, tak i písemně. Pokud je povinný předvolán, činí prohlášení o majetku do protokolu. Pokud je mu výzva zaslána, uskuteční prohlášení o majetku na speciálním (k tomu určeném) formuláři, který je zaslán spolu s předmětnou výzvou. Pokud povinný na výzvu nereflektuje, může soudní exekutor navrhnout exekučnímu soudu, aby mu byla uložena pořádková pokuta, která je příjmem státu, nebo jej nechat předvést prostřednictvím policejního sboru.

Prohlášení o majetku je nepochybně užitečným právním institutem, jehož účelem je jednak zmapování majetkové základny dlužníka a jednak zamezení jejího umenšování vůči správci daně či jiným osobám, které mají proti dlužníkovi pohledávku vymahatelnou na základě exekučního titulu, avšak jen v případě, že se jedná o správcovské prohlášení o majetku. Tento účinek vztahující se i na jiné osoby mající proti dlužníkovi pohledávku vymahatelnou na základě exekučního titulu, než je správce daně v postavení oprávněného, neplatí u soudcovského prohlášení o majetku, což nedává smysl. Proto vidím jako nezbytné řešení, aby zákonodárce soudcovské prohlášení o majetku novelizoval, a ujednotil jej tak se správcovským prohlášením o majetku. Ustanovení § 260h o. s. ř. bude mít tedy následující textaci (pozn. zvýrazněný text představuje novelizační změnu):

S tím souvisí i další novelizační potřeba. Prohlášení o majetku je v českém právním řádu obsaženo ve srovnatelných účelových intencích celkem čtyřikrát (správcovské, soudní, exekutorské a insolvenční). Pakliže sledují tato prohlášení o majetku jednotný účel, bylo by zajisté efektivním jejich sjednocení v jediné (společné) evidenci vedené Ministerstvem spravedlnosti – Jednotná evidence prohlášení o majetku. Odpadla by tím totiž potřeba pro ostatní zainteresované subjekty i dlužníka, aby se činilo další prohlášení o majetku, a také by byla tato evidence užitečná pro ostatní oprávněné, příp. exekuční a jiné veřejné orgány.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.