Lze tak shrnout, že omezení práva podávat žaloby za daňové subjekty, které jsou v insolvečním řízení, pouze na insolvenčního správce, pokud se pohledávka dotýká majetkové podstaty, není v rozporu s právem tohoto subjektu na spravedlivý proces a Nejvyšší správní soud nevidí žádný relevantní důvod k tomu, aby svoji dosavadní judikaturu v tomto směru jakkoliv revidoval.
Zbavení práva na soudní ochranu?
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Afs 182/2016, www.nssoud.cz
Na tomto místě řešil Nejvyšší správní soud možnost daňového subjektu brojit žalobou proti stanovené dani za situace, kdy se tento nacházel v insolvenčním řízení. Dle názoru soudu však toto právo přísluší výhradně insolvenčnímu správci. Nehodlá-li proto tento žalobu podat, a výsledek daňového řízení tudíž rozporovat, nemůže daňový subjekt sám využít své ústavní právo na soudní přezkum.
Tento závěr se jeví jako problematický tam, kde insolvenčního správce dosadil věřitel, jehož pohledávky chce daňový subjekt přezkoumat. Příkladem budiž případ insolvencí způsobených doměřením daně,
nota bene
zajišťovacím příkazem). Je sice pravdou, že pro případ pochybení insolvenčního správce se nabízí náhrada škody. Pro její úspěšné konstatování by však nejdříve musel civilní soud dojít k závěru, že doměření daně bylo nezákonné, a v rámci soudního přezkumu by tudíž neobstálo. To je pak pro složitost daňové problematiky, která je civilním soudům z jejich praxe neznámá, věcí nadmíru složitou. Každopádně ve hře je ústavní právo na soudní přezkum, jehož omezení by mělo být vždy pečlivě zvažováno. Bude proto zajímavé sledovat, jak se k této problematice vysloví Ústavní soud.Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.