Nástroje pro boj proti podvodům na DPH a limity jejich využívání

Vydáno: 31 minut čtení

Příspěvek pokračuje v diskusi věnované problematice nástrojů potírání podvodů na DPH, když reaguje na článek Davida Švancary polemizujícího s některými mými tezemi týkajícími se institutu ručení za DPH. V tomto článku dále rozvíjím svou argumentaci, dle níž finanční správě přísluší důsledné vybírání daní stanovených zákonem, nikoli však represe a trestání pachatelů nejzávažnějších forem daňových úniků, které kompetenčně náležejí orgánům činným v trestním řízení. Touto optikou je také nutno nahlížet na kompetence finanční správy a meze jejich uplatňování.

Nástroje pro boj proti podvodům na DPH a limity jejich využívání
JUDr.
Ondřej
Moravec,
Ph.D.,
advokát
V minulém čísle tohoto časopisu byl otištěn příspěvek Davida Švancary, který byl zčásti koncipován jako polemika s mojí analýzou judikatorního náhledu na institut ručení za daň z přidané hodnoty.1) Švancara se ve svém článku odpíchl od této analýzy, když shrnuje mnou stanovenou tezi, že
ani detekce podvodu na DPH správcem daně neospravedlňuje dvojí výběr téže daně.
Autor však dále nepolemizuje s dílčími argumenty, na nichž je tato teze vystavena, nevyvrací je, nevypořádává se s nimi. Místo toho čtenáři nabízí vlastní závěry, které jsou dle očekávání neslučitelné s tezemi mnou prezentovanými. Zkrátka, jak je dnes moderní, namísto vypořádání námitek nabízí vlastní argumentační linii. Proti takovémuto pojetí odborné diskuse samozřejmě není možné cokoli namítat, neboť je věcí každého autora, jak své téma uchopí. To ovšem nic nemění na tom, že taková diskuse se stává jaksi mimoběžnou.
Autorův článek nicméně současně má ambici zasadit uplatňování ručení za neodvedenou daň do kontextu diskuse o nástrojích, které má správce daně k dispozici v boji proti podvodnému uplatňování odpočtů. Dospívá přitom k závěru, že institut daňového ručení
není pro tyto účely vhodným nástrojem,
a to zejména z důvodů systematických, neboť se nejedná o nástroj nalézacího řízení. Za standardní a vhodný nástroj naproti tomu pokládá oprávnění správce daně odepřít daňovému subjektu nárok na odpočet, jedná-li se o plnění zasažené podvodem na DPH. Současně přitom argumentuje ve prospěch volnějšího (ve srovnání s judikaturou Nejvyššího správního soudu) posuzování podmínek použití tohoto nástroje.
Domnívám se, že oba tyto autorovy názory jsou v rovině platného a účinného práva nesprávné, neboť nerespektují postavení plátce daně při zajišťování výběru daně a bez dostatečné zákonné opory na plátce přenášejí rizika, která mu nepřísluší nést.
 
1. Význam vymezení podvodu na DPH
David Švancara tvrdí, že pro nalezení správných odpovědí je klíčové vymezení pojmu
podvod na DPH.
2) Vůbec o tom nejsem přesvědčen. Pro daňový subjekt a pro správce daně je podstatná odpověď na otázku, za jakých podmínek má daňový subjekt právo na odpočet daně na vstupu, resp. za jakých okolností je správce daně oprávněn nárok na odpočet odepřít. Pro praxi neméně důležitá je i navazující otázka, kdo má dokazovat splnění těchto podmínek a s jakým důkazním standardem. Nedomnívám se, že by přesné vymezení pojmových znaků podvodu na DPH hrálo nějakou zásadní roli při hledání odpovědi na položenou otázku.
V prostředí demokratického právního státu musíme vždy vycházet z ústavního rámce, který limituje působnost zákonodárce i orgánů aplikace práva. V našem ústavním systému je to ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), z něhož vyplývá, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Podmínky vzniku nároku na odpočet daně
musejí být vymezeny zákonem.
V procesu aplikace práva pak nejde o nic jiného než testování, zda daňový subjekt v konkrétním případě splnil podmínky stanovené pro to, aby si daň na vstupu mohl odečíst. Dále je nutno vzít v potaz, že plátce daně je agentem státu, který za stát a pro stát vybírá daň z přidané hodnoty, přičemž jeho daňov