Zadržování nesporné části nadměrného odpočtu neobstálo v testu ústavnosti, aneb já nerozumět řeči tvého kmene

Vydáno: 20 minut čtení

Když Ústavní soud na jaře letošního roku rozhodl ve věci Kovové profily1) o tom, že správce daně porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele tím, že mu v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou zadržoval i část nadměrného odpočtu, o jehož existenci nebylo sporu, vzedmula se vlna emocí, jejichž zabarvení vycházelo zejména z profesní příslušnosti komentátora daného nálezu. Zejména představitelé Finanční správy se mnohdy netajili svou skepsí – skepsí nad údajnou argumentační nekvalitou nálezu i skepsí nad tím, zda a jak bude možno závěry Ústavního soudu přenést do praxe. Zaznívaly odsudky označující nález za izolované rozhodnutí Ústavního soudu, více či méně skrytě vybízející Finanční správu k revoltě v očekávání, že nosné důvody nálezu nebudou v praxi uplatňovány. V pojednání, které čtenáři nabízím, se pokusím s časovým odstupem, v němž emoce mohly opadnout a který mohl být využit k racionální reflexi závěrů Ústavního soudu, provést analýzu nosných důvodů nálezu Ústavního soudu a jeho možných dopadů do správní praxe v rovině de lege lata. Vědomě tedy ponechávám stranou pozornosti pokus řešit situaci legislativně zavedením institutu zálohy na nadměrný odpočet. Místo toho se budu zabývat obecnějšími otázkami významu a důsledků autoritativní ústavněprávní argumentace Ústavního soudu, která je ve smyslu čl. 89 Ústavy závazná pro správní praxi. Některé diskuse, kterých jsem se účastnil,2) mě totiž vedou k přesvědčení, že stále ještě nemáme jasno v tom, jaká je role jednotlivých aktérů v procesu aplikace práva.

Zadržování nesporné části nadměrného odpočtu neobstálo v testu ústavnosti, aneb já nerozumět řeči tvého kmene
JUDr.
Ondřej
Moravec,
Ph.D.,
advokát a člen rady Unie daňových poplatníků
 
1. Skutkový základ případu a jeho řešení obecnými soudy
Z hlediska záměru tohoto článku nejsou skutkové okolnosti řešeného případu nijak zvlášť významné. Správce daně u daňového subjektu prováděl daňovou kontrolu, v níž ověřoval oprávněnost výše nadměrného odpočtu vykázaného daňovým subjektem. Správce daně takto u daňového subjektu otevřel postupně pět měsíčních zdaňovacích období, za která zahájil daňovou kontrolu či postup k odstranění pochybností. Daňový subjekt v kontrolovaném období obchodoval se stříbrným granulátem a vedle toho realizoval výstavbu haly ve Švédsku, přičemž kontrolní činnost správce daně byla zaměřena jen na obchod se stříbrným granulátem. Daňový subjekt proto po správci daně požadoval, aby zúžil rozsah daňové kontroly tím, že z něho vyjme transakce související s výstavbou stavební haly ve Švédsku, a nadměrný odpočet vzniklý z těchto transakcí daňovému subjektu vyplatil.
Posléze daňový subjekt podal zásahovou žalobu, kterou brojil proti způsobu provádění daňové kontroly projevujícím se zejména průtahy a bezúčelnými úkony. Tato žaloba a posléze i kasační stížnost žalobce byly zamítnuty s odůvodněním, že žalovaný správce daně při provádění daňové kontroly nevybočil z mezí daných zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „daňový řád“ nebo „d. ř.“), a proto jeho zásah nebyl nezákonný.
 
2. Nosné důvody rozhodnutí Ústavního soudu
Ústavní soud, jak známo, shledal postup správce daně v projednávané věci nezákonným a obě rozhodnutí obecných soudů za porušující ústavně zaručené základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví, pročež svým nálezem sp. zn. II. ÚS 819/18 rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Ústavní soud po provedené rekapitulaci zmínil probíhající řízení před Soudním dvorem EU ve věci
Agrobet
3) i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaná ve věcech tohoto subjektu.4)