Přitom, jak také z napadeného rozsudku plyne, ve věci je nadále stěžejní posouzení účinnosti stěžovatelkou přijatých preventivních opatření, která se vztahují k pořizovatelům zboží v jiném členském státě a v případě závěru o jejich nedostatečnosti je nadále nezbytná i úvaha žalovaného, jaká jiná opatření měla žalobkyně přijmout, aby byla v posuzovaném případě dostačující z hlediska prokázání existence její dobré víry, jak zavázal Krajský soud v Ostravě stěžovatele již ve zrušujícím rozsudku.
Existence vhodných opatření zamezujících účasti na podvodu
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Afs 112/2017, www.nssoud.cz
Chce-li správce daně konstatovat spoluodpovědnost daňového subjektu za účast na podvodu, je jeho povinností mj. zhodnotit jím přijatá opatření. Opatření, která měla daňový subjekt uchránit před účastí na podvodu. Jak ale ukazuje Nejvyšší správní soud, povinností správce daně je ale také uvést to, jaká jiná opatření měl daňový subjekt učinit, aby se účasti na podvodu vyhnul.
Z logiky věci se tento požadavek uplatní pouze tam, kde jde o nedbalou účast na podvodu. U vědomé účasti jsou přijatá opatření irelevantní. A pokud správce daně není schopen vhodná opatření uvést, pak toto nelze interpretovat jinak, než že daňový subjekt nijak nepochybil. V takovém případě totiž daňový subjekt učinil maximum toho, co lze po něm požadovat, tudíž o podvodu nevěděl a vědět nemohl.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.