Úroky za dobu zadržování nadměrného odpočtu podruhé

Vydáno: 16 minut čtení

Přiznávání úroků za dobu zadržování nadměrných odpočtů vyvolalo celou řadu sporů mezi Finanční správou a plátci, kteří byli nuceni snášet mnohaměsíční a někdy i víceleté prověřování oprávněnosti jejich nadměrných odpočtů. Státní moc se prostřednictvím Finanční správy tvářila, že v české kotlině evropské právo neplatí a čeští plátci, na rozdíl od zbytku Evropské unie, na úroky nárok nemají. Nakonec ale český stát po sérii jednoznačných rozsudků Nejvyššího správního soudu toto právo plátcům přiznal. Ovšem ani současný stav není takový, aby nevyvolával další spory.

Úroky za dobu zadržování nadměrného odpočtu podruhé
Ing.
Tomáš
Hajdušek,
daňový poradce,
vedoucí sekce správy daní a poplatků KDP ČR
 
1. Stávající právní úprava a správní praxe
Úroky za dobu zadržování nadměrných odpočtů jsou upraveny v § 254a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „d. ř.“). Toto ustanovení mělo reflektovat jednoznačné judikaturní závěry Soudního dvora Evropské unie,1) které lze shrnout takto:
Zadržování nadměrného odpočtu pro plátce znamená negativní majetkový dopad a zásah do práva vlastnit majetek.
Zásada neutrality vyžaduje, aby finanční ztráty vzniklé plátci byly kompenzovány.
Plátce má proto nárok na finanční kompenzaci, přiměřenou délce zadržování nadměrného odpočtu, a výši oprávněného nároku na odpočet, který byl zadržován.
Tuto kompenzaci plátci poskytne stát v podobě úroku.
Ustanovení § 254a d. ř. bylo do daňového řádu s účinností od 1. 1. 2015 včleněno zákonem č. 267/2014 Sb. na základě pozměňovacího návrhu poslance Jana Volného, tedy bez jeho řádného projednání ve standardním připomínkovém řízení. Tento
deficit
řádného legislativního procesu se na kvalitě návrhu záhy projevil. Ihned po jeho zveřejnění, a to ještě před jeho schválením, byl návrh velmi kriticky komentován z řad odborné veřejnosti. Ta spatřovala jeho hlavní nedost