Osvobození od DPH

V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval mimo jiné dosud nevyjasněnou konkrétní otázkou (která však může mít i obecnější význam), zda se ubytovací a stravovací služby poskytované nad rámec ambulantní péče počítají do stanoveného obratu, nebo jsou službami úzce souvisejícími s poskytovanou zdravotní službou, a jsou tak osvobozeny od DPH. Poukázal předně na to, že ze směrnice o DPH vyplývá, že služby úzce související jsou osvobozeny od DPH pouze v případě, pokud jde o lékařskou ústavní péči. U ambulantní péče naopak jakákoli zmínka o souvisejících službách ve směrnici o DPH chybí. V rámci poskytování ambulantní léčby totiž obvykle není příležitost k poskytování jakýchkoli souvisejících služeb. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil povinnost vnitrostátního soudu interpretovat národní právo ve světle závazné normy EU, která není přímo použitelná, tj. zohlednit i nepřímý účinek příslušné směrnice. Poukázal v této souvislosti i na judikaturu Soudního dvora EU i Ústavního soudu. Zatímco § 58 odst. 1 zákona o DPH neodlišuje ambulantní a ústavní péči a určuje stejná pravidla pro obě dvě kategorie poskytovaných služeb, směrnice o DPH pro účely osvobození od daně ústavní péči a péči ambulantní rozlišuje. Nejvyšší správní soud pak v dané věci především uzavřel, že služby ubytování a stravování při poskytované ambulantní léčbě nejsou službami úzce souvisejícími s poskytováním rehabilitační a fyzikální medicíny v rozsahu ambulantní péče. Tyto doplňkové služby proto nejsou osvobozeny od DPH (na rozdíl od samotné ambulantní léčby), a tudíž obrat z těchto služeb spadá do celkového obratu, který je rozhodný pro určení, zda se určitý subjekt stane plátcem DPH.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.