Tomu předchází povinnost stanovená správci daně v § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pokud tedy správce daně chce při snaze o správné zjištění a stanovení daně (§ 1 odst. 2 daňového řádu ) vést detailní dokazování nad rámec údajů plynoucích z účetních záznamů či obdobných evidencí daňového subjektu, je povinen nejdříve sdělit, proč podle jeho názoru taková evidence není dostačující.
Součinnost v rámci důkazního řízení
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 3 Afs 119/2016, www.nssoud.cz
Správce daně nezřídka postupuje tak, že po daňovém subjektu po předložení účetnictví chce další a další důkazní prostředky, to aniž by mu sdělil důvody, proč tak činí. Tato praxe narazila v této věci u Nejvyššího správního soudu, když ten zcela správně poukázal na povinnost správce daně postupovat v daňovém řízení v součinnosti s daňovým subjektem a tomuto ozřejmit, proč po něm důkazní prostředky za stávající procesní situace požaduje.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz.