Ustanovení § 143 odst. 3 daňového řádu aneb je vždy před zahájením daňové kontroly nezbytné vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání?

Vydáno: 35 minut čtení

Článek se věnuje problematickému vztahu výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a daňové kontroly. V určitých případech je totiž správce daně povinen upřednostnit výzvu. Bude tomu skoro rok, kdy se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k této otázce vyjádřil. V článku se snažím poukázat na fakt, že i přes usnesení rozšířeného senátu není ve věci úplně jasno. 1)

Ustanovení § 143 odst. 3 daňového řádu aneb je vždy před zahájením daňové kontroly nezbytné vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání?
Mgr.
Tomáš
Rozehnal,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
 
1. Případ posuzovaný rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
Celý příběh začal rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 45 Af 25/2012 (všechny v článku uvedené rozsudky jsou dostupné na stránkách www.nssoud.cz). Krajský soud posuzoval situaci, kdy správce daně zahájil daňovou kontrolu v plném rozsahu zdaňovacího období. Výsledkem daňové kontroly bylo doměření daně. Jelikož se jednalo o doměření daně na základě výsledku daňové kontroly, bylo současně doměřeno i penále dle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). To se nakonec stalo i předmětem sporu. Daňový subjekt argumentoval, že správce daně měl postupovat dle § 145 odst. 2 daňového řádu a před zahájením daňové kontroly vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání (dále jen „DODAP“). Je-li totiž doměřována daň na základě podaného DODAP, penále z doměřené částky nevzniká. Daňový subjekt svůj nesouhlas s postupem správce daně opíral právně o ust. § 143 odst. 3 daňového řádu, které stanoví, že v případě, kdy správce daně zjistí nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze
důvodně předpokládat,
že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Skutkově se daňový subjekt opíral o fakt, že správce daně v okamžiku zahájení daňové kontroly disponoval seznamem nezaúčtovaných daňových dokladů, které mu byly postoupeny orgánem činným v trestním řízení. Správce daně naopak byl toho názoru, že jeho úmyslem bylo podrobit daňové kontrole zdaňovací období nejen v rozsahu získaných daňových dokladů, ale v rozsahu plném, což skrze institut výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu není možné.
Krajský soud danou situaci posoudil s následujícími právními závěry.
Předně vyšel z premisy, že k doměření daně by mělo prioritně dojít dokazováním, a ne náhradním způsobem, tj. pomůckami. Institut výzvy dle ust. § 145 odst. 2 daňového řádu pojímá krajský soud tak, že tento je spojen s administrativně snadnější cestou k doměření daně, kupříkladu právě prostřednictvím pomůcek. Naopak, doměření daně prostřednictvím daňové kontroly je předpokladem pro doměření daně dokazováním.
Když výzva dle ust. § 145 odst. 2 daňového řádu apriori nemůže vést k doměření daně dokazováním
,
je namístě dle krajského soudu zahájit daňovou kontrolu.
Taková situace měla nastat i u daňového subjektu, když správce daně byl při zahájení daňové kontroly veden pohnutkou kontroly komplexní. I při podaném DODAP na daň vyšší, by bylo třeba zahájit daňovou kontrolu, a to stran zbylé části zdaňovacího období. Právní větu rozsudku soud vtělil do následujícího textu:
„Soud proto své úvahy uzavírá tak, že postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu se uplatní pouze tam, kde správce daně může důvodně předpok